Úvod: Einsteinovu teorii relativity je možné otevřeně zpochybňovat. Každému je dovoleno kritizovat Bibli a do jisté míry i Svatý Korán. Jen Srebrenica je tabu. Kritické uvažování o ní je považováno za odporné kacířství.
Rozhodli jsme se tento zákaz ignorovat. Z tohoto důvodu jsme vypracovali následující přehled. Naším cílem není zpochybňovat význam muslimských obětí ve Srebrenici, ale poukázat na mnoho sporných aspektů oficiálního líčení tamních událostí. Ve Srebrenici byly také srbské civilní oběti, jenomže toto líčení je neférově vynechává. Nezasloužené utrpení všech nevinných lidí je významné a zaslouží si pozornost. Utrpení jedné skupiny obětí by nemělo být vydělováno a nadsazováno, zatímco jsou lidské bytosti z druhé strany démonizovány a jejich utrpení je systematicky umenšováno – to vše za účelem sledovat jistou politickou agendu.
Moše Maimonides vysvětlil předmět svého díla [Průvodce pro zmatené] takto: „… poskytnout průvodce zmateným,“ i. e. „myslitelům, které jejich studia přivedla do střetu s náboženstvím,“ těm, „kteří studovali filosofii a dosáhli solidního vědění a kteří, ačkoli pevni v náboženských záležitostech, jsou zmateni a v rozpacích, pokud jde o význam víceznačných a figurativních výrazů užívaných v posvátných textech.“
Je pozoruhodné, obrazně řečeno, jak snadno a přirozeně lze vztáhnout Maimonidovy náhledy z 12. století na naše současné okolnosti. Dokonale pasují na hluboce dogmatický a téměř středověký diskurz, který ve věci Srebrenice panuje. Zpochybňování a kritika přijatých vědomostí o tomto předmětu může dnes mít nepříjemné osobní důsledky, nikoli nepodobné tomu, co potkalo nekonformní myslitele v době Maimonida, kteří se dostali „do střetu s náboženstvím“. Někdo by mohl, pokud by chtěl, tuto paralelu rozvést ještě více. Kult Srebrenice má rovněž své „posvátné texty“: rozsudky haagského tribunálu a závazné rezoluce předních politických orgánů, které horlivě usilují o historickou pravdu a morální osvětu – jako je např. Evropský parlament. A tak jako v době Maimonida i dnes existují lidé, „kteří studovali filosofii a dosáhli solidního vědění,“ nicméně „jsou zmateni a v rozpacích“ z doktríny, kterou ony autority prosazují.
Zde jsou některé z důvodů pro jejich zmatky a rozpaky.
Otázky
1. Pokud byla Srebrenica skutečně chráněnou, demilitarizovanou a bezpečnou zónou OSN, jak je možné, že byla používána jako cvičiště a základna muslimských sil k útokům proti srbským vesnicím a vojenským pozicím vně Srebrenice? [1] Organizace Spojených národů, která měla tuto „demilitarizovanou“ zónu na starost a byla odpovědná za implementaci dohod, na základě kterých byla ustavena, soudě podle vyjádření generálního tajemníka, si nedělala žádné iluze o tom, co se děje, nicméně z nějakého nevysvětlitelného důvodu učinila politické rozhodnutí sklopit zraky a nedělat s tím nic.
2. Ačkoli si pozorovatelé OSN a zástupci zainteresovaných mezinárodních stran byli velmi dobře vědomi, že zneužívání statutu srebrenické enklávy jako demilitarizované zóny muslimskou stranou k udržování vojenských operací vyvolalo na srbské straně velké rozhořčení a touhu po pomstě, nedokázali silám Nasera Oriće v „masakrech a drancování“ zabránit. [2] Jak je to možné?
3. Proč nikdy nebyla prozkoumána identita a následný osud tisíců muslimských mužů, kteří se po převzetí Srebrenice 11. července prokazatelně dostali živí do Tuzly v rámci kolony 28. divize? Mnoho z nich bylo údajně v tichosti přiděleno k jiným jednotkám muslimské armády nebo se přestěhovali jinam. [3] To, že jsou nadále oficiálně vedeni jako „pohřešovaní“, poskytuje muslimské straně armádu fiktivních „obětí“, které lze použít k doplnění kvantitativních děr historky o „8 000 popravených mužích a chlapcích“.
4. Vskutku, kde jsou ona těla [4], která by podpořila tvrzení o 8 000 popravených obětech? Byla pravidla kriminálního vyšetřování suspendována, aby se prostě vyhovělo žalobcům srebrenické kauzy a přívržencům genocidy, když byly při dokazování zločinu vraždy eliminovány požadavky na předložení důkazu? Byl vůbec někdy proces posmrtného ohledání ostatků ve srebrenických masových hrobech překontrolován nestranným týmem forenzních expertů?
5. Oněch přibližně 3 500 „obětí srebrenické genocidy“, které jsou pohřbeny v pamětním centru v Potočari vyvolává mnoho komplexních otázek. Pohřební procedura je plně pod kontrolou muslimských náboženských autorit, což by neměl být za běžných okolností problém. Nicméně tím, že uplatňují islámské náboženské učení, podle něhož prý nemají mít ne-muslimové cokoli do činění s pohřbíváním muslimských věřících, vytvářejí vážný verifikační problém. [5] V podstatě to znamená, že od světských autorit – a celého světa – očekávají, že budou věřit všemu, co jim tyto náboženské autority řeknou o počtu pohřbených obětí, stavu jejich ostatků a přesnosti forenzních závěrů ohledně příčiny a způsobu smrti. [6] To vyvolává vážné nesnáze. Poté, co forenzní týmy ICTY přestaly v roce 2001 provádět exhumace, byla exhumacemi masových hrobů pověřena Komise pro pohřešované osoby, která je pod kontrolou většinově muslimské vlády v Sarajevu. Komise tvrdí, že v lokalitách, které předtím týmy ICTY neprozkoumal, našla stovky nových obětí. Tyto oběti se nyní každoročně kolem 11. července s velkou fanfárou přivážejí do pamětního centra, aby tam byly pohřbeny. [7] Nikdo si nemůže být jist identitou pohřbívaných jedinců, nebo zda mají nějakou souvislost se Srebrenicí. Dokonce, i kdyby zde nějaká taková souvislost existovala. Nepodlehl někdo z nich ve Srebrenici před červencem 1995 smrti z přirozených příčin? Nebyl tam někdo z nich před červencem 1995 zabit během vojenských operací? Je možné každou jednotlivou smrt ve Srebrenici či okolí, ať již k ní došlo kdykoli a jakkoli, automaticky přičíst na vrub genocidě? [8]
6. Byli jsme ujištěni, že vaky na těla, které jsou každoročně v červenci pohřbívány podle muslimských zvyků, obsahují uvnitř fyzické důkazy. Podle islámského náboženského učení může náboženský pohřeb proběhnout, pokud je k dispozici alespoň 75% těla. Nicméně praktická realizace tohoto zvyku vyvolává nové otázky. Značné procento exhumovaných lidských ostatků sestává z částí těl a fragmentů. Přezkum forenzních důkazů ICTY, které provedl dr. Ljubiša Simić, ukazuje, že z 3 568 „případů“, o kterých forenzní týmy tribunálu sepsaly posmrtné zprávy, se 1 583 čili 44,4% zakládá na tělesných fragmentech či jen na několika kostech. Byla islámská pravidla pro náboženské pohřby dodržena i v těchto případech? Pokud ano, existuje nějaký záznam o tom, že byly ony neúplné ostatky z pohřbu v Potočari vyloučeny? To samé platí i pro oněch 92% ostatků, které nebyly pouze nekompletní a velmi roztříštěné, ale u kterých nebyli forenzní experti pracující pro obžalobu schopni stanovit způsob či příčinu smrti. Pokud byl někdo takový pohřben v Potočari jako oběť genocidy, zjevně se tak stát nemělo. To se ale nedozvíme dříve, než budou odstraněny údajné náboženské překážky, uplatněny běžné evropské vyšetřovací postupy a zaručen ničím neomezený přístup pro zjištění faktů na potočarském pamětním centru. Otázek ohledně skutečného počtu obětí a poctivosti pohřebních postupů bude samozřejmě neustále přibývat.
Tyto otázky získaly novou razanci v souvislosti s tím, že mezi nálezy jednotlivých soudních komor ICTY panuje ve věci počtu srebrenických obětí značný nesoulad. Od procesu s Krstićem (2001) do procesu s Popovićem (2010) v ICTY činil standardní odhad počtu obětí poprav 7 000 až 8 000. Nicméně nedávný rozsudek v procesu s Tolimirem uvádí číslo 4 970. [9] To samé platí pro všechny dřívější srebrenické procesy, které se zaobíraly popravami na branjevské farmě, kdy byly odhady počtu obětí založeny na tvrzeních Dražena Erdemoviće – jednoho z pachatelů –, který uzavřel s obžalobou dohodu o vině a trestu. Tehdy přijatý počet obětí činil 1 200 bez ohledu na skutečnost, že na místě činu bylo exhumováno pouze 115 těl. Nicméně v rámci procesu s obžalovanými spolupachateli, Francem Kosem a třemi dalšími, který se konal v Sarajevu, došla soudní komora (2012) k závěru, že počet obětí je „až 800“. [10] Při všech těchto procesech si soudní komory vyslechly v podstatě ty samé svědky a byly předloženy tytéž důkazy, přesto ale dospěly k rozdílným závěrům. To naznačuje, že pracují bez seriózní metodologie a že ke všem jejich závěrům je třeba přistupovat se zdravou skepsí.
7. Kde jsou ony pověstné satelitní snímky, o kterých Madelaine Albrightová prohlašovala, že představují definitivní důkaz, že v okolí Srebrenice došlo ke zločinu obřích rozměrů. Proč jsou zapečetěny na čtyřicet let, když mají tak značnou důkazní hodnotu. Neměli by všichni prospěch z toho, pokud by dnes byly poskytnuty veřejnosti a nezávislým expertům ke kritické analýze, neboť by se tím mnoho přetrvávajících pochybností ohledně Srebrenice vyřešilo? [11]
8. Proč se pozornost srebrenických vyšetřovatelů soustavně odkláněla od přímých pachatelů a organizátorů tohoto zločinu? Identita a místo pobytu většiny členů Erdemovićovy skupiny popravčích byla následně po Erdemovićových [12] odhaleních úřadům známa po dobu deseti let. Dokud ale nevyšla kniha Korunní svědek [13] od Germinala Čivikova, která je pronikavou analýzou Erdemovićova pochybného svědectví, neexistovala žádná snaha je dopadnout či jen vyslechnout. Když byli někteří z nich nakonec zadrženi, jeden z obviněných spolupachatelů [Marko Boskić] přistoupil na dohodu o přiznání viny výměnou za relativně mírný desetiletý trest. Se zbývajícími čtyřmi, kteří nebyli ochotni spolupracovat, byl veden fraškovitý proces v Sarajevu, který se omezil čistě na jejich osobní odpovědnost a neumožnil zkoumat odpovědnost nikoho dalšího. Milorad Pelemiš, velitel jednotky, která byla zodpovědná za popravy vězňů, je stále na svobodě a poskytuje rozhovory médiím. Neexistuje snaha o jeho zadržení či zjištění, od koho obdržel příkazy k popravám.
9. Je provedení srebrenicko-žepské vojenské operace v červenci 1995, nahlížené jako celek, slučitelné s teorií genocidy? Abychom toto stanovisko mohli přijmout, museli bychom se domnívat, že to, co na začátku července 1995 začalo jako řádná vojenská operace, degenerovalo kolem 11. července po setkání srbských vojenských představitelů v Bratunci v genocidní projekt, přičemž se náhle objevil zákonem požadovaný dolus specialis [zvláštní úmysl]. Tato pozoruhodná proměna údajně vedla během několika dnů k popravě 8 000 muslimských vězňů, kteří byli zajati ve Srebrenici. Když ale o deset dní později došlo na Žepu, operace opětovně nabyla více méně řádné vojenské podoby, aniž by došlo k většímu odchýlení od pravidel a zvyků války či k masovým vraždám. V průběhu 15 let od oněch událostí až do nedávného procesu s generálem Tolimirem v ICTY nebyl učiněn žádný pokus získat soudní potvrzení pro obvinění, že došlo ke genocidě také v Žepě. Na základě intenzivního politického a mediálního tlaku soud v procesu s Tolimirem shledal, že tam k ní došlo. Nicméně jediným důvodem, který mohl uvést pro svůj závěr, bylo zabití tří představitelů z vedení obce Žepa. Jejich odstranění, jak argumentovala soudní komora, představovalo genocidu, protože značně oslabilo šance na přežití místního společenství. [14] Soudržnost tohoto závěru je věcí diskuze.
V souvislosti se Srebrenicí a Žepou existují závažné otázky. Přicházel a odcházel genocidní úmysl, tak jako ve Srebrenici, v nepravidelných intervalech? Jak vysvětlit absenci jakéhokoliv srbského rozkazu či plánu, který by obsahoval údajnou intenci vyhladit muslimské společenství, byť jen v rámci vymezených hranic srebrenické obce? Jak si vysvětlit zjevný rozdíl v zacházení se dvěma podobnými skupinami poražených Muslimů, s jednou ve Srebrenici a druhou v Žepě, když byly srbské síly v té době motivovány genocidním úmyslem? Ve Srebrenici bylo obětí nespočetně. V Žepě jich bylo minimum. Přičemž pouze na základě nepřijatelného uplatnění soudního legerdemain [eskamotérství] bylo možné dojít k závěru, že také Žepa byla místem, kde došlo ke genocidě.
[1] Zprávy generálního tajemníka OSN z 16. března 1994 a 30. května 1995.
[2] „… srebrenická enkláva stále více získávala statut ‚chráněné oblasti‘ pro ABiH, ze které ABiH mohla provádět operace typu ‚udeř a uteč‘ proti svým cílům, často civilním. Tyto operace pravděpodobně přispěly ke skutečnosti, že VRS byla na konci června připravena situaci nadále netrpět, načež se rozhodla zasáhnout, tj. krátce poté se VRS rozhodla enklávu dobýt. Spojenými státy podporované ilegální noční lety do Tuzly a nepřetržité dodávky zbraní ABiH ve východních enklávách v tomto smyslu pravděpodobně přispěly ke konečnému rozhodnutí na tuto enklávu zaútočit. V souvislosti s tím nepřekvapí, že si na to Mladić a další bosenští Srbové neustále stěžovali, zpravidla se jim ale na tyto stížnosti nedostalo žádné odpovědi…“ Viz Zpráva NIODu (Nizozemský ústav pro válečnou dokumentaci) Srebrenica – A Safe Area? Appendix II – Intelligence and the war in Bosnia 1992-1995: The role of the intelligence and security services, Chapter 4, Secret arms supplies and other covert actions.
[3] Hubert Wieland, vysoký komisař OSN pro lidská práva, společně s pěti asistenty uskutečnil s těmito muslimskými uprchlíky ze Srebrenice velké množství rozhovorů poté, co se dostali na muslimy kontrolované území. Zajímavým faktem je, že podle Wielanda nikdo z nich neprohlásil, že by byl svědkem spáchání nějakého válečného zločinu. (London Telegraph, 24. července 1995)
[4] Za daných okolností je nepravděpodobné, že se někdy najde 8 000 relativně neporušených těl. To, co lze čekat, že nalezneme, jsou kostry a části koster, s nimiž by se ale nemělo čachrovat, aby vznikl dojem většího počtu obětí. Přístup Dr. Ljubiši Simiće, který je založen na sčítání stehenních kostí, o kterých je známo, že je má každý člověk pouze dvě, představuje důvěryhodný postup, jak se dobrat pravděpodobného počtu obětí.
[5] Je naprosto samozřejmé, že náboženské city je třeba respektovat vždy, kdykoli to je rozumně možné. Nicméně k dějišti tak obrovského zločinu uprostřed Evropy je třeba primárně přistupovat na základě evropských sekulárních standardů, které se obvykle v takových situacích používají. To znamená, že všechny cesty zkoumání, které by nás mohly přiblížit k pravdě a pomoci nám objasnit tento zločin, by měly zůstat principiálně otevřené.
[6] Je třeba poznamenat, že pokud jde o „sekulární“ stranu, těmito otázkami se obvykle zabývá Komise pro pohřešované osoby, kterou dodnes kontroluje Amor Mašović, činovník s úzkými vazbami na bosňácké politické a náboženské kruhy v Sarajevu.
[7] Když začal vysychat přísun potvrzených masových hrobů s popravenými ze Srebrenice a začal být nedostatek těl, která byla zapotřebí k podpoře tvrzení o 8 000 obětech genocidy, bosenskými Muslimy kontrolovaná Komise pro pohřešované osoby se mimo jiné zaměřila na lokalitu Kamenica. Komise bagatelizovala skutečnost, že Kamenica byla na cestě, kudy se v červenci 1995 stahovala 28. divize a že tam došlo k velkému střetu s bosensko-srbskými silami, který měl za následek množství ztrát na muslimské straně. K přívalu zpráv o exhumacích v Kamenici viz Dnevni Avaz 24/11/08 a BH Vijesti.
[8] Pokud jde o Kamenici, viz zprávy: Radio Sarajevo 17/7/09, Fena 15/9/09 a Slobodna Bosna 10/12/08, abychom zmínili alespoň některé. Muslimská strana se o nich nešíří, nicméně tyto zprávy otevřeně uznávají skutečnost, že kamenické oběti padly v boji: „… z prvního masového hrobu v Kamenici bylo exhumováno 84 těl. Jsou to těla těch, kteří nepřežili průlom ze Srebrenice v červenci 1995.“ (Slobodna Bosna, „Bajram u dolini masovnich grobnica“, http://www.genocid.org/readarticle.php?article_id=96)
[9] Prosecutor v. Tolimir (ICTY), Trial Judgment, odst. 1184. Nově udávaný celkový počet obětí srebrenické genocidy zhruba odpovídá 4 700 nevinných civilistů, kteří byli podle senátora Lindseye Grahama dosud zabiti při útocích amerických bezpilotníků na různých bojištích na Středním východě a ve Střední Asii. Senátor Graham, vyjadřujíce politování, k tomu řekl: „Někdy zasáhnete nevinné lidi, to se mi protiví, ale jsme ve válce…“ [The Telegraph (Londýn), 21. února 2013)]
[10] Prosecutor v. Kos at al. (State Court of Bosnia and Herzegovina), Trial Judgment, odst. 340.
[11] Udávaný důvod pro utajování oněch fotografií, že by prý jejich zveřejnění mohlo ohrozit metody shromažďování zpravodajských informací, je směšný. Toto odůvodnění je urážkou inteligence veřejnosti, protože metody používané v roce 1995 jsou již dávno zastaralé.
[12] Dražen Erdemović byl členem 10. sabotážního oddílu, multietnické jednotky nejasného původu, která operovala v letech 1994 a 1995 během občanské války v Bosně. Poté, co byl předveden před haagský tribunál, podepsal dohodu o vině a trestu. Výměnou za dohodu, že bude svědčit na straně obžaloby, dostal mírný pětiletý trest, přestože se přiznal, že se podílel na masakru muslimských vězňů na branjevské farmě a že jich osobně zabil 70 až 100. Jeho kontroverzní svědectví podrobil kritické analýze Germinal Čivikov, bulharský novinář a dlouholetý korespondent Deutsche Welle.
[13] Germinal Čivikov, The Star Witness (Belgrade: 2010). Z němčiny přeložil John Laughland, http://www.srebrenica-project.com/DOWNLOAD/books/Star_witness.pdf
[14] Prosecutor v. Tolimir (ICTY), Trial Judgment, odst. 782.
