Politické strany většinou představují velice svébytná uskupení, těžko srovnatelná s nějakou běžnou společenskou organizací. Politická a ekonomická moc až příliš ovlivňuje, deformuje – a často odvádí od běžné každodenní reality.
Kvalita politické strany tak nespočívá pouze v jejím programu, členské základně a ekonomickém zázemí. V minulosti pohořely jak strany bohaté, tak i strany velice početné a s kvalitním, vytříbeným programem. Jako základní se jeví vnitřní kvalita strany, její charakter; její duch, vycházející ze základních hodnot dané strany (spirit of team). Často dochází k tomu, že jestliže strana opustí své vnitřní hodnoty a ztratí onoho ducha, postupně upadá a degeneruje. Pro stranu národoveckou je tento úkol mnohem těžší než pro jiné strany – vždy bude mnohem více sledována, případně i atakována. Jaká by tedy národovecká strana měla být?
Měla by to být strana především intelektuálně, myšlenkově založená. Právě to je v podmínkách České republiky tak trochu svízel. V některých teoretických úvahách lze najít i tvrzení, že národovecká strana by potřebovala jedince především fyzicky zdatné. Na tomto tvrzení je snad nejvíce vidět ubohost dnešní národovecké scény, do které se mísí i různé neonacistické a skinheadské bojůvky. Lze oprávněně pochybovat, zda tato tupá hmota je schopna oslovit jak jednotlivce, tak i národ jako takový.
Národovecká strana by spíše měla navázat na myšlenkovou, literární tradici českých vlastenců a národovců. Česká republika a její politika potřebuje především osobnosti typu V. Dyka, J. Nerudy, K.H. Borovského, K. Kramáře, L. Riegra a dalších. Měla by navazovat a dál aktivně rozvíjet historický myšlenkový odkaz českého národa, táhnoucí se od husitské tradice, přes humanistické dílo J.A. Komenského až po české národní obrození. Ostatně – právě tento historický, chtělo by se říci melantrichovský  odkaz a jeho zachování je asi tím nejpádnějším důvodem pro vznik národovecké strany.
Národovecká strana by se neměla orientovat na nějakou konkrétní ideologii (kolik neštěstí v minulosti ony ideologicky zaměřené strany způsobily !). Měla by být zaměřena na řešení jednotlivých konkrétních problémů – a nedělat z České republiky a jejích obyvatel jakéhosi pokusného králíka.  Měla by vidět  co nejvíce dopředu, hledět na jednotlivé problémy s určitým historickým nadhledem.
Národovecká strana by měla být plně demokratickou stranou – jakousi otevřenou, liberální platformou. Rozhodně by neměla být stranou vůdcovského typu. Takových stran tady byla a je celá řada – a většinou nic nedokázaly. Jistě, i dnes na národovecké scéně lze najít celou řadu osobností, které se cítí být vůdci. Jejich vzorem ale není demokratické vůdcovství ve stylu W. Churchilla, ale spíše autoritativní řízení ve stylu A. Hitlera či B. Mussoliniho. Takové strany  spíš odpuzují, místo aby přitahovaly – a zde je ostatně i hlavní důvod jejich neúspěchu. Národovecká strana by měla přinášet proto spíše moderní, spíše civilní občanské pojetí. To je samozřejmě obtížné, když národní idea často přitahuje spíše výraznější osobnosti, které se běžnému občanskému přístupu tak trochu vymykají. Přesto právě zkušenosti dosavadních politických stran – a to nejen národoveckých – by měly být varujícím mementem a této zásadní chyby by se nová strana měla vyvarovat.
Národovecká strana by proto neměla přinášet jen nějaké opakování starých pravd a jejich věčné mentorování. Neměla by své názory svou hlasitostí vnucovat, naopak by měla být schopna elementární politické diskuse. Měla by proto představovat jakousi klidnou sílu ve stylu J. Luxe. Proto by neměla být přesvědčena, že jen ona má patent na rozum – a na místo toho by si měla hledat politické partnery, se kterými by případně mohla sestavit vládní koalici. Je zřejmé, že např. se SPOZ či KDU-ČSL i přes některé jejich chyby a případné rozpory by národovecká strana mohla najít leccos společného.     
Národovecká strana  je vždy v určitém vnitřním rozporu. Měla by být standardní demokratickou politickou stranou – a přec by zároveň měla být i čímsi vyšším. Měla by především být určitou společenskou platformou, společenstvím lidí určitých vnitřních hodnot. Měla by tak přinášet i určitý přirozený zdravý patos, souznění občanů se společností a se státem. Tím by vytvořila určitý protiklad dnešnímu stavu, kdy stát kašle na občany a následně také občané kašlou na stát. To by mělo být realizováno jak politicky, tak i ekonomicky. Nemělo by tak dále docházet k rozprodávání státního majetku, který  nejhlasitěji odsoudil asi A. Rašín, kterého jistě nelze podezírat z levicovosti. Stát jako takový by dál neměl být oslabován, jeho činnost by spíš měla být zefektivňována a racionalizována. Lze tak hovořit o určitém demokratickém etatismu, který se ostatně dnes ve světě čím dál více a úspěšněji uplatňuje.
Případná národovecká strana tak má celou řadu úkolů, ale také témat a příležitostí. Už třeba proto, že na dnešní české politické scéně není strana, která by využívala tento potenciál, který je přitom odhadován na 7-9% preferenčních hlasů. Doslova na ulici tak jako hozená rukavice leží obrovská politická moc, která by dokázala český národ jako takový výrazně posunout. Dokáže někdo tuto hozenou rukavici pozvednout?

Autor: David Khol

Každá nová politická strana při svém vzniku potřebuje nějak zaujmout, potřebuje se dostat do širokého povědomí. Pro strany národovecké to často bývá mnohem složitější. Mnohé strany tak používají metodu šoku, kdy se snaží zaujmout svou kontroverzností, svojí halasností a extrémností. Ta sice většinou zaujme – ale opět jen křiklouny, kteří se hodí maximálně pro nějaké demonstrace či pouliční bitky, ale nikoliv pro reálnou faktickou politiku. Jiné strany v případě dostatku finančních prostředků se snaží zaujmout velkorysou kampaní. Jak ukázaly zkušenosti české polistopadové politické scény, ani jeden z těchto scénářů nefunguje. První přístup mění strany v hloučky debatující mimo zájem veřejnosti – národní strana se tak paradoxně vzdaluje svému vlastnímu národu. Druhý přístup pak mění stranu ve výhodný kšeft pro stranické aparátčíky, případně pro některé reklamní agentury. Je-li národovecká strana myšlena skutečně vážně, pak je třeba, aby zaujala – svým vlastním svébytným, autentickým programem.
Sestavit smysluplný program ovšem často bývá náročnější. Absence programu  a témat zajímavých pro veřejnost přitom je pro národovecké strany zničující, je i důvodem, proč mnohé národovecké strany nepřekročily rámec dětských plenek a nestaly se relevantní politickou silou. Lze se setkat dokonce s názory, že je obtížné najít nějaké programové téma, kterým by strana mohla zaujmout. Jiní zase říkají, že již sama idea národní je tou hlavní myšlenkou a tím nejlepším programem – a chyba je jen v národu, který o tu ideu nemá zájem. Pravda je možná někde jinde. Český národ o tu národní ideu má zájem – ale žádá spíše konkrétní vize, témata. Těch se přitom nabízí celá řada.
Určitým neuralgickým bodem pro národovecké strany je vztah k Evropské unii. Odpor vůči Evropské unii, případně „mocipánům z Bruselu“ (označení jako vystřižené z Rudého práva let padesátých, ještě chybí váleční štváči z Wall Streetu) – to je nosné téma hned pro několik stran, především Suverenitu a SSO, pro NP, ČHNJ, ČSNS… Kolik těch stran vlastně je? Všechny jsou neúspěšné – a není právě zde jejich důvod neúspěšnosti? Je odpor vůči EU vlastní českému národovci a českému národu?
Ukázalo se, že říkat EU ne, ne a ne je stejně hloupé jako říkat EU ano, ano a vždycky ano. Tento přístup brání skutečně reálnému pohledu na jednotlivé problémy a tedy i jejich faktickému řešení. Strana, která bezvýhradně EU jako takovou odmítá se sama předem vylučuje z jakékoliv demokratické diskuse. Jako nejlepší řešení se tak dnes z odstupu let jeví „zahradilovský“ přístup – říkat Evropské unii „Ano – ale“. Téma Evropské unie je ostatně dnes do značné míry pasé – životné bylo před lety, při hlasování o vstupu do EU. Dnes již jen těžko může zaujmout – a především nemůže zaujmout přemýšlivějšího voliče, který přitom dnes nemá koho volit.
Již dnes lze vstup ČR do EU hodnotit i z hlediska národoveckého – a to hodnocení může být docela zajímavé. Jak vstup do EU ovlivnil ducha národa – tedy hodnotu, která by každému národovci měla být vlastní? Ukázalo se, že paradoxně nijak. Neovlivnila národ negativně, jak se domnívali mnozí nacionalisté – ale neovlivnila jej ani pozitivně, jak hlásali různí „eurohujeři“. I nadále má Česká republika stejné problémy – nedostatečnou úroveň demokracie, nižší výkonnost ekonomiky, rozsáhlou korupci. Českou veřejnost proto nezaujme nějaká další tuctová strana profilující se ryze protievropsky, ale spíše strana originální a zdravě proevropská, eurorealistická, jdoucí v duchu de Gaullovy vize Evropy národů.
Výrazným tématem pro národoveckou stranu by tak mohlo být právě povýšení ducha národa, do značné míry v duchu K. Kramáře. Duch národa je sice hodnota  spíše metafyzická a často posmívaná, přesto naprosto zásadní. Těžko se lze smířit se stavem společnosti, která ztrácí svoji přirozenou soudržnost, ztrácí pojem o své historii, upadá do apatie, čím dál víc lidí utíká do vnitřního či vnějšího exilu. Ducha národa ale nejde zvýšit pouhým křičením hesel „Nic než národ“. Už třeba proto, že ten národ chce spíše konkrétní vizi, jak toho dosáhnout.
Těch možností je celá řada – a stačí se podívat na vývoj státního rozpočtu. Národ dělá národem přec jeho svébytná kultura, jeho vzdělání. Ale již pohled na rozpočty příslušných resortů je dosti tristní. Česká republika, jejíž politická reprezentace vyhlašuje hesla o vzdělanostní ekonomice, dlouhodobě snižuje výdaje na vzdělání, resp. snižuje se jejich poměr vůči HDP. Jak chceme budovat vzdělanostní ekonomiku, když lidem zabraňujeme ve vzdělání?
Snad ještě horší je situace resortu kultury. V České republice dlouhodobě klesá podíl výdajů na kulturu vůči HDP – a je zhruba na poloviční úrovni jiných států EU. Při pohledu na tento stav se čeští národní obrozenci musejí obracet v hrobě. Přitom např. zvýšení prostředků na opravu památek může mít i výrazný ekonomický efekt (zvýšení počtu turistů). Navýšení výdajů na kulturu a na školství je tak výrazným tématem pro každou skutečně národoveckou stranu.
Je zřejmé, že takovýto krok by musel přijít v rámci komplexní revize státního rozpočtu, kterým bychom se měli přibližovat spíše vyspělým ekonomikám. V rámci této revize by pak mělo být zvažováno i určité zvýšení výdajů na obranu.
I to lze brát jako určitou ostudu české politické scény. Česká republika, stát stojící na jedinečných husitských a legionářských tradicích, disponující kdys i výkonným zbrojním průmyslem, má dnes jedny z nejnižších obranných výdajů v rámci NATO – a i jednu z nejnižších armád. To v době, kdy bezpečnostní rizika České republiky v souvislosti s událostmi v Libyi a Sýrii spíše rostou! Stará národovecká, poněkud nemilosrdná poučka přitom říká, že národ, který ztratí ochotu a schopnost bránit své hodnoty a principy, postupně ztrácí i právo na svou vlastní existenci. Jak ukazuje vysoká návštěvnost akcí typu Bahna či Lešany, případně i vysoký zájem o službu v dobrovolných zálohách AČR, chyba není v absenci vlastenectví českého národa, jak je někdy veřejnosti podsouváno. Tento stav je především výsledkem nezodpovědné politiky vlád a politických stran, které k tématu obrany státu často přistupují velice nezodpovědně. Náprava tohoto stavu je tak jedním z největších úkolů pro moderní národoveckou stranu.
Výrazným tématem pro každou politiku je bezesporu ekonomika jako taková („je to v ekonomice“). I národovecká strana proto musí mít k dispozici komplexní ekonomický program, sestavený třeba i za pomoci nezávislých ekonomů a odborníků. Přesto lze říci, že svou ekonomickou filosofií by se národovecká strana neměla řadit ani k vyslovené levici (ČSNS 2005), ani k vyhraněné pravici (SSO). Jako strana národní by především měla být stranou středu a kompromisu, hledající určitý průnik, potřebný k vnitřnímu sjednocení národa. Měla by ekonomiku a její problémy řešit koncepčně a komplexně – a nevybírat si pouze jedno téma na úkor jiných (jak to činí např. TOP 09 řešící pouze státní dluh). Neměla by levicově hnát zaměstnance proti zaměstnavatelům, ale ani pravicově zaměstnavatele proti zaměstnancům. Měla by tak usilovat ani ne tak o sociální stát, jako spíše o sociální smír.
Typickou otázkou je rovná daň. Ta má sice určitý půvab, již dnes je ale zřejmé, že její urychlené zavedení přineslo spíš další problémy. Rovná daň se stala určitým symbolem sociální nespravedlnosti, přenášení transformační zátěže spíše na nižší a střední vrstvy obyvatelstva. Stala se tak i terčem odporu širokých vrstev obyvatelstva – a nejen toho zastoupeného odbory, výrazně  posílila rozkol české společnosti. Má za takovéto situace smysl rovnou daň za každou cenu, z důvodů ryze ideologických udržovat? Nebylo by smysluplnější vrátit se k daňové progresi, byť třeba ne tak vysoké jako za dob levicových vlád?
Především by ale měla upřednostňovat dlouhodobá, kompromisní a koncepční řešení na úkor zdánlivě efektních radikálních řešení. Právě onu stabilitu česká ekonomika potřebuje mnohem více než dnešní stav, kdy jedna vláda silově prosadí svoji reformu – a ta je zrušena prakticky okamžitě po dalších volbách a nástupu opoziční strany. Toto věčné střídání bylo možná přijatelné v minulosti, v dnešním globalizujícím se světě se jeví spíše jako anachronismus.
Dalo by se říci, že těch témat a úkolů je více než dosti. Měly být vyřešeny už dávno – a neustále byly odkládány. Situace není o nic lepší ani dnes, kdy máme sice vládu, která se tváří reformně, počíná si však spíše jako slon v porcelánu. Národovecká strana a její politika je tak potřebná možná víc, než si myslíme.

Autor: David Khol