Vzpomínka na slavíka Pootavského – 10. února 2013, Písek

Ve středu 6. února 2013 uplynulo 90 let od úmrtí pootavského slavíka Adolfa Heyduka. Zemřel ve věku nedožitých 88 let ve svém domě v Písku. O čtyři dny později roku 1923 se Písek a celé Československo zahalilo do smutečního hávu, neboť se konal velkolepý pohřeb. Především z důvodu velikosti tohoto básníka. Pomineme-li fakt, že byl nejstarším českým básníkem, byl hlavně posledním žijícím Májovcem, který přispěl do almanachu Máj (1858) a tím se zařadil mezi velikány české kultury a stál tak po boku takových osobností jako byla Božena Němcová, Karel Jaromír Erben či Jan Neruda.

Na neděli 10. února 2013 připravilo Prácheňské muzeum, pod vedením pana doktora Jiřího Práška v Písku vzpomínkovou akci. Připomínka proběhla v rámci Literárního odpoledne, přímo v básníkově domě a to konkrétně v jídelně, prostoru obklopeném původním secesním nábytkem a obrazy českých mistrů. Kromě výkladu o životě a smrti Adolfa Heyduka, bylo několik jeho básní předneseno studenty zdejšího gymnázia Petrou Zachatou a Jakube Marouškem. Vzpomenut byl i Heydukův velmi důležitý vztah k Slovensku. Ať už ho s ním spájely rodinné vazby s bratrem, tak především jeho obrana slovenské kultury po zákazu Matice slovenské (1875) a rozsáhlé maďarizaci slovenského prostoru. Vlastně byl jedinou ne-slovenskou osobností, která slovenský národ v zahraničí propagovala. Slováci ho za to milovali a snad o něm vědí i více, než my dnes u nás.

Na závěr setkání byla přednesena Heydukova báseň, v pro nás exotickém esperantu, Pavlou Dvořákovou z místního klubu esperantistů „La Ponto“.

Báseň Adolfa Heyduka „Dej mi ruku“ v překladu do esperanta od Rudolfa Hromady si můžete nakonec zarecitovat i sami:

Ŝvebas nebulo sur arbar’,
perloj sur pinoj pendas,
mutas jam merlo kun najbar’,
ne plu jam kantojn sendas,
vesto forlasas kaŝtanon,
falas de l’kapo griza haro,
tristas aŭtune fag-arbaro.
Donu, edzino, la manon!

Helpo necesas al la kor’,
el ĝi perdiĝas jam kantoj;
same perdiĝis birda hor’,
kovris nebulo kantantojn,
ne plu vi vidas ĥor-anon;
rosas malvarme okulo,
ankaŭ min tuŝas nebulo,
tremas mi. Donu la manon!

Aleš Procházka