Po roce 1992 každá volba presidenta ČR vždy vyvolává docela velké napětí na naší politické scéně, protože ten ze své funkce vládne některými velmi významnými pravomocemi. Platná Ústava České republiky citlivě vyvažuje kompetence mezi hlavou státu, představiteli moci zákonodárné, moci soudní a vládou. President republiky má tedy pravomoci na základě kterých může vstupovat (ve velmi pečlivě deklarovaných případech) do hájemství všech tří základních pilířů státu založeném na demokratických principech.

Každý zásah do ústavního pořádku může výrazně rozkolísat křehkou rovnováhu jednotlivých mocí. Například okleštění suverénního práva jmenování členů generální rady České národní banky presidentem České republiky (návrh ČSSD) by nepochybně směřovalo k získání absolutní moci vlády nad měnovými (tím i hospodářskými) procesy v zemi. Využívání institutu amnestie může v dobře odůvodněných případech změkčit dopady v některých okolnostech tvrdých rozsudků striktně vycházejících z psaného práva. Vetování zákonů vede k novému posouzení zákonodárci přijatých norem, či dokonce k jejich žádoucím úpravám.

A právě od úvah o dělbě moc, rovnováhách a ústavních zpětných vazbách je nezbytné případně začít – způsob, jakým se ten který ústavní činitel volí je druhotný; musí být důsledkem obsahu jeho role. Považuji tedy (stejně jako Konzervativní strana) momentálně plánovanou změnu způsobu volby hlavy našeho státu za obzvlášť problematickou. Je nabíledni, že je třeba nejdříve posoudit, zda stávající systém presidentské volby je skutečně do té míry nevhodný a neadekvátní současným presidentským pravomocem, že jej musíme změnit, přestože u nás s obměnami funguje již téměř sto let. Změnu metody volby lze odůvodnit pouze ryze pragmatickými důvody (které však nebyly dosud zastánci přímé volby nalezeny), mezi které jistě patří zvýšení úrovně demokracie (čili ustavení volby, která je adekvátnější stávajícím pravomocem…), přínos pro zvýšení úrovně občanských svobod či zjednodušení a zlevnění demokratických volebních procedur.

Přímou volbu hlavy státu prosazují zejména levicově orientované strany, různí populisté a některé občanské iniciativy, jejichž motivace často zavání snahou o naplnění nepřiměřených osobních ambicí, či skupinových zájmů, bez ohledu na vhodnost kandidátů na tak důležitou funkci. Jejich aktivity přirozeně zesílily zejména po posledních dvou volbách, ve kterých byli levicoví kandidáti, stejně jako ti nominovaní z řad „nepolitické politiky“, často drtivě poraženi. To vše bylo navíc provázeno nechutnými scénami, ve kterých bylo pod brutálním nátlakem stranických špiček upozaděno svobodné rozhodování jednotlivých poslanců obou komor parlamentu. V této atmosféře vznikala důvodná podezření, že nevybíravý nátlak byl u některých jedinců překonáván protistranou nabídkami lukrativních postů či dokonce značných finančních částek.

Když tedy cesta k presidentskému křeslu pro tyto skupiny nevedla komorami Parlamentu ČR, zkusily to sázkou na přímou volbou. Z praxe v senátních volbách je patrné, že šance na zvolení presidenta z řad „nepolitické politiky“ je podstatně vyšší, zejména dostane-li se kandidát (byť chabý) do předpokládaného druhého kola a využije aversi občanů vůči etablovaným stranám. Vhodnou dlouhodobou mediální kampaní bylo docíleno stavu, ve kterém je veřejnost většinově přesvědčena, že lékem na neduhy stávajícího systému výběru presidenta je jeho volba přímo občany. Kampaň v této souvislosti začala ve sdělovacích prostředcích téměř okamžitě po poslední volbě presidenta ČR a trvá dodnes. Zpracovanému veřejnému mínění se nejdříve populisticky vlísala ČSSD a po nějakém čase rozhodného odporu také pragmatičtější ODS podléhá vnějším okolnostem. Obává se totiž o ztrátu dalšího dílu voličské podpory právě z tohoto důvodu.

Všichni soudní by si však měli uvědomovat, k jakým výsledkům může účelová a do důsledků nepromyšlená změna Ústavy a sama přímá volba presidenta republiky vést. Názorným příkladem mohou pro nás být poslední volby do PS ČR, ve kterých hlavní roli sehrály reklamní agentury a zejména obrovské peníze od různých zájmových skupin a jednotlivců – ti si tak vlastně u politiků „koupili“ vděčnost (vliv na řízení naší země?) a zprostředkovaně možná i minimálně návrat vložených prostředků formou zakázek či účelovou tvorbou právního pořádku naší země.

Do čela státu se na křídlech šikovně vedené dlouhodobé mediální kampaně může prodrat osoba, která se špatně orientuje v domácím politickém kolbišti a neví tařka nic o mezinárodní scéně. Může se tak stát figurkou v rukou těch, kteří se zasloužili o její zvolení a různých zákulisních poradců. V této souvislosti si vzpomeňme na obrovskou rozdílnost úrovní navrhovaných kandidátů při poslední volbě…

Ve Slovenské republice si přímou volbu presidenta republiky již několikrát vyzkoušeli. Do prestižního křesla tam (zatím) vždy usedli politici s komunistickou minulostí a volby nijak nesnížily politické napětí, které s nimi souvisí – spíše naopak.

Význam kompetencí hlavy státu je v jednotlivých zemích Evropy různý a podle rozsahu ústavních pravomocí presidenta bývá na Západě stanoven postup jeho volby. „Silnější“ president Francie je tedy volen přímo, zatímco jeho „slabší“ kolega v Německu parlamentem. Německo po zkušenostech z meziválečného období velmi přísně dbá na to, aby pravomoci jednotlivých pilířů tamní demokracie nebyly zneužitelné, aby moc byla vyvážena tak, že bude navždy minimalizováno nebezpečí vzniku nového despotického režimu.

Prosazení přímé volby hlavy státu a představitelů obcí nejsou jednoduchým řešením našich dnešních tristních poměrů. Jsou však bezesporu finančně náročnější a pro občany obtěžující (přestože je jimi tato forma voleb tak preferovaná). Něco jiného je podlehnout lákavým kampaním a následné plnění občanské povinnosti účastí při hlasování. Jsem přesvědčen, že k urnám by přišlo stejné množství lidí jaké chodí při volbách senátorů (zejména v druhém kole).

Přímá volba starostů a primátorů Slovenských měst a obcí přináší také mnoho otazníků. Často se totiž stává, že zastupitelstvo má úplně odlišné priority od programových záměrů starosty či primátora, což je samozřejmě příčinou střetů. Konflikty starosty (primátora) a zastupitelstva nelze racionálně řešit jeho výměnou, protože takovou přímou pravomoc zastupitelstvo nemá. V několika případech se tam stalo, že do čela obce byla zvolena osoba, která má evidentní problémy tak náročnou funkci zvládnout, v jednom případě dokonce mají negramotného starostu… Odvolat představitele obce, který porušil platné zákony, je také složité a trvá z hlediska potřeb fungování obce velmi dlouho.

Přímé volbě starosty však nelze upřít jednu velkou (zásadní) výhodu. Dobrý představitel obce se může stát svorníkem mezi znesvářenými skupinami a může účinněji vystupovat třeba proti možným korupčním vlivům, aniž by se obával o ztrátu svého postavení již na následujícím jednání zastupitelstva.

Každopádně bych stávající systém voleb v ČR neměnil. Není předloženo dostatek pádných důvodů k aplikaci jejich podstatně dražší a náročnější metody a stále platí, že „Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.“ (lord Falkland). Navíc jsem přesvědčen, že naše Ústava je velmi dobrá a je jí třeba chránit před účelovými ataky. Cítím že naše země spíše potřebuje zkrotit vášnivé emotivní (často amatérské) diskuse ve věci přímých voleb hlavy státu a představitelů obcí, než se bezhlavě vrhat do nových experimentů, natož do nepromyšlených a jinde neodzkoušených změn kompetencí ústavních činitelů.

Jaroslav Cabal