Kalendárium: 6. prosince 1774 – Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád, který vedl k zavedení povinné školní docházky

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva. Reagovala v podstatě na ekonomickou nutnost a potřebnost, kterou s sebou přinášel postupný odklon od feudálního uspořádání výroby a její přesun do manufakturní a strojové podoby. Složitější a náročnější výrobní postupy předpokládaly a vyžadovaly již pracovníky alespoň se základním vzděláním. Skutečnost, že tento ekonomický zájem státu se plně ztotožňoval s jeho politickým zájmem – tedy s vytvořením a existencí instituce, která by na všechny poddané ideově působila a vychovávala je plně v duchu zájmů panovnického rodu – a s filozofií tehdy dominujícího osvícenství, doplněného filantropickými motivy, vytvářela pro přijetí školské reformy příznivé podmínky.

Neméně důležité však bylo, že pro koncipování vlastní reformy nalezl císařský dvůr odborníka nad jiné povolaného a současně pro celý projekt i zaníceného. Byl jím opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger.(1744-1788). Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování, sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství. Základem terezianské školské reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a všech vsích s farou měly být zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy triviální (podle 3 základních výukových předmětů – tzv. trivia: čtení, psaní a počtů, které měly být doplněny ještě náboženstvím a na venkově i základy hospodaření, ve městech pak dovednostmi potřebnými pro průmysl a řemesla), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní (již s několika učiteli, rozšiřující znalosti z triviálních škol a opět diferenciované na průmyslovou a zemědělskou výrobu), v Praze a v Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání, které měly sloužit i jako školy vzorové.

Mimořádně významné bylo, že vlastní školská reforma byla současně spojena s řadou podpůrných kroků. Již v roce 1775 byl v Praze zřízen c.k. sklad školních knih, který byl pověřen vydáváním učebnic. Ve stejném roce vznikly i první praeparandy pro přípravu učitelů. Pro učitele triviálních školy byly tříměsíční, pro učitele škol hlavních trvaly šest měsíců. Absolventi praeparand, pokud sloužili ve škole ve funkci pomocníka učitele nejméně jeden rok a byli starší dvaceti let, se mohli přihlásit k učitelské zkoušce. Po jejím úspěšném složení dostával každý vysvědčení s prohlášením, že „může být ustanoven učitelem“. Vytvoření praeparand, jakkoliv nebylo zdaleka ještě řešením optimálním, bylo prvním krokem k tomu, aby se ukončil stav, kdy mezi učiteli převládali vysloužilí vojáci (mnohdy jejich jedinou kvalifikací byla pádná ruka a silný hlas), náhodně vybraní místní občané (často na základě konkurzu před očima celé obce) nebo zběhlí studenti (hledící si mnohdy více místních vdov či nejrůznějších frejů, než vlastní výuky). Reforma tak zahájila proces postupného utváření učitelského stavu a profesionalizace učitelů.

Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka. V té době se jednalo o výraznou pedagogickou novinku, neboť v dosavadní běžné praxi převažovala výuka individuální. Učitel hovořil s jedním žákem, tomu kladl otázky, dával mu určitý úkol a ten pak kontroloval. Nemusíme dlouho váhat nad tím, že při zavedení školní docházky se stávala tato praxe – při kvalitách a znalostech tehdejších učitelů – nejen neúnosná, ale i výrazně neekonomická. Bylo proto neméně důležité, aby učitelé byli na novou praxi náležitě připraveni. Tomu měla sloužit Methodní kniha, kterou sepsal sám autor školské reformy Ignác Felbiger. Kniha vyšla již v roce 1775 v němčině, o dva roky později pak vyšlo její německo-české vydání. Poměrně zajímavé na něm bylo, že ani český, ani německý text nebyly v knize uváděny vcelku, ale vždy po jedné německé stránce následoval její český text. Felbigerova Methodní kniha – pokud se podrobněji podíváme na její obsah – byla v mnohém poznamenána myšlenkami J.A.Komenského. Ty ovšem nebyly v době jejího vydání na našem území nijak příliš známy, protože Komenský platil v přísně katolické habsburské monarchii ještě za nepřijatelného protestanského emigranta. Felbiger učitelům tak zdůrazňoval nejen hromadné vyučování ve třídách, ale i metodický postup od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému, velký význam přikládal společnému čtení z učebnice, oceňoval přednášku (výklad) učitele a následný rozhovor s žáky o předneseném učivu. Mimořádnou předností knihy bylo to, že autor všechny pedagogické zásady popisoval značně podrobně a konkrétně.

Za pozornost stojí i to, jak Felbiger pojímal základní výukovou metodu, kterou podle něho byla metoda katechická. Katechická metoda usilovala o „správné kladení otázek a správné odpovědi“. Felbiger ovšem tuto metodu nepovažoval za metodu výkladu, ale zdůrazňoval její používání v opakování a procvičování učiva. To, že časem došlo k její deformaci a mnohdy se ve výuce vyžívala kladením naivních otázek a vyžadováním nazpaměť papouškovaných předepsaných odpovědí, nebylo již jeho vinou. Bylo to způsobeno jak odbornou nedostatečností mnohých učitelů, tak – v řadě případů – i jejich dobrou (ve skutečnosti však nereálnou) vírou, že právě naučením určitých morálních zásad nazpaměť se žáci podle nich budou i chovat.

Obecně je možno konstatovat, že Methodní kniha stála vysoko nad průměrem tehdejší pedagogické praxe a nebylo proto nijak náhodné, že prakticky po celou čtvrtinu století byla učitelům hlavním rádcem v praktické výuce i zdrojem základních teoretických poznatků. Problémem ovšem bylo, že při narůstajících počtech škol a učitelů ji ne všichni učitelé měli k dispozici. Mnozí se museli spokojovat s vlastními výpisky, případně si dělali poznámky, když jim byly zásady obsažené v Methodní knize interpretovány. Samozřejmě, že pak muselo docházet a také docházelo k nejrůznějším zkreslením a krátkým spojením. V roce 1789 byla proto vydána kniha s názvem Jádro methodní knihy. Učitelé pak byli upozorněni, že sice nadále mají studovat Methodní knihu, ale že při zkouškách jim znalosti z Jádra úplně postačí. Zajímavý je i fakt, že již tehdy se zcela oficiálně požadovalo, aby budoucím učitelům přednášející podle Methodní knihy přednesené učivo i prakticky ve výuce na vzorku žáků nebo přímo ve třídě předvedl.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě ale že v němčině) Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích. Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla. Skutečností však bylo, že v Čechách a na Moravě probíhala na výrazné většině všech triviálních školách výuka v češtině a že i příprava učitelů v mnohých praeparandách byla vedena v českém jazyce. Odlišná situace byla ve Slezsku a v oblastech s výraznou většinou německy mluvícího obyvatelstva. Ani ve všech hlavních školách se však nevyučovalo německy. Opět to záviselo do značné míry na složení místního obyvatelstva. I mnoho českých rodičů však již výuku svých dětí v hlavní škole v němčině – a nejen z určitých „společenských“ důvodů, ale i pro jejich lepší životní uplatnění – vyžadovalo. Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Autor:  František Morkes (Pedagogické muzeum J.A.Komenského v Praze), www.ucitelskenoviny.cz