Ve druhé polovině 19. století se v českých zemích objevily první pokusy o vybudování a provoz hromadné dopravy. První byla koněspřežná dráha v Brně roku 1869, která však neměla dlouhého trvání (do roku 1874, později též 1876-1880). V roce 1873 byla založena Anglo-česká tramwayová společnost, která měla vybudovat v Praze první koněspřežnou dráhu. Kvůli hospodářským potížím však uspěl až belgický podnikatel Eduard Otlet. Akciová společnost Pražské tramwaye provozovala koňkuod roku 1875.

Jízda koněspřežnou tramvají však nebyla výrazně rychlejší než cesta pěšky (jen cca 8 km/h). Proto se objevovaly návrhy jiných pohonů, mj. parním strojem či spalovacím motorem na svítiplyn. Výstavby se dočkala až elektrická dráha.

První elektrickou dráhu vybudoval v roce 1891 František Křižík. Trať, kterou provozovala jeho společnost Elektrická dráha na Letné v Praze, spojovala horní stanici letenské lanové dráhy a pavilonu Jubilejní zemské výstavy, která se konala v témže roce. První zkušební jízda projela tratí 6. července 1891. O dvanáct dní později byl zahájen pravidelný provoz v intervalu 20 minut. Doba jízdy byla 4 a půl minuty – za tuto dobu bylo možné překonat 766 m trati nejvyšší povolenou rychlostí 10 km/h.

Elektrická dráha vzbudila značnou pozornost, den po zahájení provozu se na ní svezlo na 2 000 lidí. Po dobu trvání výstavy dráhy využilo 163 661 cestujících. V provozu však byla jen do 2. listopadu téhož roku. V následujícím roce musel Křižík zažádat o další povolení k trvalému provozu.

Zájem o cestování na této dráze však opadl. Proto se Křižík rozhodl trať v roce 1893 prodloužit až k Místodržitelskému letohrádku ve Stromovce. Celková délka činila 1,4 km. K přílivu cestujicích to však nestačilo, a trať byla dále ztrátová. V roce 1894 předložil Křižík další návrhy na prodloužení tratě z Letné ke Klárovu a na Malou stranu, počítal však i s dalšími variantami rozšíření. Ani jeden projekt však nebyl schválen.

Zatímco druhá elektrická dráha Praha-Libeň-Vysočany, kterou František Křižík uvedl do provozu roku 1896, přetrvala a stala se součástí pražské tramvajové sítě, provoz letenské dráhy musel Křižík kvůli prodělečnosti ukončit. Naposledy se na trati jezdilo od 17. června do 15. srpna roku 1900. Přestože Křižík neměl původně v plánu dráhu zcela zrušit, byla trať nakonec v letech 1903-4 odstraněna a materiál spolu s vozy využit pro libeňskou dráhu.

Připravil: T​om​áš Z​ál​e​žák

Zdroje: www.atlasceska.cz, www.wikipedie.cz

Vše začalo na Chebském sněmu, kdy král Zikmund chtěl příliš mnoho po Husitech, a tak Husité prohlásili, že raději zemřou v rozhodné bitvě, než aby se podvolili a nechali se soudit Zikmundem. Když se všechny zprávy ze sněmu dostali k Prokopovi, tak svolal vojska a táhl na Plzeňsko k Horšovu Týnu.
Němci ale stále nepřicházeli a husitská vojska nemajíc dostatek zásob se pomalu rozcházela. Křížová výprava čítajíc nejméně 130 tisíc mužů, z toho 90 tisíc jezdců, tábořila u města Weidy(což je dle dobových pramenů 6 hodin cesty od českého pomezí). Když se křižáci dozvěděli, že husité opouští Horšův Týn, tak si pomysleli, že se jich asi bojí, a tak se, posilněni lacinou kuráží, vydali 1. srpna 1431 přes hranice k Tachovu. Husitům netrvalo dlouho, než se dozvěděli, že křižáci táhnou do Čech, protože křižáci zkusili obléhat město Tachov, které patřilo Sirotkům.

Pražané se spojili se Sirotky a se Zikmundem Korybutovičem (litevským knížetem) a dne 6. srpna vyrazili v síle 50 tisíc pěších, 5 tisíc jezdců a 3 tisíc vozů Němcům vstříc.

Křižácké vojsko se rozdělilo na tři sbory, které postupovali současně. Veleli jim vévoda saský s kardinálem Cesarinim, dalšímu sboru velel kurfiřt braniborský a třetímu veleli vévodové bavorští. Křižáci se dostali až ke Kladrubům a těšili se, jak rozpráší husity a budou utíkat, opak byl pravdou. Odhodlaní husité postupovali dál proti Němcům a ničeho se nebáli, skoro bych to přirovnal k fanatismu, avšak děkujme jim za to. Němci, když zjistili, že husité se nebojí a právě naopak dále postupují, se započali stahovat k Domažlicím.

Slavné je datum 14. srpna 1431, kdy Němci ve 3 hodiny odpoledne slyšeli a viděli 2 hodiny cesty od ležení husity. Odhodlávali se k tuhému odporu, ale zpěv, dusot koní a řičení vozů je natolik zaskočilo, že vzdali jakýkoli odpor a dali se na útěk, jediná Cesariniho garda zůstala a postavila se na odpor, avšak marně se snažili využít vozové hradby proti husitům. Cesarini osobně byl už dávno převlečen a na útěku s ostatními křižáky. Husité, kteří byli dopáleni německou pýchou a zbabělostí, se rozhodli prolít mnoho německé krve, a tak pronásledovali utíkající křižáky a na tisíce jich pobili.

Pro husity to znamenalo velkou válečnou kořist, tisíce plně naložených vozů, spoustu děl a pušek. Ale pro Němce to byl důvod k tomu, aby konečně změnili svou taktiku ze síly ke slovům. Další průběh tzv. husitských válek je nám znám.

Autor: Ondra

Zdroje: ao-institut.cz, referaty-seminarky.cz, www.wikipedie.cz.

Vojsko knížete Boleslava I. v počtu zhruba 1000 bojovníků, se na straně Oty I. zúčastnilo bitvy s Maďary na řece Lechu. Tato bitva ukončila maďarské vpády, které od vyvrácení Velké Moravy, již více než 50 let sužovaly velkou část Evropy.

Bitvy se zúčastnilo na straně císaře podle odhadů 7-10 tis. mužů, staromaďarské kmeny měli k dispozici podle střízlivých odhadů mezi 10-20 tis. mužů. Později uváděné údaje o více jak 100 tis. maďarských hordách neodpovídají realitě.

Hlavním zdrojem popisujícím bitvu jsou věrohodně působící záznamy kronikáře Widukinda z Corvey. Podle jeho záznamů tvořilo spojené armády císaře 8 legií. Hlavní jádro tvořili Bavoři (1.-3. legie) v čele, následované legií Franků lotrinského vévody Konráda Rudého (4. legie) a vlastními silami císaře tvořených především Sasy (5. legie), týl tvořily oddíly ze Švábska (6.-7. legie) vévody Burkharda a konečně česká (8.) legie. Tu dle Widukinda tvořilo tisíc vybraných bojovníků „In octava erant Boemi, electi milites mille“. Ta byla jako nejméně spolehlivá umístěna do týla k ochraně tábora a zásob. Císař stále ještě nedůvěřoval svému čerstvému spojenci knížeti Boleslavovi, se kterým vedl 14 let trvající válku, kdy Čechové úspěšně vzdorovali všem jeho pokusům o podrobení, a až hrozba ze strany staromaďarských kmenů oba protivníky sblížila.

V roce 955 táhlo do srdce říše velké maďarské vojsko čítající zřejmě až 30 tis. mužů. Většina vojska pod vedením náčelníka Bulču oblehla Augšpurk, což samo o sobě bylo velmi nezvyklé, Uhři se dosud obléháním větších opevněných měst vyhýbali. Méně početné oddíly se věnovaly pak plenění širokého okolí.

Císař v té době bojoval na Labi proti některým slovanským kmenům, a poté co se dozvěděl o vpádu Maďarů do Bavorska a Švábska, nelenil a vyrazil neprodleně na jih. O blížícím vojsku Oty I. se Maďaři dozvěděli 8. srpna, kdy císař rozbil tábor východně od řeky.

Krátce po soumraku v předvečer bitvy se část Maďarů (údajně čtvrtina vojska) přeplavila přes řeku Lech a zaujala pozici v týlu císařských vojsk. Shodou okolností se zase na jiném místě podařilo z obklíčeného Augšpurk uniknout 500 mužů pod vedením hraběte Dietpolda a připojit se k císařským silám.

Spojené síly protimaďarské koalice zaujali krátce před svítáním pozici za zalesněném návrší, aby tak eliminovali výhodu, kterou pro uherskou lehkou jízdu s jízdními lučištníky skýtal otevřený rovinatý prostor. Maďaři zahájili bitvu kolem šesté hodiny ranní  útokem na opuštěný tábor hájený jen českými bojovníky. Čechové byli přes houževnatý odpor několikanásobnou přesilou poraženi, první střetnutí si vyžádalo přes polovinu životů v řadách našich bojovníků a zahynul zřejmě i prvorozený syn knížete Boleslava neznámého jména. Stejný osud potkal i Šváby, kteří byli útokem z týla zaskočeni. Obrat přišel až poté, co napadenému táboru přišel kolem sedmé hodiny ranní na pomoc Konrád Rudý se svými Franky. Podařilo se mu překvapit Maďary, kteří si již jisti vítězstvím věnovali rabování tábora. Konrád znovu zformoval zbylé bojovníky Čechů a Švábů a zamířil k pozicím hlavního vojska.

Mezitím se kolem 8 hodiny do boje vydalo i hlavní jádro uherských sil.  Podle záznamu kronikářů v tu dobu začalo silně pršet a Maďaři tak nemohli využít svoji nejobávanější zbraň, jízdní lučištníky, kteří přinášeli způsob boje, na který stávající armády složené z těžké pěchoty a jízdy neuměli reagovat. V přímé konfrontaci se ovšem lehká jízda nemohla obrněným rytířům rovnat. Nepodařila se ani obvyklá taktika lest nomádů s předstíraným útěkem, spojenecké síly se nenechaly vylákat a stále útočily spořádaně a ve formaci.

Čechům se podařilo osvobodit některé své zajaté druhy z první fáze bitvy a získat velkou kořist, přesto se domů vrátil jen zlomek bojovníků, většina nalezla smrt na bitevním poli.

Bitva sama trvala 10 hodin a přinesla císaře Oty I., ustupující rozprášené maďarské jednotky byli pronásledovány a pobíjeny následující 2 dny. Zajatí velitelé uherských kmenů  Bulču, Lél a Šúr a další velmoži byli převezeni do Řezna a oběšeni. Celkově se ztráty na straně císaře pohybují kolem 3-3,5 tis, z čehož třetina připadá na padlé české bojovníky. Maďarů padlo celkem 4-5 tis, z toho většina byla pobitých na útěku. Současně s bitvou na Lechu byli svedeny vítězně i další menší střetnutí, hovoří se o dalších srážkách v Bavorsku i Rakousech.

Přibližně v téže podle kronikářů době vybojovala jiná část Boleslavova vojska , na blíže neurčeném místě rovněž vítěznou bitvu s Maďary. Postupná reconquista  Moravy Boleslavem a jeho potomky po bitvě na Lechu uchránila slovanské Moravany před následnou maďarizací, což byl osud většiny slovanských obyvatel karpatské kotliny. Český stát za Boleslava I. dosáhl velké expanze, kromě Slezska, získal i území Vislanů, západního Slovenska a na Bugu hraničil s územím Kyjevské Rusi. Tato expanze byla spojena s šířením křesťanství.

Vlastní bitva na Lechu je poněkud přeceňována, z vojenského hlediska to nebylo žádné drtivé vítězství. Přesto tato bitva zásadně změnila situaci v Evropě. Vítězství se stalo signálem k odporu, mnoho menších maďarských tlup bylo pobito ozbrojenými vesničany. Následoval soubor dalších menších vítězství v krátkém sledu, které ukončilo expanzi staromaďarských kmenů, a donutilo tyto kmeny stáhnout se zpět do karpatské kotliny a postupně přejít k  zemědělskému způsobu života.

Slované vítězstvím císaře Oty I. nic moc nezískali, část slovanských kmenů byla jednak maďarskými spojenci (Glomači a další) a navíc Ota I., který po bitvě získal značnou prestiž a posílil svou moc, porazil 2 měsíce po bitvě na Lechu v bitvě u Reknice spojené síly slovanských Obodritů a Luticů.

Připravil: Ing. Jan Šneberk

Zdroje: Charles R.Bowlus – The battle of Lechfeld and its aftermath, August 955 (2006), www.e-stredovek.cz, cartimmandua.blog.cz, www.palba.cz