Návštěva památníku Vítkov

Na tento výlet jsme se těšili již delší dobu, od oficiálního otevření uběhla již hezká řádka měsíců, a až do minulého týdne jsme pořád neměli na návštěvu Prahy čas.

Do Prahy jsme přijeli krátce po deváté hodině ranní, takže jsme měli ještě chvilku na snídani, než jsme mohli vyrazit na Vítkov. Otevírali totiž až v 10 hodin. Po krátkém osvěžení jsme se tedy vydali tramvají k Vítkovu. Pro výstup jsme zvolili sice trasu delší, ale ne tolik náročnou. Po příchodu k památníku nás překvapila absence návštěvníků, nikde nikdo. Už jsme se báli, že je snad zavřeno. Ale naštěstí tomu tak nebylo. Zaplatili jsme a vešli dovnitř. Uvítala nás ústřední síň, kde dle původního konceptu měli svůj poslední odpočinek trávit českoslovenští legionáři. Avšak teď tam byla expozice. Prohlédli jsme si veškeré panely se zajímavými informacemi o událostech v ČSR a pokračovali do další místností. Konkrétně do kolumbária, kde v minulosti byli pohřbeni významní činitelé komunistického režimu. Poté jsme se vrátili do síně a pokračovali do zadního traktu ke smuteční síni a síni Sovětské armády. Ve smuteční síni byla výstava fotografií o Pražském květnovém povstání roku 1945 a v minulosti i vystavené tělo Klementa Gottwalda, za ní, jak již název napovídá, síň Sovětské armády, kde je vzdán hold nejen sovětským, ale i americkým osvoboditelům. Uprostřed zdobené síně je vchod do nejvýznamnější místnosti padesátých let – mauzolea Klementa Gottwalda. Z celého prostoru byla cítit neuvěřitelná, až temná atmosféra, která jen doplňovala takovou šílenost, jakou bylo vystavení těla mrtvého prezidenta Klementa Gottwalda v 50. letech. Celé mauzoleum je rozděleno do několika místností, a to na strojovnu, velín, laboratoř (kde se prováděla pravidelná balzamizace těla) a mrazírnu (kam se ukládalo tělo každý večer). V letech 1953 až 1962 zde tělo bylo uloženo, než byl Gottwald zpopelněn. O mumii se staralo kolem sta zaměstnanců včetně několika sovětských odborníků na mumifikaci lidského těla. Někteří atmosféru tohoto místa těžko snášeli a mnoho jich bylo hospitalizováno, jak mi řekl pracovník místní ostrahy. Já se také necítil dobře, i když zde tělo už dlouhá desetiletí není, a tak jsem se vydal do prvního patra. Tam na mne čekala impozantní slavnostní síň, jež má svou atmosféru, byť z ní jde trochu chlad a strach. Byla určena pro slavnostní příležitosti k uctění padlých a k oslavám republiky, ovšem dnes se v ní moc akcí nekoná. Škoda. Poslední část, kterou jsme navštívili, byla vyhlídka na střeše památníku. Je otevřená nově a je z ní báječný výhled na scenérii Prahy.

Návštěvu vítkovského památníku můžeme doporučit. I kvůli tomu, že denní návštěvnost v památníků je jen 60 lidí! Je velká ostuda, že národní památník stojí stranou pozornosti.

Autor: Aleš Procházka