Lužičtí Srbové v přednášce na ZČU

Ve středu 13. října se v areálu Západočeské univerzity konala speciální přednáška dlouholetého a uznávaného pracovníka Karlovy univerzity, prof. PhDr. Leoše Šatavy, CSc., na téma „Kolik je Lužických Srbů? – Roviny identity.“ V rámci plzeňské univerzity šlo o otevřenou přednášku zcela ojedinělou, navíc vedenou renomovaným odborníkem, který sám v Lužici po několik let žil a udržuje s tamějším slovanským etnikem četné styky dodnes. Zcela jednoznačně jsme se tedy rozhodli k návštěvě.

Podtitul „Roviny identity“ podkresloval podstatným způsobem nesnáz, se kterou se budeme potýkat, pokusíme-li si odpovědět právě na nynější početní stav tohoto nám blízkého (a ve středověku na čas „našeho“), a přesto z naší strany tak opomíjeného etnika. Etnika, které nemělo v moderních dějinách bohužel štěstí jak k vytvoření vlastního státu, tak k připojení se k některému ze slovanských sousedů (zejména pak v meziválečném či těsně poválečném období k ČSR). 
Z dějinného hlediska našich malých severních sousedů uveďme nyní jen ta fakta, která – jak nepřímo uváděl prof. Šatava – mohla (či pravděpodobněji měla) rozhodující význam pro současný dosti neuspokojivý stav Lužických Srbů:

1. Dichotomie feudální: Lužici rozdělujeme na Horní (blíže našim hranicím) a Dolní (blíže Berlínu), což odráží dřívější feudální uspořádání a je velice znát i na rozdílnosti jazyka, který obě oblasti používaly. Tato skutečnost se jeví dodnes jako dosti oslabující co do nacionálních zájmů.
2. Náboženská dichotomie jako dvousečná zbraň: zatímco Němci se nejčastěji vymezovali jako luteráni, uchovávalo si slovanské etnikum víru katolickou. Během dlouhých desetiletí však mnoho z nich (zejména v Horní Lužici) přešlo na víru Němců. Díky jejich obecně silnějšímu spojení s náboženstvím můžeme tento prvek považovat jak za tmelící, tak – v případě „odpadlíků“ – i za dělicí.
3. Společenské rozvrstvení: během doby četných evropských obrozeneckých hnutí v 19. století, organizovaných z velké části mocnější městskou intelektuální vrstvou, neměli slovanští obyvatelé Lužice dostatek takovýchto osobností. Důvod spočíval hlavně v tom, jak uvedl prof. Šatava, že „Srbové nikdy neovládli svá města“, neboť se jednalo převážně o zemědělské obyvatelstvo z venkovských oblastí.
4. Politické tlaky a dichotomie věková: Během 20. století si generace Srbů prošly ze strany vládnoucích mocí rozdílným zacházením a manipulacemi, což se projevilo mj. i na jejich identifikaci s vlastním jazykem. Zatímco někde se drží jazyk již jen díky starým, jinde naopak v posledním desetiletí nastupuje jakési „obrození“ v podobě zavádění jazyka do některých škol (včetně jednoho gymnázia v Budyšíně). Prof. Šatava např. vzpomíná politiku NDR vůči Srbům jako značně negativní.

Na otázku, kolik tedy máme hledat v Lužici Slovanů, není lehké odpovědět. Většina z nich má nyní již tzv. dvojí (česko-německou) identitu, mnoho z nich se za Srby prohlašuje, ale mluví německy a je stále méně těch, kteří používají svůj jazyk vždy a všude. V posledních letech sice s jakousi „etnickou renesancí v Evropě“ (viz Velšané, Laponci, ale i „Romové“ či jiní) dochází k tomu, že se sebevědomí Lužických Srbů pomalu zvětšuje a prosazují si některé své zájmy, ovšem dlužno poznamenat, že smyčku nad etnikem stahuje vymírání, které je ještě rychlejší. Navíc je tato „renesance“ mocensky vnímána dosti stylem „zájmového spolku, folkloru“. Řekneme-li, že se k lužickému srbství přihlásí cca. 45 000 lidí, pak vězme, že jen necelých 20 000 umí svůj jazyk dobře a že jen dvě tisícovky mládeže používá svůj jazyk tak běžně a každodenně, že je schopno jej bez okolků předat následující generaci.

Lužičtí Srbové k nám již po staletí vzhlížejí jako k většímu a zkušenějšímu bratrovi, důkazem budiž studium mnohých na liberecké univerzitě či jazykové úpravy inspirované českým jazykem. Nesmíme však také zapomínat na pohostinnost, se kterou jsou schopni Čechům vyjít vstříc.

Z naší strany dokládá „zájem“ televizní anketa, která nám byla v rámci přednášky promítána: většina Čechů si (téměř bez nadsázky) pomyslela cosi na téma „komunismu a zaostalých výchoďácích odněkud z Balkánu“. Inu, letní dovolená v Chorvatsku už potom nikomu z těchto čecháčků asi vadit nebude, protože je to „in“.

Závěrem je třeba poděkovat za poutavou přednášku a tiskoviny v lužickosrbském jazyce, které jsme měli možnost si prohlédnout. Svorné, kteří by měli zájem se ještě více duševně obohatit, odkazujeme tímto na stránky Společnosti přátel Lužice: www.luzice.cz.

Bc. M. Damek a J. Karas