11. září – narození českého generála, politického vězně a odbojáře Josefa Buršíka – 1911

Narodil se 11. září 1911 v Prostřekově, okr. Domažlice a po absolvování 2 tříd nižší průmyslové školy v Plzni pracoval jako projektant a stavební asistent. V Plzni též v listopadu 1933 nastoupil základní vojenskou službu ve škole pro zdravotní poddůstojníky. Na jaře 1936 byl však propuštěn z armády na trvalou dovolenou a až do mobilizace v roce 1938 pracoval jako stavební dozor na výstavbě pohraničních opevnění.
Po okupaci Československa byl nasazen na stavební práce v Německu, odkud se mu podařilo v červenci 1939 uprchnout a přejít hranice do Polska. Tam se v srpnu připojil k československé jednotce v Bronowicích, se kterou byl na počátku války zajat Rudou armádou a krátce internován. Na jaře 1940 vstoupil do Východní skupiny čs. armády v Orankách a později v Suzdalu, kde byl později vybrán za instruktora nově se tvořící československé vojenské jednotky v SSSR. 8. února 1942 byl v Buzuluku povýšen do hodnosti desátníka a poté, co absolvoval školu velitelů čet, byl vyslán do speciálního výsadkového kurzu pro zvláštní skupiny pro nasazení na území Protektorátu Čechy a Morava. Vzhledem k situaci na frontě však byla tato mise zrušena a výcvik tím předčasně ukončen. V hodnosti rotmistra byl v lednu 1943 jako velitel 3. čety 1. roty 1. čs. samostatného polního praporu vyslán na frontu, kde počátkem března 1943 prodělal bojový křest u Sokolova. Za statečnost v boji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Řádem Rudé hvězdy a povýšen do důstojnické hodnosti. Oženil se s příslušnicí čsl. jednotky Natašou Petruščákovou, ale manželství bylo po válce rozvedeno.
Když se v Novochopersku začala v létě 1943 formovat 1. čs. samostatná brigáda, byl jmenován do funkce velitele roty středních tanků T-34. Se svojí rotou se pak zúčastnil osvobozování Kyjeva, za které mu byl udělen druhý Československý válečný kříž 1939 a společně s R. Tesaříkem a A. Sochorem obdržel Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Od února 1944 pak v hodnosti poručíka velel tankovému kurzu brigády a v červnu 1944 se stal velitelem 2. praporu nově vytvořené 1. čs. samost. tankové brigády. V této funkci prošel bojovými operacemi na Dukle a ve Slezsku. Svoji bojovou cestu zakončil v hodnosti kapitána v březnu 1945 na Ostravsku.
Po skončení bojů v květnu 1945 se jako štábní kapitán stal velitelem tankové brigády ve Vysokém Mýtě a na Těšínsku. Na podzim téhož roku byl vyslán na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk do Moskvy, ale pro nález tuberkulózy se musel vrátit a nastoupit léčbu. Poté se již jako důstojník z povolání na jaře 1946 vrátil k 1. tankové brigádě ve Vysokém Mýtě jako zástupce velitele. Podruhé se oženil s N. Havrlantovou, se kterou měl dvě dcery. V následujících letech vystřídal několik funkcí u tankového vojska na Moravě, než byl v dubnu 1948 donucen ze zdravotních důvodů armádu trvale opustit. V té době již byl sledován vojenskou kontrarozvědkou a po řízené provokaci byl v listopadu 1949 zatčen a uvězněn. V prosinci téhož roku byl pak za vykonstruovaná obvinění odsouzen nejprve na 10 a po odvolání na 14 let vězení. Pro zhoršující se zdravotní stav byl umístěn ve Vojenské nemocnici v Olomouci, odkud se mu podařilo s pomocí přátel a rodiny uprchnout do zahraničí. Poté se podrobil léčbě v Německu, odkud v roce 1955 odcestoval do Velké Británie. Tam poté pracoval jako projektant a zapojil se do činnosti exilových organizací. V srpnu 1968 na protest proti okupaci své země armádami Varšavské smlouvy vrátil všechna sovětská vyznamenání na ambasádě SSSR v Londýně. Do vlasti se směl vrátit teprve v roce 1990, kdy byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel 30. června 2002 v Norhamptonu ve Velké Británii.

Zdroj: www.valka.cz