PhDr. Emil Voráček: Zářijová krize a Sovětský svaz – 2. část

První dějství zářijového dramatu

Situace se zdramatizovala v okamžiku, když československá vláda obdržela anglo-francouzský plán. Tento plán vzešel z první schůzky britského ministerského předseda N. Chamberlaina s A. Hitlerem v Berchtesgadenu, kde bylo ujednáno akceptovat požadavek Hitlera na odstoupení sudetských oblastí Československa Německu. Prezident Beneš byl informován o pravděpodobném britsko-francouzském návrhu, aby Československo odstoupilo oblasti s více než 50% podílem německy mluvících obyvatel již od ranních hodin od vyslance Š. Osuského z Paříže. [15]

Oficiálně o tomto plánu byl pak informován osobně vyslancem Británie Newtonem 19. září v 13.55, k němuž se v 14.05 připojil též francouzský vyslanec de Lacroix. Návrh předložený dvěmi velmocemi jej však přesto, soudě podle jeho Pamětí ohromil. [16] Beneš ovšem nevěděl, že plán byl připraven v atmosféře, kterou charakterizuje výrok představitele francouzského spojence, předsedy vlády E. Daladiera, který pro případ nesouhlasu Československa navrhl: „vyvinout na dr. Beneše nejsilnější nátlak […], aby řešení navržené vládami britskou a francouzskou vláda československá přijala.“ Optikou velmocenského přezíravého pohledu na zájmy malého státu zdůraznil, že není možné ponechat na Benešovi, „aby rozhodl o otázce války a míru.“ [17]

Další dvě hodiny, do 17.15, pak jednal prezident s vládou. Prezident Beneš, který byl v posledních měsících se sovětským vyslancem S. Alexandrovským v pravidelném telefonickém i osobním kontaktu, jej poté telefonicky pozval k rozhovoru. Vyslanec přijel v 17.30 na Hrad a více než hodinu společně s prezidentem projednávali stávající situaci. [18]

Dva dotazy pro Stalina

Klíčovou roli v postoji Sovětského svazu sehrály dva dotazy prezidenta Beneše, přednesené sovětské vládě prostřednictvím Alexandrovského ve výše zmíněném rozhovoru. Problém je ovšem v tom, jak byly tyto otázky, resp. hlavně druhá z nich položeny. Alexandrovskij poslal do Moskvy o jednání s Ed. Benešem kromě uvedených otázek ještě další obsáhlou informaci a komentář.

Na závěr tohoto jednání přišlo to podstatné. K dispozici máme záznamy o jednání z obou stran, což nám umožňuje srovnání. Podle vlastního tvrzení se prezident při rozhovoru s Alexandrovským 19. září položil tyto otázky:

1) Co učiní SSSR, jestliže Francie vyplní své spojenecké závazky vůči Československu,

2) jaký bude postup SSSR, kdyby Československo trvalo na svém odporu i v případě francouzského odmítnutí vlastních závazků. [19]

Soudě podle zprávy Alexandrovského lidovému komisariátu zahraničních věcí do Moskvy byla ovšem druhá z těchto otázek formulována úžeji, a sice zda SSSR jako člen Společnosti národů pomůže Československu na základě čl. 16. a 17. Paktu, na nějž se chystala československá diplomacie odvolat pro případ německé agrese proti ČSR. [20] Ivan Pfaff ve své práci o „sovětské zradě 1938“ sice tvrdí, že Benešův záznam je falzum, [21] nicméně důkazy, které uvádí na podporu tohoto tvrzení, nejsou příliš přesvědčivé, protože NB zde mj. máme ještě k dispozici záznam rozhovoru ze sovětské strany. I ten však musíme nazírat kriticky.

Alexandrovskij okamžitě po návratu na vyslanectví (do vily Terezy) pozdě večer 19. září (tj. přibližně po 22. hodině moskevského času) připravil obsáhlý záznam o setkání s Benešem včetně prezidentových otázek, nechal zašifrovat a odeslat do Moskvy někdy před půlnocí. [22]

Neznámý dopis Potěmkina Stalinovi No. 6440 z 20. září 1938 

Litvinov byl v těchto dnech v Ženevě, kde 21. září vystoupil na obranu Československa. V Moskvě byl telegram No. 17732 z Prahy přijat a rozšifrován dopoledne 20. září. [23] Na lidovém komisariátu se dotazy zabýval první náměstek V. P. Poťomkin. Ještě dopoledne 20. září připravil dopis a kurýrem nechal odeslat J. V. Stalinovi, Lazaru Moisejeviči Kaganovičovi, Klimu Jefremoviči Vorošilovovi a Vjačeslavu Michajloviči Molotovovi. Současně k dopisu přiložil i jím zformulovaný návrh odpovědi na Benešovy otázky. [24] Tento dopis existoval tedy ve čtyřech exemplářích, přesto se jej až dosud nepodařilo v moskevských archívech objevit. Důvodem je to, že až do poslední doby v archivu RGASPI nebyl „odtajněn“. Uvedený dopis Potěmkina Stalinovi z 20. září 1938 byl bádání zcela neznám, zaslouží si tedy pozornosti, neb zde můžeme sledovat postup přímo optikou dílny, formulující zahraniční politiku SSSR, resp. postup jeho hlavních aktérů ve fázi kulminace vyhrocené krize, kdy se jakoby nabízela jen dvě řešení.

Potěmkinův dopis byl formulován velice naléhavě. Kromě přepisu Benešových otázek adresovaných sovětské vládě, tak jak je zaslal do Moskvy Alexandrovskij, zdůrazňoval Potěmkin: „Prosím, projednat ještě dnes, jak odpovědět Benešovi, který počítá s tím, že dostane odpověď do 21. září.“ [25] Potěmkin se vyjádřil dostatečně pregnantně až ostře (uvědomme si, že dopis psal především Stalinovi!), když vyjádřil očekávání, že „Jsem toho názoru, že na obě otázky, které nám Beneš položil, nemůžeme odpovědět jinak, nežli pozitivně. Současně navrhuji sdělit Benešovi, že o obsahu naší odpovědi sdělené československé vládě, současně informujeme také francouzskou vládu.“ Dopis byl psán na blanketu náměstka komisaře zahraničí, návrh odpovědi prezidentu Benešovi na listu papíru bez hlavičky, ovšem s náležitostmi dokumentů komisariátu zahraničí.

V Alexandrovského zprávě bylo sděleno, že Beneš očekává odpověď až do příštího dne, tedy 21. září. Jednalo se však o klíčové momenty středoevropské krize, které sovětské vedení pečlivě sledovalo. Stalin svolal v Moskvě přítomné členy Politbyra do Kremlu. Ti „otázky lidového komisariátu zahraničí“ projednali odpoledne 20. září 1938, konkrétně v době 14:15–17:45 moskevského času. [26] Proti Stalinovu zvyku diskutovat nejdříve postupně samostatně s jednotlivými členy Politbyra, se rovnou členové tohoto orgánu (v dokumentech NKID „vláda“) sešli společně se Stalinem. [27] Potěmkinův návrh odpovědi jen s malým doplňkem schválili, načež Potěmkin obratem zaslal odpovědi na Benešovy otázky Alexandrovskému, aby je neprodleně sdělil presidentu Benešovi. [28] Text odpovědi doplněný o zmíněnou větu se stal součástí unesení Politbyro ÚV VKS(b) z 20. září (Nachází se v složce „osobaja papka“). Usnesení Politbyra podepsali Stalin, Molotov, Kaganovič, Vorošilov a Ježov.

Usnesení Politbyra znělo takto:

„1) Na Benešovu otázku, poskytne-li Sovětský svaz podle smlouvy okamžitou a skutečnou pomoc Československu, pokud Francie zůstane věrná a poskytne pomoc, můžete dát jménem vlády Sovětského svazu kladnou odpověď.

2) Stejnou kladnou odpověď můžete dát i na druhou Benešovu otázku, pomůže-li Sovětský svaz Československu jako člen Společnosti národů na základě článků 16 a 17, pokud se v případě napadení Německem Beneš obrátí na Radu Společnosti národů s prosbou o aplikaci uvedených článků.

3) Oznamte Benešovi, že o obsahu naší odpovědi na oba jeho dotazy my současně informujeme i francouzskou vládu.“ [29]

Text usnesení byl okamžitě předán Potěmkinovi, který se sám tohoto jednání nezúčastnil, neboť nebyl členem Politbyra a nebyl přizván k jednání (byl přítomen v předsálí Stalinova kremelského kabinetu). V příštích několika se však již jednání zúčastnil osobně. [30] Text odpovědi byl telegraficky zaslán Alexandrovskému. Odpověď současně sdělil osobně Potěmkin v budově komisariátu zahraničí Zd. Fierlingerovi (pravděpodobně pouze ústně), který ji pak urychleně poslal v depeši do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí. Jeho záznam ovšem poněkud lišil od textu usnesení Politbyra: „Vláda jednala o otázkách položených prezidentem Alexandrovskému. Potěmkin mně právě sdělil odpověď na první otázku. Zůstane-li Francie věrna Paktu, zda SSSR odhodlán jest pomoci okamžitě a účinně. Odpovídá vláda ano, okamžitě a účinně. Na druhou, zda v případě odvolání k Společnosti národů SSSR je ochoten splnit své povinnosti dle čl. 16 a 17, odpovídá vláda ano, v každém směru.“ [31] Po zašifrování poslal Fierlinger depeši do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí. Odpověď byla z Moskvy odeslána v 17:38 moskevského času na MZV přijata v 19:37 středoevropského času, přepis zhotoven ve 20.20. Odpověď byla rychle telefonicky sdělena prezidentu Benešovi, který v té době jednal s vládou o odpovědi na anglo-francouzský plán.

Text odpovědi je znám, publikován prvně již v edici dokumentů v roce 1958, pouze její detailní okolnosti dosud nebyly ověřitelné, protože historikové neměli k dispozici originál ani faksimile daného dokumentu, jen jeho editovaný přepis. Kromě ale toho nebyl k dispozici výše zmiňovaný Potěmkinův dopis Stalinovi. Odborná interpretace publikovaného textu odpovědi na dotazy prezidenta Beneše, resp. diskuse k jednomu z klíčových dokumentů sovětské zahraniční politiky v zářijové krizi 1938 je bohatá, budiž připomenuto hodnocení v práci I. Pfaffa z 90. let, následně pak I. Lukeše a recenzi J. Dejmka, který pochopitelně dokument připomíná i ve své biografii Ed. Beneše. [32]

Potěmkin zde v interním dopisu Stalinovi, jednoznačně vyjádřil postoj sovětské vlády, tedy zejména linii zahraniční politiky. V obou odpovědích zaznělo kategorické ano. Originál jeho návrhu byl doplněn jen o větu, kterou v horní části listu vlastní rukou dopsal Stalin: „Souhlasit s níže uvedeným návrhem odpovědi na telegram s. Alexandrovského“. Na dolní části listu se podepsali přítomní členové Politbyra, a sice Stalin, Molotov, Kaganovič, Vorošilov a Ježov. Usnesení bylo okamžitě sděleno Potěmkinovi. Jak si můžeme ověřit v archivních dokumentech ruských archivů v dalších dnech, až do 28. září, se Politbyro, resp. skupina Stalinovi nejbližších osob, nadále zabývala „československou otázkou“. Na rozdíl od jednání z 20. září, byl ve všech těchto jednáních přítomen i náměstek komisariátu zahraničí V. P. Potěmkin. Bohužel v těchto dnech nebyla přijata žádná usnesení, která by se přímo týkala Československa. Nezachovaly se ani stenogramy jednání, pokud vůbec byly pořizovány, protože stenografické záznamy se z jednání Politbyra pořizovaly jen výjimečně, spíše jen z potřeby záznamu projevů jednotlivých členů, které byly posléze publikovány v upravené podobě v denním tisku. Fakta bychom zjistili z materiálů „osobych papok“. Nicméně právě v těchto dnech byla provedena částečná mobilizace v západních vojenských okruzích SSSR a došlo k jejich redislokaci, což si příslušná usnesení vyžádalo, jak uvidíme dále v pasáži k tehdy probíhajícím sovětským vojenským opatřením. [33]

Jak dál?

Zatímco se v Kremlu diskutovalo o „československé otázce“, probíhaly 20. září v Praze vášnivé diskuse na různých úrovních. Na nejvyšší politické úrovni se jednalo v komitétu politických ministrů pod Benešovým předsednictvím. Politický komitét zahájil jednání v 11 hodin dopoledne, trvalo dvě a půl hodiny. Určitým leitmotivem zde bylo stanovisko k otázce sovětské pomoci. Ministři Ježek a Šrámek tuto možnost nadhodili, načež poslanec Mlčoch (Živnostenská strana) okamžitě ostře protestoval. Ministr zahraničí Kamil Krofta na tyto náměty reagoval poukazem na svou rozmluvu s Litvínovem v Ženevě. Podle záznamu přítomného ministra Ježka (oficiální stenogram jednání komitétu nebyl pořizován), mu Litvinov výslovně řekl: „SSSR je ochoten jít i v tom případě, nesplní-li Francie svůj závazek, ale že je nutné, aby si Československo vyžádalo usnesení Společnosti národů, kterým by byl označen útočník, neboť by jinak při své eventuální pomoci mohlo být SSSR označeno samo za útočníka.“ [34] Přítomný prezident Beneš k tomu připomenul, že by bylo nutno dojít k jednomyslnému usnesení, což vzhledem k postojům vlád Francie a Velké Británie by bylo jen těžko reálné. Poukázal k tomu, že „dnešní stav Společnosti národů je tristní. Společnost národů zklamala ve svých akcích i při Habeši, i při Španělsku. I když tam Německo není, udělá Společnost národů jen to, co bude žádat Anglie s Francií.“ Ministr Bechyně k tomu dodal: „A angličtí lordi by měli zase novou argumentaci proti naší bolševizaci.“ [35] Současně ze zahraničí přicházely zprávy, kterými byl zvyšován nátlak na přijetí anglo-francouzského plánu odstoupení území.

Odpoledne mezi 13. a 17. hodinou proběhly porady koaličních stran, které se tímto plánem znovu zabývaly. Vlády Velké Británie a Francie čekaly na odpověď z Prahy. Večer zasedal v Londýně tzv. „vnitřní kabinet“, který poté co došla odpověď z Prahy, vydal nakonec příkaz k noční demarši v Praze.

Z významných zahraničních diplomatických jednání tohoto dne bylo kromě uvedených zpráv nejcharakterističtější jednání bulharského krále Borise s Hitlerem v Berlíně. „V britských archívech se zachovalo svědectví bulharského cara Borise, který v noci z 20. na 21. září dlouho přesvědčoval Hitlera a Göringa, aby se nedomnívali, že Československo zůstane ve válce izolováno. Vznikla by světová válka, v níž bude Sovětský svaz představovat nejvážnější nebezpečí pro Německo. I kdyby Německo mělo zpočátku úspěchy proti Západu, ruská síla bude v této válce rozhodující. Zdroje Ruska jsou nekonečné a ve válce se plně uplatní, zatímco Německo bude zakrátko zcela vyčerpáno. Boris měl dojem, že Hitlerovi je z toho nevolno, i když s jeho vývody nesouhlasil. Anglickou diplomacii tento rozhovor tak silně zajímal, že si nechala Borisovo svědectví dvakrát opakovat.“ [36]

Z ulic přicházely zprávy vyjadřující názory lidu, které byly do jisté míry formovány hesly politických stran. Komunisté pochopitelně zdůrazňovali zejména pomoc Sovětského svazu: „Sovětský svaz je s námi“. S námi je Moskva, s námi jsou demokraté celého světa.“ [37] Intelektuálně laděná redakce Lidových novin, kde působil Karel Čapek, byla svědkem výzvy politiků, kteří se zde scházeli, a apelovali proti kapitulaci: „Pane prezidente, teď jen na vás záleží, budeme-li kapitulovat, či se vzepřeme […] Kapitulace znamená mravní a politický rozvrat na celé generace. Z toho bychom se už nevzpamatovali. Vezmeme-li na sebe riziko války, strhneme rychle i Francii. […] Všude jsou lidé, kteří se za Vás postaví a půjdou s Vámi do krajnosti- Říkám otevřeně, a to je mínění velké řady mých přátel: dáváme přednost nejstrašlivějšímu riziku války před potupnou kapitulací, která nám zahubí všechno české, silné a odhodlané.“ [38]

Vyslancům Velké Británie a Francie byla odpověď československého vedení na jejich nótu z 19. září obsahující požadavek odstoupení pohraničních území s více než 50 % německy hovořícího obyvatelstva předána krátce před 20. hodinou, v 19:45 ministrem zahraničí Kroftou. [39] Nejednalo se však o usnesení vlády, natož parlamentu. V tuto dobu zasedal pouze politický komitét ministrů, kterému předsedal prezident Beneš.  Již při předávání odpovědi na nótu upozornil britský vyslanec Newton, že odpověď je nevyhovující a vyžádal si přijetí u ministra zahraničních věcí Krofty v průběhu noci. Jednalo se zejména o odvolání na arbitrážní smlouvu.

Usnesení sovětské vlády bylo prezidentu Benešovi telefonicky sděleno zhruba o půl hodiny později, tedy po půl deváté večer 20. září.  Bezprostředně však v tomto okamžiku nesehrálo úlohu, která by změnila postup československé vlády. V pozdní noci obdržela Kancelář prezidenta republiky z francouzské ambasády sdělení, že demarše obou vyslanců se uskuteční ještě během noci. [40]

Ještě oné bezesné noci (pro Československo) a sice 21. září v 02:15 přednesli prezidentu Benešovi očekávanou demarši opět britský a francouzský velvyslanec. Prezident „právem namítl, že vzhledem k tónu a obsahu je návrh obou velmocí ultimatem.“. V demarši bylo žádáno, aby Československo zcela akceptovalo plán. Noční audience trvala až do 3.45, došlo k delší diskusi. [41] Ze třech pořízených záznamů tohoto nočního „setkání“, mnohokrát již diskutovaném v literatuře budiž připomenuta odpověď na jednu z dílčích připomínek prezidenta Beneše. Poukazoval, žádal o jistou pomoc: „V případě, že přijmeme propozice, žádám pomoc proti německé tiskové kampani a mobilizaci.“ Odpovědí mu bylo unisono vyslanců: „Je nutno přijmout bez výhrad a teprve po úplném a jasném přijetí je možno klást takové otázky.“ [42]

Ještě před odchodem vyslanců pak byla nejdříve zahájena jakási předporada, které se zúčastnili předseda vlády Milan Hodža, náměstek předsedy vlády Rudolf Bechyně, Černý, Mlčoch a K. Krofta, později, po odchodu vyslanců se připojil i prezident. Další členové komitétů, tedy mj. Ježek a Franke museli počkat v předpokoji. [43] Teprve po ní následovala porada komitétu politických ministrů, trvala až do ¾ na šest. V tuto dobu již prezident Beneš znal stanovisko sovětské vlády, které obdržel o půl deváté večer předchozího dne.

Podle záznamu Ježka došlo zde k řadě až hysterických vystoupení. Na otázku ministra Ježka: „Ale Rusko by snad šlo v nehorším bez Společnosti národů“, odpověděl prezident Beneš: „To by bylo právě to nejhorší! […] Západ stejně jako Osa myslí, že uhodila hodina ke křižáckému tažení proti bolševismu. Celý svět by se pozdvihl proti nám, kdybychom stáli sami s SSSR proti Německu.“ [44]

Závěry porady politického komitétu ministrů byly sděleny na mimořádné schůzi vlády ráno v šest hodin 21. září, která nakonec s podmínkami plánu souhlasila a akceptovala pátý francouzsko-anglický plán, aniž by byl dotazován parlament. Otázka eventuální sovětské pomoci byla pochopitelně diskutována, byl pozitivně oceněn přístup SSSR. Tato cesta však nebyla považována za schůdnou. Zásadním bylo stanovisko představitelů armády: „…izolovaný konflikt znamenal by pro Československo debakl, tím spíše, že dlužno se obávati případně i napadení ze strany jiných sousedních států.“ Sovětská eventuální pomoc, byla i po druhém pozdějším zvažování odmítnuta s argumentací „Pokud jde o Rusko, odstupem Francie padl systém, na němž spočívala konstrukce ruské pomoci a třeba že Rusko prohlásilo, že spokojí se prohlášením většiny Společnosti národů Německa za útočníka, nebyla by ani tato cesta schůdná, nehledě a i k tomu, že pomoc samotného bolševického Ruska postavila by proti nám celý západní svět.“ [45]

Po zveřejnění rozhodnutí vlády se brzo dostavila reakce lidu. Na kapitulaci vlády před ultimatem ze strany spojenců. Byla zásadní a vedla k pádu Hodžovy vlády. Načež 23. září byla vyhlášena mobilizace.

Sovětské vedení se poté, co československá vláda večer 20. září akceptovala britsko-francouzský návrh, už dále bezprostředně nevyjadřovalo, když situaci pečlivě sledovalo a provedlo výrazná vojenská opatření na své západní hranici. Přesto na Shromáždění Společnosti národů v Ženevě potvrdil Litvinov kladnou odpověď na dotazy československého prezidenta 21. září. Znovu zřetelně připomenul pozici Sovětského svazu, už v situaci, kdy Československo mobilizovalo, aby prohlásil, „Sovětský svaz je ochoten pomoci Československu i mimo rámec spojeneckého paktu buď z rozhodnutí Společnosti národů, nebo i na základě svého dobrovolného rozhodnutí.“ [46] Sovětské vedení ústy Potěmkina sdělilo vyslanci v Moskvě i své určité podivení, proč Československo nepoložilo i další otázku, která se přímo nabízela. Poťomkin podle Fierlingera uvedl: „Tázal se mne, proč naše vláda nikdy nepoložila otázku bezpodmínečné pomoci Svazem. Shodli jsme se v tom, že Praha musí okamžitě vyjasnit přesně, zda Francie přece přispěje vojensky, budou-li od nás žádány nové ústupky. Odpověz okamžitě.“ [47]

V prvním kole zářijové hry o Československo, vedení Sovětského svazu prokázalo svoji ochotu a připravenost pomoci, v souladu s platnou spojeneckou smlouvou. Jeho vystupování na mezinárodním fóru bylo ještě výraznější, jako i zklamání z politiky západních demokratických velmocí a jejich politiky appeasementu. Cesta k Mnichovu se stále více otevírala, což je však už další historie. Svým způsobem výrazně ovlivnila i další vývoj v Sovětském svazu a směřování jeho zahraniční politiky.

(Text je částí kapitoly připravované knihy „Československo-sovětské vztahy 1918–1948.“ Částečně byl publikován v Literárních novinách č. 37.)