Kosmova „Kronika česká“

Nejslavnějším, a také jediným dodnes známým, Kosmovým dílem je jeho latinsky psaná „Kronika česká“ (Chronica boëmorum) – Kosmas ji píše někdy v letech 1119–1125. „Kronika česká“ je zachována v patnácti rukopisech, které vznikají ve 12. až 16. století ( tři z nejstarších rukopisů jsou zničeny za válečných událostí v 19. a 20. století). Je rozdělena do tří knih – první sahá od bájného, mýtického pravěku do nastolení vlády Břetislava I. a smrti knížete Jaromíra, tedy do roku 1038, druhá ze zabývá obdobím do nastolení vlády knížete Břetislava II., tj. do roku 1092, třetí pak popisuje období do smrti knížete Vladislava I. a počátku vlády jeho bratra, knížete Soběslava, tedy do roku 1125, roku, jenž je pak i rokem Kosmovy smrti.

Jednotlivé knihy „Kroniky české“ otevírá Kosmas předmluvou – první kniha je uvedena věnovací předmluvou k mistru Gervaisovi (patrně jde o představeného svatovítské katedrální školy), druhá je otevřena věnovací předmluvou k břevnovskému opatu Klimentovi a třetí se svojí předmluvou (věnovanou mělnickému proboštu Šebířovi) obrací na čtenáře s úvahou o tom, jak je nelehké věnovat se historickému spisování o současnících.

Odkud Kosmas při své tvorbě čerpá? Z mnoha pramenů, z nichž některé, například „Epilogus Moraviae et Bohemiae“ či „Privilegium Moravensis ecclesiase“, přímo cituje. Mezi prameny, které jím přímo citovány nejsou je pak i Kosmův vzor, a to Regino z Prümu (zemřel roku 915), autor díla „Kronika“ (Chronica), kde je popsána historie světa od narození Ježíše Krista až po rok 906, a zejména mnohé domácí anály, které mu slouží jako letopisná osnova.

Obeznámen je Kosmas při své tvorbě též s václavskou  a vojtěchovskou legendistikou, též vychází, při popisech dějů své doby, z vlastních zážitků a pozorování a z informací hodnověrných svědků.

Kosmova kronika je určena jeho současníkům, a to nejen proto, aby jim usnadnila orientaci v minulosti – Kosmas ji patrně (v době tvrdých dynastických bojů po roce 1100) píše i proto, aby jejím prostřednictvím zapůsobil ve prospěch obnovení vnitřní jednoty českých zemí, jednoty, která je podle něj předpokladem nezávislého, suverénního postavení země i navenek. Záruku této jednoty a nezávislosti pak Kosmas vidí v silném, legitimním knížeti, jenž dbá názorů zkušených rádců z řad velmožů a jenž je schopen udržovat mír v zemi a hájit ji před útoky zvenčí – na činy a osudy českých knížat pak ve své kronice zaměřuje svoji pozornost jako zpravodaj a zejména jako výtečný vypravěč.

Pro svoji hodnotu ideovou, zpravodajskou i literární je Kosmova „Kronika česká“ pak oceňována již od doby svého vzniku, posléze je hojně opisována a vyvolává pokusy o napodobení – ještě ve 12. století tak vznikají její dvě přímá pokračování v díle dvou neznámých autorů, tzv. Kanovníka vyšehradského a tzv. Mnicha sázavského.

www.zivitopisyonline.cz