Klub vojenské historie Hraničářský pluk 4 je občanské sdružení, které se zabývá převážně studiem a rekonstrukcí objektu československého těžkého opevnění  – srubu MO-S 24 “Signál“. Sdružení si klade za cíl úplnou obnovu tohoto objektu do stavu, v jakém se měl nacházet okolo roku 1939, tedy do stavu plné vybavenosti a připravenosti k obraně. Dalšími aktivitami jsou sběratelská a publikační činnost v oblasti opevnění a armády Československé republiky v letech 1935-38 . V neposlední řadě se klub účastní pietních aktů, výstav, setkání a vojensko-historických akcí spjatých s obdobím tzv. první republiky.

Sdružení bylo založeno v roce 2006 registrací na Ministerstvu vnitra. Do dnešní doby se KVH zúčastnilo vojensko-historických akcí v Milostovicích u Opavy ( objekt opevnění OP-S 25 “Trigonometr“) a Hlučíně – Darkovičkách ( objekt opevnění MO-S 19 “Alej“), na kterých je možné spatřit nás pravidelně. Mezi další aktivity náleží spolupořadatelství pochodu po linii opevnění vedeného od srubu MO-S 33 “Kozmice“ po MO-S 18 “Obora“. Tuto akci organizuje Slezské zemské muzeum a každoročně se střídá s pochodem z Bohumína. V neposlední řadě je srub MO-S 24 přístupný v rámci tzv. Hlučínsko-Vřesinské šlápoty, což je veřejně přístupný pochod z Hlučína, přes obec Darkovičky a srub MO-S 24 “Signál“ do Vřesiny. Při této příležitosti je možné prohlédnout si interiéry srubu s odborným výkladem průvodce. Nejnovější akcí KVH se staly Dny otevřených dveří, při kterých byl Signál otevřen celý víkend veřejnosti, a taktéž zde byla možnost odborné prohlídky nitra objektu. Bližší informace o pořádaných akcích a postupu rekonstrukce je možné získat na internetových stránkách mos24.webnode.cz .

Aby toho nebylo málo, je naše sdružení také správcem sousedního objektu MO-S 22 “František“. Ten je však pouze zakonzervován a rekonstrukce pro účely expozice je plánována až v budoucích letech (či desetiletích). Zato postup obnovy Signálu, je možné shlédnou již nyní. Před jejím zahájením byl srub ve velmi špatném stavu. Vlhkost a poškození z doby okupace se podepsaly na stavu interiéru, který byl jeden z nejhorších na Ostravsku. Díky píli a odhodlanosti našich členů se ale podařilo většinu nedostatků odstranit. V prostoru vchodu se nacházela proražená podlaha, kterou se podařilo dobetonovat do původní podoby. Prostor střelecké místnosti minometu, jenž byl pravidelně zaplavován, je dnes naprosto suchý a veškeré příčky zničené explozí nálože uvnitř srubu se podařilo obnovit. O problémech spojených s rekonstrukcí je možné si přečíst v seriálu MO-S 24 … rok první, druhý, atd.

Nyní přinášíme krátký rozhovor s Jiřím Menšíkem, místopředsedou klubu:

Proč je v názvu sdružení zmíněn Hraničářský pluk 4 ?

Hraničářský pluk 4 byl první elitní jednotkou naší předválečné armády, jejíž úkolem bylo obsazení a obrana opevnění na Ostravsku ( v září 1938 i na Opavsku), tedy i objektu MO-S 24 „Signál“. V řadách tohoto pluku byli výhradně občané české a méně i slovenské národnosti. Tito muži měli nelehký úkol, jímž bylo střežení hranice před vpádem nepřátelských vojsk a případný osamocený boj, který měl umožnit nerušenou mobilizaci. Velitelem byl v roce 1938 plukovník pěchoty Jan Satorie, jenž se v srpnu 1917 přihlásil do čs. legií a nastoupil jako vojín k 5. čs. střeleckému pluku. Zde absolvoval důstojnický kurz a v hodnosti nadporučíka byl v říjnu 1917 odeslán do Francie. Po příjezdu na frontu byl v lednu 1918 jmenován velitelem roty 21. čs. střeleckého pluku, v dubnu byl přidělen k 22. čs. střeleckému pluku. V září 1918 byl převelen do Itálie, kde převzal funkci velitele roty 31. čs. střeleckého pluku. S touto jednotkou se účastnil bojů proti rakousko-uherské armádě a za svoje zásluhy byl povýšen v říjnu 1918 do hodnosti kapitána pěchoty.

Jaký je počet členů klubu?

Na svém počátku mělo sdružení pouze tři členy. Všichni tito zakládající členové byli ještě studenti a neměli tedy moc velké ambice. V současné době je členem pouze jeden ze zakladatelů, ale celkově se naše řady rozrostly na 11 členů. I nadále však probíhá nábor členů, kteří by měli zájem o vojenskou historii a československé opevnění. Byli bychom rádi, kdyby se celkový počet ustálil alespoň na 20 aktivních členech.

Kdo rekonstrukci Signálu financuje ?

Z devadesáti procent ji platí členové sdružení, což představuje obrovskou zátěž. Ostatní peníze získáváme na dobrovolném vstupném či darech. Velký dík ale patří různým firmám, které nám bezplatně vyrábějí vnitřní vybavení srubu. Nebýt těchto sponzorů, rekonstrukce by byla nereálná. Vždyť jen materiál k výrobě druhých silnostěnných dveří by přišel na 20 000 Kč. Největší položkou je nyní provoz benzínové elektrocentrály, kde je potřeba zajistit alespoň 15 litrů benzínu na jeden pracovní víkend.

Na čem konkrétně nyní pracujete? Máte v plánu předvést nějakou novinku?

V současnosti se pracuje na dokončení ventilačního potrubí srubu. Výroba potrubí probíhá svépomocí, ale dle dochované výkresové dokumentace. K těmto pracím patří i dokončení místnosti filtrovny. Ve filtrovně se také nachází novinka v podobě hlavního ventilátoru, jehož výroba nám zabrala mnoho času. Dalším cílem je ukončení pracím ve strojovně. Zde je možné od roku 2010 spatřit funkční dieselagregát Škoda 2S110 –  naši největší chloubu. Obrovským cílem v roce 2012 však zůstává betonáž tzv. ucha okolo kopule pro těžký kulomet. Tuto kopuli ihned po obsazení pohraniční Němci vytrhli a nám tak zůstala jen obrovská jizva v čelní stěně objektu.

Jaké máte další plány?

Jedním z dalších cílů našeho klubu je sestavení uniformované jednotky a účast na větších bojových ukázkách. Vzhledem k tomu, že rekonstrukce Signálu zabere většinu volného času a peněz, je tento cíl hudbou budoucnosti. K tomuto cíli patří také pořízení prvorepublikového nákladního automobilu Praga RND.

Existují nějaké další aktivity sdružení ?

Někteří členové klubu se každoročně účastní pochodů po liniích opevnění. Tyto čundry jsou většinou 3-4 denní, s tím že se nocuje všude, kde je to možné. Někdy to bylo pod širákem, jindy zase v zastávkách nebo na srubech našich kolegů. Díky těmto výletům jsme již prošli celé Orlické hory a velkou část Náchodska a Trutnovska. Dále do aktivit sdružení patří návštěvy ostatních renovovaných srubů v ČR. Nejlepší vztahy udržujeme s kolegy na R-S 87 “Průsek“ , KVH Náchod a samozřejmě se správcem srubu MO-S 19 “Alej“, panem Petrem Kuchařem.

Děkujeme za informace a rozhovor, za Svornost Vám přejeme do budoucna hodně úspěchů, nadšení a finančních prostředků na další opravy.

Historická fantasy není v našich končinách příliš zastoupeným literárním tématem.  Navíc pokud jde o takovou, která nepostupuje metodou virtuálních dějin (Konfederace poráží Unii, Československo odmítá Mnichov…), ale která se snaží do reálných kulis a situací naroubovat  neviditelnou „magii všedního dne.“
Do krajiny literární fantasy, obývané většinou postavami „tolkienovského“ světa a různými pseudogotickými nebo mimozemskými stvořeními,  rázně vstoupil začínající autor Tomáš Bandžuch, který děj svého povídkového románu „Ve službách republiky“ zasadil do meziválečné reality dvacátých a třicátých let.
Bandžuchovi hrdinové necestují časem, ani neotevírají portály do nových dimenzí. Jsou to uvěřitelní lidé, žijící v uvěřitelném prostředí. Jen mají neuvěřitelné schopnosti.
Autorův hlavní hrdina, který jé ústřední postavou knihy, by se dal poněkud cimrmanovsky nazvat jako  nekromant – úředník. Tím ovšem cimrmanovština končí.  Bývalý legionář a student kněžského semináře Petr Hankl v sobě krátce po skončení první světové války za dramatických okolností objevuje nadpřirozené schopnosti, které nastartují jeho příběh. Příběh, který se začíná psát v Rusku zmítaném revolučními boji a přes tajuplné prostředí mongolských klášterů a divokých stepí přenese svého konzumenta až do střední Evropy, kde se Hankl stává nekromantem Čarotvorných služeb Republiky Československé. V jejích řadách se pak utkává s německými, maďarskými nebo sovětskými protivníky své kategorie.  Mezi těmito padouchy výrazně dominuje německý mág Lothar von Grebe, soukromník,který za dostatečně velkou sumu provádí dostatečně velké špatnosti.
Po tomto úvodu bych měl v rámci objektivity říci, že moji nestrannost lze u této recenze zpochybnit. Autor knihy je můj spolužák z pražských studií historie a politologie a také dobrý kamarád, se kterým jsem svého času vypil nejeden žejdlík (nejen) v naší oblíbené hospůdce U Dandů.  Byl jsem u toho, když jednotliové části knihy vznikaly a radil jsem Tomáši Bandžuchovi ohledně zbraní a militárií, aby tyto reálie odpovídaly skutečnému stavu.
Nicméně přesto se pokusím o nezaujatou a objektivní recenzi. Laskavého čtenáře bych také rád ujistil, že pokud by se mi Bandžuchovo dílo nelíbilo, rozhodně bych se netrápil tím, abych mu byl při jeho tvorbě nápomocen. A kdybych ho považoval za špatné, bylo by mou nemilou kamarádskou povinností svůj názor Bandžuchovi sdělit.
Kniha je rozdělena do sedmi povídek, v každé z nich se uzavře jeden konkrétní příběh, ale zároveň tvoří dohromady také prostupující celek, který se postupně sympatický pomalým tempem sune kupředu.  Jak jsem zmínil výše, Bandžuch je vystudovaný historik a politolog, což je v díle znát. Neuvěřitelný příběh krvavé i nekrvavé magie se tak pohybuje v naprosto precizně reálných dobových kulisách.
Bandžuch je skvělý vypravěč a pointovač.  Jeho styl se dobře čte, vtáhne čtenáře do děje a vede ho spletitou, avšak přehlednou sítí zápletek, zvratů, postupně odhalovaných významů a překvapivých rozuzlení.  Dá se tedy říci, že čtenář je vždy udržován v určitém stavu napětí a nejistoty. Jedinečný je také jeho způsob prolínání fantasy fikce se skutečnými historickými událostmi. Tady si s tím Bandžuch prostě kreativně hraje jako Zdeněk Pohlerich s novým receptem.
Obzvláště půvabné je tak jeho „vysvětlení“ reálných vražd Otýlie Vranské nebo Horsta Wessela skrze zpravodajskou hru magických služeb. Stejně tak způsob, jakým Bandžuch do své knihy komponuje staré mýty a legendy (například staroruskou bylinu Ilja Muromec) by neměl zůstat bez uznání.
V Bandžuchově knize disponuje každý vyspělý stát svou skrytou  magickou službou a tyto spolu pak podle geopolitických vztahů bojují jako klasické tajné služby. Pouze poněkud jinými metodami.
Z tohoto důvodu je tedy logické, že do děje aktivně vstupují skutečné osobnosti politiky či byznysu tehdejšího světa. A když říkám aktivně, tak myslím skutečně aktivně. Nikoliv ve smyslu, že je hlavní hrdina potká někde na ulici.
A tak říšský prezident Paul von Hindenburg  řídí porady německých Zauberdienste (Čarotvorné služby), český nacionalista Karel Kramář  se podílí na tajné operaci proti sovětské NKVD (předchůdce známé KGB),anebo můžeme vidět  německého nacionála Alfreda Huggenberga, kterak si najímá čaroděje, aby proti sobě poštvával nacisty a komunisty, z čehož si Huggenberg slibuje zisk pro svou Německou nacionálně lidovou stranu. A takových příkladů bychom u Bandžucha našli více.
Další silnou zbraní Bandžuchova románu je velmi dobře zvládnutá atmosféra, která vás vtáhne do konkrétního prostředí, ať už jsou to budhistické chrámy v Mongolsku, hradby oravského hradu nebo potemnělá zákoutí staré Prahy.  Dvě z povídek – Symfonie noci a Martyr – Bandžuch zpodobnil v lehce noirovém stylu a i tady mu sázka na atmosféru vyšla.
Rád bych také ocenil, že přes dovedně utkanou oponu magična, historie a zákulisních her prosvítají také atmosferické paprsky podobné duchu Četnických humoresek. Tento nádech Bandžuchově příběhu dávají  zejména  některé rázovité figurky -  kupříkladu magií nadaný zlodějíček Lojza, druhý velitel Čarotvorných služeb plukovník Kolář, který je zapřísáhlým národním demokratem a když se naštve, je schopen i uškrtit démona (německého, přirozeně) anebo prozíravá  manželka hlavního hrdiny Petra Hankla, která bere život i netradiční práci svého muže s jakýmsi „anglickým“ nadhledem (byť se jedná o pražskou Němku)
Bandžuchův skvělý debut se ovšem neobešel bez určitých – byť nepříliš podstatných – dětských nemocí. Autor se do svého vydařeného pointování občas vžil natolik, že některé z povídek přesytil „náhlými zvraty.“ Záchrana v poslední chvíli jistě působí dramaticky a efektivně. Když k ní ale dojde několikrát, čtenář si na ni už zvykne a dokonce s ní později začne i počítat.
Rovněž mi přijde poněkud zbytečné, že autor nepostupuje přísně chronologicky. Bezprostředně na sebe navazují pouze první  příběhy z let 1920 a 1921 a následně roky 1929 – 1930. Poté i mezitím Bandžuch „skáče v čase“ ,což může čtenáře trochu zaskočit a každopádně to od něj vyžaduje zvýšenou pozornost.
Občas slýchám také námitku, že hlavní hrdina je někdy dějem vlečen, místo aby ho utvářel. Vzhledem k širokému záběru a množství postav mi osobně tato věc nevadí, ale chápu, že na tento fakt může někdo objektivně poukázat.
Kniha Tomáše Bandžucha nicméně zůstává ojedinělým unikátem na našem knižním trhu. Pošmákne si na ní milovník dobrodružných příhod, novodobé historie i fantasy literatury. Vůbec přitom není nutné, aby se čtenář  nějak výrazněji orientoval v historických souvislostech. Akorát mu potom nebude jasné, která postava je fiktivní a kterou vytvořila historická skutečnost. I to může mít svoje kouzlo.

Autor knihy: Tomáš Bandžuch
Autor přebálky: Jiřina Kmínková
Vnitřní ilustrace: Leonard Medek
Nakladatelství: Straky na vrbě
Edice: Česká fantastika (84)
ISBN: 978-80-87364-26-0
Cena: 333,- K

Autor recenze: Marek Skřipský, zdroj: conpat.blog.tyden.cz