Úvaha na téma – národovecká strana (2. část)

Jaká by tedy národovecká strana měla být?

Lze tedy v České republice vytvořit skutečně kvalitní, plnohodnotnou národoveckou stranu a učinit z ní reálnou politickou sílu? Pro dosažení daného cíle je tedy minimálně poučit se z chyb těchto (a dalších) stran. těch chyb a omylů byla celá řada, lze pojmenovat aspoň některé.

Je zřejmé, že taková strana musí být mnohem šíře, komplexněji pojatá, nesmí se spoléhat pouze na národovectví, byť i ono samo představuje velmi silnou ideu. Strana se musí stát skutečně národní – a k tomu nestačí pouhé proklamace či jen pokřikování vlasteneckých hesel. Dá se říci, že právě na to jsou dnes voliči díky svému zklamání spíše alergičtí – a žádají spíše konkrétní, věcnou politiku.

Nikoliv pouhá proklamace vlastenectví, ale konkrétní, dalo by se říci masarykovská práce pro národ – to je to, co může voliče (a zejména voliče národovecky orientované) zásadně oslovit. Důležitým je proto program, ve kterém strana jasně deklaruje, co si pod pojmem národovecká politika před-stavuje v reálné politické praxi a jak chce řešit konkrétní společenské problémy. Tento program ne-smí být příliš rozsáhlý, na straně druhé musí být konkrétní a velice dobře propracovaný – zejména v oblasti ekonomické. Lze předpokládat, že v různých debatách bude proti straně stát velmi dobře připravený, argumentačně vybavený soupeř – liberální ekonom. I na tento střet je třeba být dobře připraven – a to nejen programem obecným, ale i programem pro jednotlivá odvětví státní správy. Výrazným pozitivem bylo by získání byť níže postavených odborníků jednotlivých resortů.

Zásadní je i celková koncepce takovéhoto programu, jeho konstrukční filosofie. Takovýto program nesmí stát pouze na kritice, nesmí být negativistický, oportunistický. Co nejvíc v něm musí být pozitivismu a tedy i obdobně laděných témat, která navíc mohou být i nosnou ideou. Výborným tématem může být navýšení výdajů na kulturu, když v současné době výdaje na kulturu klesají a přitom kultura je jedinečným výrazem národa jako takového! Obrana specifické národní kultury je tak velkým tématem pro každou národoveckou stranu – a navíc toto téma je dnes prakticky nevyužíváno velkými stranami. Toto téma může být navíc i výrazem ekonomického programu strany (oprava památek = vyšší příliv turistů a tedy i vyšší příjmy státního rozpočtu, ale i obcí), může navíc do strany přilákat celou řadu osobností kulturního světa, které navíc mají často velký voličský potenciál, který může být značným přínosem pro stranu jako takovou.

Zkušenosti ukázaly, že na národovecké a politické scéně vůbec není prostor pro extrémní pravici, ale ani pro extrémní levici (tu ostatně představuje dnes KSČM), o to větší prostor je pro politický střed. Politický střed je mnohými politology zpochybňován, je ale zřejmé, že má-li zde uspět nějaká středová strana, pak musí být vhodně myšlenkově, programově vyprofilovaná. Takovouto profilací může být právě národní idea – a tento fakt platí i obráceně. Pro národovce se tak nabízí dnes politický střed, který navíc není plně obsazen. Dle mnohých odhadů tento střed prezentuje až 3-5% voličů – již to je hodnota, ze kterou má smysl bojovat. Adekvátně tomu musí být přizpůsobena rétorika strany, která nesmí být populistickým křiklounstvím typu Edelmanová. Takováto politika, dnes prezentovaná Suverenitou Jany Bobošíkové, sice oslovuje věčné nespokojence, kterých je ovšem relativně málo a jsou vysoce nestálí. O to více tento styl odpuzuje středového voliče, který dnes de facto nemá koho volit – a který představuje mnohem širší voličské spektrum. Lze tedy spíše volit rétoriku umírněnosti, věcnosti, zaměřenou na skutečné řešení faktických problémů České republiky (bohužel jich je více než dost).

Častou chybou mnohých národoveckých stran bylo jejich stylizování do pozice antisystémové, všekritizující a vše odmítající opozice. Mnohé strany se tak dostávaly do pozice obhájců komunistického režimu, což pochopitelně mnohé spíše odpuzovalo. Takovouto politikou si ovšem národovecké strany většinou znepřátelily všechny ostatní strany včetně stran velkých, které se proti nim začaly bránit. Ukázalo se, že takovému tlaku nedokáže odolat ani strana disponující určitým krytím (ČSNS, NezDem). Minimálně jako taktičtější se proto jeví spíše umírněná, věcná politika a tomu odpovídající rétorika, upozorňující na konkrétní kauzy těchto stran a nikoliv útočící na strany jako takové. Je třeba si uvědomit, že i když strana uspěje ve volbách, její výsledek bude pouze omezený (6-7% hlasů, což odpovídá 6-15 poslancům) a tak jako tak bude muset s ostatními stranami spolu-pracovat. Spolupráce se stranami typu TOP 09 je přirozeně nesmyslná, ale dá se říci, že řadu společných témat se dá najít jak s ODS (eurorealistická politika, národní zájmy), tak s ČSSD (sociální smír, sociální stát atd.). Ostřejší politiku a rétoriku lze proto použít až po získání dostatečně silných, pokud možno parlamentních pozic.

Principiální chybou u národovecké strany by byla její vyhraněně pravicová ekonomická orientace, jak ukázal příklad zejména Strany svobodných občanů a do jisté míry také Národní strany. Zejména v případě SSO je zřejmé, že její neoliberalistický koncept je naprosto nerealistický, jeho praktická proveditelnost je kritizována ostatně i lidmi pravicové orientace. Je navíc zřejmé, že realizace tohoto programu by představovala zchudnutí značné části českého obyvatelstva – a zejména pak faktickou likvidaci nižší střední třídy, která je přitom povětšinou nositelem národní ideje. Tento faktor je ostatně zřejmě hlavním důvodem neúspěchu SSO, která přitom disponuje poměrně dobrým zázemím (solidní členská základna, několik výrazných osobností, určité ekonomické krytí). Naopak vhodným východiskem pro národoveckou stranu může být dobrý sociální (nikoliv socialistický) program, zohledňující sice ekonomickou realitu (důraz na dobré hospodaření státu, snaha o snížení státního dluhu, efektivita státem kontrolovaných firem), ale kladoucí hlavní důraz na soudržnost, solidaritu a tedy i ideu sociálního státu (na rozdíl od socdem. koncepce ovšem umírněného a realističtějšího). Právě toto může být vhodně prezentováno jako skutečná národní politika, odmítající marxistický boj chudých proti bohatým, ale i neoliberalistický koncept nekontrolovaného individualismu, představující v praxi mnohdy boj bohatých proti chudým. Tedy hledání nikoliv toho, co obě skupiny/třídy rozděluje, ale spíš toho, co je spojuje (příslušnost k národu a k jeho přirozeným tradicím) tak může být skutečným reálným, ale i ideovým výrazem národovectví. Odmítnutí současné politiky, kdy levicové a pravicové strany se střídají u moci, násilně prosazují reformy, které jsou při-tom následující vládou zase rušeny, pak může národovecké straně získat i širokou veřejnost.

Obdobnou principiální chybou některých národoveckých stran (Národní prosperita, NSJ, ČNDS) je odmítnutí parlamentní demokracie jako takové, což tyto strany vedlo k neúčasti ve volbách (a nebo jen omezeně). O parlamentní demokracii lze mít sice pochyby (je otázka, zda mají být prezentovány), stále ale platí ono Churchillovo heslo, že prozatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Cestou není ideál demokracie odmítat, ale spíše naplňovat. Strana, která se neúčastní voleb, nemá smysl, jak se ukázalo, postupně se mění spíše v sektu. Cestou proto není halasné vykřikování na protestních akcích typu D.O.S.T., ale spíše soustředění všech sil a prostředků (které jsou vždy spíše omezené, zvláště ve srovnání s velkými stranami) na volby a jejich přípravu. Lze proto využít všech možností, které demokracie nabízí – a proto zúčastnit se všech možných voleb – a to jakýchkoliv.

Zkušenosti ukázaly potřebu mít zcela zaplněné kandidátky – to může být problémem, i ten je ale zvládnutelný zapojením nezávislých osobností, různých místních sdružení, případně i známých atd. Dosažení byť jen omezeného úspěchu pak může být vhodným výchozím bodem pro volby další.

Velkou pozornost je třeba věnovat pozornost volbám senátním, ve kterých dokázaly dosáhnout úspěchů i malé strany a hnutí, případně jednotlivé osobnosti – již dosažení několika mandátů pak může stranu proměnit v relevantní politickou sílu. Stejnou příležitost představují volby komunální, ostatně zkušenosti i mnoha jiných politických stran ukázaly, že pokud si politická strana nedokáže získat své zastoupení v komunální politice, postupně jen ztrácí. Získání různých místních nezávislých osobností je ostatně důvodem, proč vhodnější je spíše umírněná rétorika, která neodpuzuje, místo hloupých populistických, negativistických hesel. Stejné pak platí především pro krajské volby,které s volbami senátními představují další výraznou příležitost, která – jak ukazuje příklad ČSSD – může být navíc vhodně využitelná i v celostátní politice. Výrazným faktorem je i to, že komunální a především krajská politika může vyprofilovat celou řadu osobností, využitelných pak i v parlamentních volbách. Zde lze jen připomenout, že příští krajské volby jsou již za necelé dva roky – a velké strany již nyní se připravují a sestavují kandidátky.

Autor: David Khol