Geneze českého nacionalismu za husitské revoluce

V tomto stručném textu bych rád navázal na jeden ze svých předchozích článků (viz ZDE) a dále rozvinul u čtenářů povědomí o národním – etnickém sebeuvědomění našeho národa, a to již na začátku 15. stol. pod vlivem nastupující husitské revoluce.

Husitství je s převahou největším historickým vzepjetím českého národa, a proto bohužel bývá často zneužíváno a dle potřeby dezinterpretováno.

Husitství v sobě přinášelo nejen sociální revoltu, tolik akcentovanou v dobách nedávno minulých. Bohužel byla tato složka revoluce značně přeceňována a ony populární kádě na Táboře byly záležitostí svým významem i trváním naprosto marginální. Období předcházející vydání Dekretu kutnohorského až po panování krále Jiříka bylo časem velké národní emancipace, kdy zejména vlastní revoluce v letech 1419-1434 byla bouřlivým katalyzátorem. Navíc nikoli v nějakém středověkém kontextu, ale skutečným programovým etnickým nacionalismem, jasně odlišujícím příslušníky jiných národností v zemi, který byl v přímém protikladu k principu ,,zemského nacionalismu“.

Mezi nejvyhraněnější díla bezesporu patří Obrana (Defensio mandati) Jana Jesenice, nejagilnějšího představitele skupiny Natio Bohemorum hájící svrchovanou výsadu krále Václava IV. změnit poměr hlasů na pražské univerzitě. Kromě toho je i deklarací na nezpochybnitelné právo původních obyvatel Čech, tj. skutečných Čechů (veri Bohemi). Tento termín nahrazuje neurčitý a zemsky příslušný pojem Bohemi tak, aby nebylo možno za Čechy pojímat i české Němce (nacio Theutonica).

„Národ český má být v české zemi vyvýšen nad všechny ostatní, má být hlavou a ne ocasem, vždy nadřazen a nikoliv podroben.“

Bůh propůjčil českou zemi pouze Čechům bez příměsí jiných kmenů… „Sic videtur a simili, quo deus omnipotents divisit terram suam tributus nationum, ut aliam partem possideret tribus Bohemorum, alias tribus Bavororum, alias tribus Ungarorum etc  et hoc fecerat sine admixtione in Bohemia aliarum tribuum, cum in Bohemia olim erant tantum Bohemii.“

Důkazů nacionálního chápání Čechů se nalézá v soudobých dílech samozřejmě mnoho, mezi asi nejznámější se řadí učení Jeronýma, který na rozdíl od „veri Bohemi“ Jana Jesenice používá termín „purus Bohemus“ (ryzí Čech). Nejednalo se  pouze o preferenci domácích obyvatel (regnicolae) – tedy i domácích Němců – proti cizincům (extranei), ale právě o odlišení etnických Čechů, obce české (communitas bohemica). Na základě výrazné nacionalistické tradice doplňoval hledisko patria (vlast) o lingua (jazyk) a sanguis (krev), tj. o etnickou pokrevní příslušnost po otci a po matce.

Tyto základní a v mnoha modifikacích propagované názory nalezly v široké mase husitských válečníků velkou odezvu a vedle silně náboženského aspektu se stávala motorem hrdinného boje proti všem cizím vpádům.

K širokému přijímání této ideologie přispěla i vysoká vzdělanost mezi prostým lidem v těchto revolučních letech. Česky psaná díla – knihy, listy, prohlášení aj. – si mohl přečíst prakticky každý. Husitské Čechy patřily ke světovému unikátu, číst a psát u nás uměla většina populace. To, že „…každá bába vykládá v Čechách písmo svaté“, se považovalo za něco naprosto nemyslitelného v celé Evropě, kde tyto „taje“ zůstaly vyhrazeny jen pro šlechtu, patriciát a klérus.

Nacionální příslušnost si na základě těchto vlivů uvědomovala i podstatná část etnických Čechů na katolické straně. Často k tomu byli dohnáni vnějším tlakem, kdy invazní armády často nebraly ohled na konfesní příslušnost. Např. 4. křížová výprava při tažení v roce 1431 k Domažlicím plenila široké území v kraji a hubila všechny Čechy bez rozdílu, vypalovala městečka a vesnice – co na tom, že většina postižených byli poddaní katolického plzeňského landfrýdu.

Typickým  termínem se stalo označení „věrní Čechové – fideles Bohemi“, které mělo nacionální obsah bez ohledu na příslušnost ke konfesi. Jan z Příbrami ve svém manifestu „Vyznání věrných Čechuov“ vylučuje z tohoto označení tábory a naopak táborští či obecně jiní husitští myslitelé vylučovali zase katolické Čechy, ale vždy se jednalo o příslušníky etnika Čechů podle pravidla patria-lingua-sanguis.

Na výše uvedeném je patrné, jakou nezastupitelnou úlohu měla husitská revoluce pro formování českého národa z důvodu vlastního sebeuvědomění. Bez ohledu na konfesi zanesla revoluce do myšlení lidí ono „společné vědomí“ Čechů slovanského jazyka (lingua slavonica) jasně etnicky vymezeného a toto nejranější národní obrození nás zachránilo před pomalou germanizací v následujících staletích. Stačí se podívat na etnickou mapu 2. pol 19. stol., kdy jediným slovanským národem na západě zůstali právě Čechové.

Ing. Jan Šneberk