Karel Kramář se narodil 27. prosince 1860 v zámožné rodině ve Vysokém nad Jizerou. Rodinný majetek umožnil Karlu Kramářovi nejen kvalitní studia, ale později i klidný život, který mohl plně věnovat politice. Kramář pocházel ze Semilska, ze stejného kraje jako jiný český politik, František Ladislav Rieger. Kramářova cesta do politiky byla nesmírně rychlá. S politikou byl v kontaktu hned po skončení studií práv. Přidal se k takzvané realistické skupině – vedle Kramáře do ní patřili Josef Kaizl nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Realisté se po lavírování mezi staročechy a mladočechy přidali právě k mladočechům.
Po dovršení třiceti let – což byla v 19. století hranice pro vstup do Říšské rady – Karel Kramář poprvé kandidoval a v roce 1891 skutečně získal poslanecký mandát. A poslancem Říšské rady zůstal až do první světové války. Během prvních dvou tří let, kolem roku 1892-1893, se začal velmi výrazně profilovat, na svou dobu byl velmi dobrý ekonom. Dále se začal angažovat v zahraniční politice mocnářství, což nebylo příliš obvyklé. Publikuje nejen v českém nebo německo-rakouském tisku, ale i třeba v Anglii, ve Francii, atd.
V rámci české politiky byl dost dlouho ve stínu například T. G. Masaryka nebo svého staršího souputníka Josefa Kaizla. A v mladočeské straně se v podstatě začne prosazovat nejprve koncem 90. let, pak následuje jakési stažení se stranou, jeho vstup do čela české politiky přichází až kolem roku 1906. To souvisí i s generační výměnou 
mladočeských politiků. V roce 1897 se Kramář stal druhým, posléze i prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady. V 90. letech 19. století Mladočeská strana vyrostla na opozici vůči Vídni, nicméně se snaží o státotvornou politiku. S novým stoletím ovšem roste skepse a stále méně politiků se identifikuje se starým Rakouskem. Požadavky rostou směrem k federalizaci a následně i k vytvoření samostatného státu.
V roce 1890 Kramář podnikl první cestu do Ruska, můžeme říci osudovou cestu. Dosud cestoval po západní Evropě, nicméně první ruská cesta ho v mnoha směrech ovlivnila. Nejenže si Rusko zamiloval, ale našel tam i životní partnerku Naděždu Nikolajevnu Abrikosovovou, která ovšem v té době byla vdaná a měla dokonce děti. Osudové setkání mělo pro oba nakonec šťastný závěr, po deseti letech se Naděždě podařilo dosáhnout rozvodu. Rozvod nebyl pro ženu pravoslavného vyznání zrovna snadnou záležitostí. Mimo jiné musel být určen viník rozvodu – samozřejmě všechna vina padá na Naděždu Nikolajevnu a Karla Kramáře. Háček byl v tom, že viník krachu manželství se trestal tím, že nemohl uzavřít další sňatek. A to Karel s Naděždou nemohli potřebovat. Po čase si Naděždin manžel Alexej Alexejevič Abrikosov našel partnerku, dokonce s ní měl děti – a ejhle, viník rozpadu manželství je na světě. Manželství bylo rozvedeno a v roce 1900 po desetiletém čekání se Kramář s Naděždou vzali. Manželé Kramářovi pak spolu strávili téměř čtyři desetiletí a Naděžda Nikolajevna stála svému muži vždy po boku.
Karel Kramář pro svou ženu postavil tři vily. První na Krymu, kam manželé Kramářovi až do války pravidelně každé léto jezdili. O tuto vilu je připravil bolševický převrat. Druhou vilu dostavěli v roce 1915 v Praze na Baště svatého Tomáše – přímo proti Pražskému hradu. S ohledem na nepříliš dobré vztahy Karla Kramáře a T.G. Masaryka se Kramářově vile za první republiky říkávalo „vzdorohrad“. A třetí vila vyrostla v Kramářově rodišti – ve Vysokém nad Jizerou.
Karel Kramář zastával ideje slovanské vzájemnosti a na Rusko nahlížel jako na silného partnera a garanta dalších slovanských zemí ve středoevropském prostoru jako přirozenou hráz germánské rozpínavosti. Jeho plány a koncepce bohužel zhatila bolševická revoluce. Karel Kramář na pařížské mírové konferenci v roce 1919 apeloval na to, aby velmoci podnikly intervenci do Ruska a napomohly svržení bolševické vlády. Na podzim roku 1919 také osobně do Ruska odjel a generálu Děnikinovi předal svůj koncept ústavy Ruské říše. Návrhem ústavy ani svou ruskou cestou ovšem do dějin ruské občanské války nijak nezasáhl – jediné, co mu jeho aktivity roku 1919 přinesly, bylo nepochopení československou veřejností. Karel Kramář bolševické Rusko nenáviděl, byl proti navázání oficiálních styků se Sovětským svazem a všemožně pomáhal ruské emigraci.
Kramář se za války zapojil do domácího odboje, do činnosti tzv. Maffie, a v roce 1915 byl za protirakouskou činnost zatčen. Ve vězení seděl například s jiným českým politikem Aloisem Rašínem. Na rozdíl od Rašína Kramář vězení snášel jen těžko. Nemohl pochopit, že významný český politik může být zatčen, uvězněn a dokonce odsouzen. V roce 1916 byl totiž odsouzen k trestu smrti – zachránila ho až amnestie nastupujícího císaře Karla. Po vzniku republiky stal prvním československým premiérem.
„Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko-lotrinské, jsou přervána. Konec jest smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou,“ pronesl Karel Kramář v Revolučním národním shromáždění 14. listopadu 1918.
V lednu 1919 byl na ministerského předsedu Kramáře spáchán první prvorepublikový atentát. Kramář naštěstí vyvázl bez zranění, zachránil ho zimník spolu s náprsní taškou. Od té doby byl ale Kramář terčem vtipů o tak nadité peněžence, že ji ani kulka neprostřelí.
Premiérská éra Karla Kramáře byla překvapivě velmi krátká. V lednu 1919 odjel na pařížskou mírovou konferenci a vrátil se až v září – ovšem už jako „pouhý“ poslanec a předseda politické strany, národní demokracie. Kramářova vláda prošla na jaře 1919 několika krizovými momenty, definitivně jí „zlomily vaz“ komunální volby, které naznačily nové rozložení politických sympatií obyvatel – Kramářova vláda všenárodní koalice byla vystřídána Tusarovou rudo-zelenou koalicí. Karel Kramář a jeho strana zažívají vrchol popularity na počátku budování státu, další léta první republiky jsou pak nesena ve znamení ústupu ze slávy. Žádnou oficiální funkci už nezískal – nechat se odsunout do čela Senátu odmítl, protože věděl, že ze Senátu cesta do výkonné moci nevede, a vysněné křeslo prezidenta mu nikdy nebylo souzeno získat.
Pro Kramářovu politiku je charakteristické, že byla politikou národní – cokoliv dělal, snažil se, aby to bylo ku prospěchu národa jako celku. I proto například za Rakousko-Uherska horoval pro všeobecné volební právo, ačkoliv velmi dobře věděl, že jeho mladočechům politické body nepřinese. Měl-li se ale rozhodnout mezi prospěchem politické strany a prospěchem národa, volil vždy národ. Ostatně, za první republiky politické strany a jejich vliv kritizoval, nelíbila se mu například příliš velká moc stranických aparátů.
Karel Kramář zemřel 26. května 1937, ani ne půl roku po své ženě. Po druhé světové válce už na tradici národní demokracie navázáno nebylo a jméno Karla Kramáře na dlouhá léta zmizelo z obecného povědomí. Za druhé republiky i za Protektorátu byly nepohodlné jeho protiněmecké názory, po roce 1948 zase byl odsuzován jako nepřítel Sovětského svazu.
Zdroj: www.radio.cz
