Kalendárium: 6. března 1645 – bitva u Jankova

Území Čech se za třicetileté války zapsalo do válečných dějin i dvěma významnými bitvami. První z nich, bitva na Bílé hoře u Prahy v listopadu 1620, je českými obyvateli chápána jako osudová pro národní historii. Politický význam bitvy naprosto převážil vojenský průběh, jenž měl spíše charakter větší šarvátky. Na bělohorské pláni však fakticky ukončila svou existenci stavovská monarchie a z Českého království se stal absolutistický stát, dynasticky pevně spojený s ostatními územími pod vládou rakouských Habsburků. Naproti tomu druhá bitva, svedená 6. března 1645 u středočeského městečka Jankova, neměla za následek výraznější politické změny. Na rozdíl od bitvy bělohorské je však tato bitva významnou z vojenského hlediska, a to na svou dobu netypickým způsobem manévrování švédské i císařské armády a hlavně vysokým stupněm odolnosti obou vojsk.

Původní Torstenssonův plán na rychlý pochod Čechami nevyšel, Hatzfeldovi se podařilo úspěšným manévrováním zadržet Švédy na řece Otavě. Přitom císařští využívali skutečnosti, že všechna opevněná místa byla v jejich rukou a zabezpečovala jim nerušené zásobování. Poté, co Hatzfeld nepřijal 27. února Torstenssonem nabízenou bitvu v blízkosti Horažďovic a o den později se Švédům nepodařilo dobýt Písek, rozhodl se Tostensson opustit Čechy a táhnout na Moravu, kde měl spolehlivou zásobovací základnu v obsazené Olomouci. Zároveň tímto přesunem ohrožoval Vídeň a nutil tak císařské táhnout za sebou.
Pro Hatzfelda však byl pochod na Moravu problematickým. Úspěšné manévry v zimním terénu jihozápadních Čech vyčerpávaly švédskou stranu daleko více než císařské a bylo záhodno v nich pokračovat. Avšak pomocný bavorský sbor (téměř třetina Hatzfeldova vojska) nemohl v Čechách zůstávat věčně, neboť bavorské kurfiřtství bylo na západě ohroženo francouzskými vojsky. Tažení na Moravu za ustupujícími Švédy bylo pro Wertha nemyslitelným, neboť by jej značně vzdálilo vlastní zemi. Hatzfeld se proto rozhodl postavit se Torstenssonovi do cesty a riskovat i bitvu, aby jeho postupu na Moravu zabránil. Rychlým pochodem předstihl švédské vojsko a 5. března 1645 stanuly obě armády proti sobě u středočeského městečka Jankova. Na každé straně bylo něco přes 15 tisíc vojáků.

V předvečer boje byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene. Švédové, skryti v údolí, odvážně v noci obešli císařské levé křídlo. Modrožluté švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Císařské jezdectvo rozjelo z lesa přímo proti zalesněnému obsazenému vršku, rozpoutala se prudká palba. Švédové již stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma zalesněnými vršky a nemohla ani do stran, ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstenssonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Bouře ječících střel prorážela průrvy ve zděšeném davu a rozstřílená těla zvířat a mužů se kácela k zemi. Pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Poté vyrazila švédská jízda do útoku a zahnala protivníky zpět do lesa. Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Zpovzdálí bylo vidět, jak se z pahorkatého lesa napřed vyvalil kouř a hned poté císařská pěchota a jezdectvo (Rytina podle soudobé kresby očitého svědka ukazuje změť mužů těžce běžících se zbraněmi na ramenou a proudy koní s jezdci i bez nich.) Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí. Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a neustále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec. Švédů v bitvě zahynulo, bylo zraněno nebo zmizelo  cca 2500. Ztráty císařských byly 3500-4000 a dalších cca 4000 bylo zajato.

Ironií zůstává skutečnost, že ani skvělé manévrování obou armád, ani neobvyklá vytrvalost vojáků na obou stranách nevedla k rozhodnutí. Definitivní výsledek bitvy byl určen až díky absolutní nekázni části císařských vojsk, která dala přednost plenění před rozhodujícím útokem na otřeseného protivníka. Císařský vojevůdce a vojenský teoretik, polní maršálek Raimondo kníže Montecuccoli, této zkušenosti o čtvrt století později použil při formulování jedné ze stěžejních zásad vojenství 17. století: “Nesmí se jíti pro válečnou kořist, dokud nepřítel není úplně poražen!“

Na závěr lze připomenout ještě skutečnost, že bitva u Jankova má dodnes význam pro české vojenství. Kromě toho, že byla svedena na území Čech, zúčastnily se jí na císařské straně dva pěší pluky.

Zdroj: www.obecjankov.cz, Wikipedie