V roce 1989 byla 10. prosince jmenována nová československá federální vláda v čele s Mariánem Čalfou, tzv. vláda národního porozumění, v níž měla poprvé od roku 1948 Komunistická strana Československa menšinové zastoupení (10:11). Tato „vláda národního porozumění“ dovedla Československo ke svobodným volbám v červnu 1990 a nastartovala první ekonomické reformy. Prezident ČSSR Gustáv Husák po jmenování této vlády podal demisi.

Do té doby nepříliš výrazný Čalfa patřil mezi nejmladší a nejméně zkompromitované členy komunistické elity – ministrem a předsedou legislativní rady vlády se stal až v dubnu 1988. Důvěru OF a Veřejnosti proti násilí zpočátku neměl, ale opozice jej byla ochotna tolerovat s podmínkou, že prvním místopředsedou bude Slovák Ján Čarnogurský. Marián Čalfa se však postupně stal jedním z nejvýraznějších politiků tohoto přelomového období a získal si respekt veřejnosti i opozice. Pomohla mu i znalost tehdejšího právního řádu a svoji loajalitu novým poměrům v Československu naplno osvědčil při prezidentské volbě v závěru roku 1989, kdy díky němu parlament plný komunistů jednohlasně zvedl ruku pro Václava Havla.Po konzultacích s OF a VPN Čalfa navrhl 10. prosince prezidentovi jmenování „vlády národního porozumění“, v níž měla KSČ poprvé od roku 1948 menšinové zastoupení (10:11). Kromě komunistů byli mezi navrženými dva socialisté, dva lidovci a sedm nestraníků. Ve vládě zasedli například první místopředsedové Valtr Komárek (KSČ) a Ján Čarnogurský, místopředseda vlády Vladimír Dlouhý (KSČ) či Jiří Dienstbier (ministr zahraničí) a Václav Klaus (ministr financí). V dalších týdnech někteří členové vlády (Komárek, Dlouhý i Čalfa) ukončili své členství v komunistické straně a stranické poměry ve vládě se pak ještě více vychýlily v neprospěch KSČ.
Mandát vlády, která se za dobu své existence ještě několikrát personálně obměnila, byl ukončen prvními svobodnými volbami v červnu 1990. Za svého půlročního působení vláda schválila mimo jiné strategii radikální hospodářské reformy a dospěla ke společnému harmonogramu ekonomických změn pro nejbližší období. Sám Čalfa zůstal premiérem i po volbách, v nichž kandidoval za VPN.

Zdroj: www.ct24.cz

Jeden z největších evropských umělců své doby, pro nás navíc malíř bytostně národní. Umělec, ke kterému se bez výjimky hlásily všechny generace výtvarníků moderního českého umění.

Josef Mánes se narodil 15. května 1820 v Praze, pocházel z rozvětvené malířské rodiny. K významným umělcům patřil jeho otec Antonín, strýc Václav, mladší bratr Quido i sestra Amálie. Základy získal u svého otce, ve studiích pak pokračoval na pražské Akademii u profesora Tkadlíka. Roku 1844 odjel Mánes do Mnichova, tehdy významného centra evropského malířství, kde pobýval bezmála tři roky bez jakékoli hmotné podpory z domova.

Po návratu byly životní osudy umělce po dvě desítiletí spojeny s přízní hraběte Bedřicha Sylva-Tarouca, na jehož zámku Čechy pod Kosířem na Hané po dlouhá období pobýval. Odtud také podnikal své národopisné poutě po Moravě, Slovensku i Polsku, kde čerpal inspiraci v lidových krojích a slovanském koloritu.

Živě se účastnil národního společenského dění jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj a prapory pro pražský Sokol a četné zpěvácké i čtenářské vlastenecké spolky.

Z Mánesova díla nelze opomenout ilustrace k Rukopisům, výtvarnou výzdobu staroměstského orloje a snad nejslavnější jeho portrét Josefína z roku 1855.

Roku 1867 se Mánes vypravil do Ruska, o tři roky později pak i do vytoužené Itálie. Postupující duševní choroba malířova však tuto cestu zabarvila již tragicky. Josef Mánes zemřel 9. prosince 1871 v Praze.

Mánesovi současníci přijímali jeho dílo chladně a s nepochopením. To mělo samozřejmě tíživý dopad i na jeho hmotnou situaci. A přece dosáhl Mánes ve výtvarném umění stejných výšin jako ostatní buditelé v jiných oblastech vědy a kultury. Význam osobnosti Josefa Mánesa pro české malířství je nedocenitelný. Překlenul svou tvůrčí silou obrovskou propast času – vždyť posledními českými malíři evropského formátu před ním byli barokní mistři Škréta a Brandl – a uvedl české výtvarné umění opět na přední místo.

Zdroj: KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918
Jiránek M.: Josef Mánes, Praha 1909-10; Macková O.: Josef Mánes, Praha 1970

Bohuslav Martinů se narodil 8. 12. 1890 v Poličce. Už jako malý chlapec projevil hudební nadání. Učil se hrát na housle u krejčího Josefa Černovského a poté vystupoval na různých večírcích. V 16 letech mu radní v Poličce poskytli stipendium a poslali ho na studia na pražskou konzervatoř. Z konzervatoře byl však vyloučen a v roce 1912 složil na druhý pokus zkoušku ze hry na housle. Od roku 1915 hrál druhé housle, v letech 1920 – 1923 byl stálým členem České filharmonie. Přitom se neustálebzdokonaloval ve hře a věnoval se skladbě. Byl ovlivněn dílem Antonína Dvořáka, Richarda Strausse a Debussyho. V roce 1922 se stal žákem Josefa Suka, v roce 1923 však získal stipendium na studia v Paříži. V roce 1931se Bohuslav Martinů oženil.

V roce 1940 odešel do Ameriky, kde v letech 1942 – 1946 vyučoval na Berkshire Music School, v letech 1948 – 1951 učil na univerzitě v Princetonu.

Ve svém díle byl Bohuslav Martinů ze začátku inspirován impresionismem. Jeho první skladbou jsou Tři jezdci na motivy Vrchlického balady. Známějším raným dílem je klavírní cyklus Loutky. Během pobytu ve Francii ho ovlivnil jazz, jehož prvky jsou v Jazzové suitě a v opeře Tři přání. Psal rovněž balety, z nichž nejznámější jsou Špalíček a Istar na motivy Zeyerova Gilgameše. Z jeho kantát je pak třeba zmínit Gilgameše, Otvírání studánek a Polní mši. Mezi jeho orchestrální skladby patří Památník Lidicím, oslavu konce války zachycuje Čtvrtá symfonie. Ze symfonií byla nejúspěšnější Šestá symfonie. Z oper je pak známá hlavně Julietta aneb Snář a Řecké pašije. Jeho tvorba dosáhla asi 300 skladeb, většina z nich byla vydána ve světových nakladatelstvích a hrána po celém světě.

V roce 1953 se vrátil do Evropy, žil v Nice a v Římě. Ke konci života žil ve Švýcarsku v Schonenbergu u svého přítele Paula Sachera. Bohuslav Martinů zemřel 28. 8. 1959 v Liestalu u Basileje ve Švýcarsku a byl pohřben v Poličce.

Zdroj: www.quido.cz

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva. Reagovala v podstatě na ekonomickou nutnost a potřebnost, kterou s sebou přinášel postupný odklon od feudálního uspořádání výroby a její přesun do manufakturní a strojové podoby. Složitější a náročnější výrobní postupy předpokládaly a vyžadovaly již pracovníky alespoň se základním vzděláním. Skutečnost, že tento ekonomický zájem státu se plně ztotožňoval s jeho politickým zájmem – tedy s vytvořením a existencí instituce, která by na všechny poddané ideově působila a vychovávala je plně v duchu zájmů panovnického rodu – a s filozofií tehdy dominujícího osvícenství, doplněného filantropickými motivy, vytvářela pro přijetí školské reformy příznivé podmínky.

Neméně důležité však bylo, že pro koncipování vlastní reformy nalezl císařský dvůr odborníka nad jiné povolaného a současně pro celý projekt i zaníceného. Byl jím opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger.(1744-1788). Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování, sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství. Základem terezianské školské reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a všech vsích s farou měly být zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy triviální (podle 3 základních výukových předmětů – tzv. trivia: čtení, psaní a počtů, které měly být doplněny ještě náboženstvím a na venkově i základy hospodaření, ve městech pak dovednostmi potřebnými pro průmysl a řemesla), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní (již s několika učiteli, rozšiřující znalosti z triviálních škol a opět diferenciované na průmyslovou a zemědělskou výrobu), v Praze a v Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání, které měly sloužit i jako školy vzorové.

Mimořádně významné bylo, že vlastní školská reforma byla současně spojena s řadou podpůrných kroků. Již v roce 1775 byl v Praze zřízen c.k. sklad školních knih, který byl pověřen vydáváním učebnic. Ve stejném roce vznikly i první praeparandy pro přípravu učitelů. Pro učitele triviálních školy byly tříměsíční, pro učitele škol hlavních trvaly šest měsíců. Absolventi praeparand, pokud sloužili ve škole ve funkci pomocníka učitele nejméně jeden rok a byli starší dvaceti let, se mohli přihlásit k učitelské zkoušce. Po jejím úspěšném složení dostával každý vysvědčení s prohlášením, že „může být ustanoven učitelem“. Vytvoření praeparand, jakkoliv nebylo zdaleka ještě řešením optimálním, bylo prvním krokem k tomu, aby se ukončil stav, kdy mezi učiteli převládali vysloužilí vojáci (mnohdy jejich jedinou kvalifikací byla pádná ruka a silný hlas), náhodně vybraní místní občané (často na základě konkurzu před očima celé obce) nebo zběhlí studenti (hledící si mnohdy více místních vdov či nejrůznějších frejů, než vlastní výuky). Reforma tak zahájila proces postupného utváření učitelského stavu a profesionalizace učitelů.

Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka. V té době se jednalo o výraznou pedagogickou novinku, neboť v dosavadní běžné praxi převažovala výuka individuální. Učitel hovořil s jedním žákem, tomu kladl otázky, dával mu určitý úkol a ten pak kontroloval. Nemusíme dlouho váhat nad tím, že při zavedení školní docházky se stávala tato praxe – při kvalitách a znalostech tehdejších učitelů – nejen neúnosná, ale i výrazně neekonomická. Bylo proto neméně důležité, aby učitelé byli na novou praxi náležitě připraveni. Tomu měla sloužit Methodní kniha, kterou sepsal sám autor školské reformy Ignác Felbiger. Kniha vyšla již v roce 1775 v němčině, o dva roky později pak vyšlo její německo-české vydání. Poměrně zajímavé na něm bylo, že ani český, ani německý text nebyly v knize uváděny vcelku, ale vždy po jedné německé stránce následoval její český text. Felbigerova Methodní kniha – pokud se podrobněji podíváme na její obsah – byla v mnohém poznamenána myšlenkami J.A.Komenského. Ty ovšem nebyly v době jejího vydání na našem území nijak příliš známy, protože Komenský platil v přísně katolické habsburské monarchii ještě za nepřijatelného protestanského emigranta. Felbiger učitelům tak zdůrazňoval nejen hromadné vyučování ve třídách, ale i metodický postup od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému, velký význam přikládal společnému čtení z učebnice, oceňoval přednášku (výklad) učitele a následný rozhovor s žáky o předneseném učivu. Mimořádnou předností knihy bylo to, že autor všechny pedagogické zásady popisoval značně podrobně a konkrétně.

Za pozornost stojí i to, jak Felbiger pojímal základní výukovou metodu, kterou podle něho byla metoda katechická. Katechická metoda usilovala o „správné kladení otázek a správné odpovědi“. Felbiger ovšem tuto metodu nepovažoval za metodu výkladu, ale zdůrazňoval její používání v opakování a procvičování učiva. To, že časem došlo k její deformaci a mnohdy se ve výuce vyžívala kladením naivních otázek a vyžadováním nazpaměť papouškovaných předepsaných odpovědí, nebylo již jeho vinou. Bylo to způsobeno jak odbornou nedostatečností mnohých učitelů, tak – v řadě případů – i jejich dobrou (ve skutečnosti však nereálnou) vírou, že právě naučením určitých morálních zásad nazpaměť se žáci podle nich budou i chovat.

Obecně je možno konstatovat, že Methodní kniha stála vysoko nad průměrem tehdejší pedagogické praxe a nebylo proto nijak náhodné, že prakticky po celou čtvrtinu století byla učitelům hlavním rádcem v praktické výuce i zdrojem základních teoretických poznatků. Problémem ovšem bylo, že při narůstajících počtech škol a učitelů ji ne všichni učitelé měli k dispozici. Mnozí se museli spokojovat s vlastními výpisky, případně si dělali poznámky, když jim byly zásady obsažené v Methodní knize interpretovány. Samozřejmě, že pak muselo docházet a také docházelo k nejrůznějším zkreslením a krátkým spojením. V roce 1789 byla proto vydána kniha s názvem Jádro methodní knihy. Učitelé pak byli upozorněni, že sice nadále mají studovat Methodní knihu, ale že při zkouškách jim znalosti z Jádra úplně postačí. Zajímavý je i fakt, že již tehdy se zcela oficiálně požadovalo, aby budoucím učitelům přednášející podle Methodní knihy přednesené učivo i prakticky ve výuce na vzorku žáků nebo přímo ve třídě předvedl.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě ale že v němčině) Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích. Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla. Skutečností však bylo, že v Čechách a na Moravě probíhala na výrazné většině všech triviálních školách výuka v češtině a že i příprava učitelů v mnohých praeparandách byla vedena v českém jazyce. Odlišná situace byla ve Slezsku a v oblastech s výraznou většinou německy mluvícího obyvatelstva. Ani ve všech hlavních školách se však nevyučovalo německy. Opět to záviselo do značné míry na složení místního obyvatelstva. I mnoho českých rodičů však již výuku svých dětí v hlavní škole v němčině – a nejen z určitých „společenských“ důvodů, ale i pro jejich lepší životní uplatnění – vyžadovalo. Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Autor:  František Morkes (Pedagogické muzeum J.A.Komenského v Praze), www.ucitelskenoviny.cz

Kubelík se narodil 5. července 1880 v Michli jako syn krejčího. Na konzervatoř byl přijat Otakarem Ševčíkem dříve, než to dovoloval řád školy. Jeho profesor na něm aplikoval svou novou metodu a během šesti let z něho udělal dokonalého umělce. Při absolventském koncertě v roce 1898 v Praze vyvolala úžas jeho interpretace Paganiniho houslového koncertu G dur. Po koncertech ve Vídni o něm hudební kritikové psali, že by ho ve středověku „upálili jako čaroděje“.

Kubelík postupně navštívil mnohá evropská města. V Anglii ho přijala královna Viktorie, v Rumunsku dostal nejvyšší řád od královny Carmen Sylvy, v Římě byl hostem královské rodiny a papež Lev XIII. mu propůjčil Řád sv. Řehoře Velkého. Londýnská Filharmonická společnost jej jmenovala čestným členem, rodiště Paganiniho Janov mu udělilo zlatou medaili. Podobných vyznamenání přijal mnoho.

Ve svých dvaadvaceti letech zastínil všechny žijící houslisty včetně Kreislera, Sarasateho, Hubaye, Wilhelmje, Joachima i našeho Ondříčka. Vládl brilantní technikou, svou hru dovedl stupňovat až k démoničnosti. Vzdušnosti a lehkosti výrazu dosahoval vahou silně napjatého smyčce. Hrál na světově proslulé Stradivariho housle „Emperor“ z roku 1715, jejichž cenu nelze penězi vyjádřit.

V roce 1901 se vydal do USA, kde absolvoval 78 koncertů za doprovodu světoznámého operetního skladatele českého původu Rudolfa Frimla. Jeho vystoupení prý vyvolávala „běsnění“, jeho hra byla „plná ďábelských překážek“. Jeho vánoční koncert v San Franciscu na náměstí poslouchalo 100 tisíc posluchačů. Z obrovských honorářů si koupil zámek Býchory u Kolína, kde si vytvořil domov s půvabnou komtesou Marianou Csáky-Széllovou. Měli spolu osm dětí. Ameriku navštívil Kubelík desetkrát. Skvělých úspěchů však dosáhl i v Argentině, Uruguay, Chile a Brazílii. Hrál několikrát i v Austrálii, na Novém Zélandu absolvoval 40 koncertů, koncertoval v Turecku, Palestině, Indii, Číně, Japonsku, na Filipínách, Ceyloně, hrál ve všech státech severní Afriky atd. Později, v roce 1928, jako první český umělec vůbec koncertoval i v sovětském Rusku.

Své další nové sídlo si Kubelík zřídil v Orlové na Slovensku, posléze koupil vilu v Opatii blízko moře, kam se rád vracel z koncertních cest. Zakoupení nové rezidence Rothenturnu u Šoproně v roce 1930 jej přivedlo do finanční katastrofy. Přišel o veškerý majetek. Znovu bojoval o přízeň světa, ale doba romantického uctívání virtuosů už byla pryč.

Celý život neúnavně propagoval českou hudbu a pomáhal českým umělcům – nejen vahou své autority, ale značné příjmy mu dovolovaly poskytovat i finanční podporu dokonce takovým tělesům, jakým byla Česká filharmonie. Svým postojem i vynikajícím mistrovstvím stal se Kubelík vzorem dalším generacím českých hudebních umělců.

Vrátil se domů natrvalo v roce 1938. Za okupace připravil s Českou filharmonií deset koncertů s padesáti díly světové literatury, které hrál zpaměti na důkaz svého nestárnoucího umění. 11. května 1940 měl koncert v sále sokolovny v Neveklově, v milovaném kraji svých předků. Ten, který procestoval největší a nejslavnější sály celého světa, nevěděl, že je toto jeho veřejné vystoupení už poslední. Zemřel po operaci jater 5. prosince 1940. Místem jeho posledního odpočinku se stal Slavín na Vyšehradském hřbitově.
V rodinné tradici pokračoval slavný dirigent a skladatel – první syn Jana, který se narodil po šesti dcerách – Rafael Kubelík.

Dílo

První světová válka ho připoutala k domovu. Času bez náročných cest využil ke skladatelské činnosti. Stylově vyrůstají jeho skladby z tradičního romantického a postromantického zázemí. V popředí stojí 6 houslových koncertů z let 1916 až 1924. Kompozičně nejzávažnějším dílem je Symfonie a moll komponovaná roku 1937 za pobytu ve Spojených státech. Kromě toho zkomponoval mnoho drobných skladeb (Tanec oktáv ,Burleska, Nokturno’, ‚Pierrette, Tenerezza, Stará píseň aj.), v nichž často uplatnil virtuózní prvky. K mnoha koncertům velkých mistrů si vytvořil vlastní kadence. Některé úpravy skladeb jiných autorů – Fibichova Poemu, Dvořákovy Humoresky – zpopulárněly.

Zdroj: Wikipedie