Naše sportovně zaměřená členská základna celkem pravidelně pořádá nebo se účastní aktivit zaměřených zejména na různé branné disciplíny. Plzeňská regionální organizace Svornosti se tento víkend opět zúčastnila jedné ze svých oblíbených sportovních zábav – tentokrát se jednalo o turnaj v paintballu.
Turnaje se zúčastnila pětice Svorných a opět se spravedlivě rozdělila mezi obě strany. Jako vždy jsme tvořili nejúdernější (až sebevražedná) jádra obou týmů. Často to byli právě členové našeho sdružení, kteří se navzájem překvapovali při snaze eliminovat soupeře v poměrně členité budově a mnohdy do sebe šili z bezprostřední blízkosti.
Tento víkend byl paintball čistě pánskou záležitostí, čímž se stal příjemnou sportovní záležitostí. Naše zkušenosti praví, že není nic brutálnějšího, než adrenalinem napumpovaná žena, která střílí po všem, co se šustne, bez ohledu na příslušnost k týmu. Ženy tak bývají nebezpečné i svým spolubojovníkům. Nicméně i tady byla nemalá část „padlých“ obětí friendly fire (díky Majáku).
Sport je v naší regionální organizaci neodmyslitelnou součástí našich aktivit a už dnes se těšíme na plánovaný turnaj ve střelbě, ve kterém si změří síly zástupci Svorných i z ostatních regionů.
V neděli 27. května to bylo přesně sedmdesát let od atentátu na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, jednoho z nejpřednějších prominentů Třetí říše. Podle historika z Vojenského historického ústavu, podplukovníka Eduarda Stehlíka, neměla taková akce během druhé světové války obdobu a Češi by měli být právem hrdí na svůj protinacistický odboj.
Atentát na Heydricha byla diverzní operace československých výsadkářů za druhé světové války, během které byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. Atentát byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni dvojicí československých výsadkářů Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii.
Unikátní záležitost pomohla obnovit hranice státu
Podle historika Stehlíka byl atentát v rámci dějin druhé světové války unikátní věcí a nikomu se nepovedlo zlikvidovat tak vysoce postaveného pohlavára mocností Osy. Navíc tento čin zlepšil postavení ČSR v mezinárodní politice a napomohl uhájit integritu území a zrušení platnosti Mnichovské dohody.
„V tomto ohledu jsme naprosto výjimeční, protože žádnému jinému odbojovému hnutí, a to ani Rusům, Jugoslávcům či Polákům, se nic podobného nepodařilo. Takhle vysoce postaveného nacistu se podařilo zlikvidovat pouze Čechovi a Slovákovi. Za komunismu nás ve škole učili, že atentát na Heydricha jako čin individuálního teroru žádný význam neměl a vedl jen ke ztrátám na lidských životech. Já i kolegové z Vojenského historického ústavu jsme přesvědčeni o naprostém opaku. Teprve po provedení atentátu a po tom bestiálním vraždění, které tu nacisté rozpoutali, po vyhlazení Lidic a Ležáků, Velká Británie a Francie odvolaly své podpisy pod Mnichovskou dohodou. Uhájení víceméně předmnichovských hranic beru jako hlavní výsledek atentátu, protože do té doby se opravdu mohlo stát, že bychom byli mezi vítěznými mocnostmi, ale bez našeho pohraničí. Zůstali bychom takovým tím okleštěným paskvilem,“ říká pro ParlamentníListy.cz podplukovník Stehlík.
Milník dějin. Heydrich možným nástupcem Hitlera
Podle Stehlíka patří tato událost k největším milníkům českých dějin, jako byly třeba bitva na Moravském poli, na Bílé hoře, u Zborova, Mnichov 1938 a tak dále. „Tento akt patří k největším milníkům našich dějin. Ukázal, že Češi nebyli zbabělci, že Češi nejsou zbabělci, že jsme měli lidi, kteří byli ochotni provést takovou akci i za cenu nasazení a ztráty svého života. To se netýká jen Gabčíka a Kubiše a dalších parašutistů, ale desítek a stovek takzvaně obyčejných, ale já vždy zdůrazňuji, že neobyčejných lidí, civilistů, českých vlastenců, kteří jim poskytli úkryt a podporovali je v jejich přípravách, ačkoli věděli, že mohou ztratit život a mnohdy ho ztratili, a bez jejichž pomoci by se taková akce nemohla uskutečnit. To není jen Gabčík a Kubiš. To je i Zelenka-Hajský, rodina Moravcova, rodina Svatošova, Khodlovi a celá řada dalších. Je to čin českého národa proti teroru. Je to poprava tyrana, jeden z nejsilnějších momentů, který patří do národních dějin,“ míní Stehlík.
Velikost činu si podle historika uvědomují i v zahraničí: „Před lety jsem měl v ruce středoškolskou učebnici pro střední školy v USA a zde bylo zdůrazněno, pokud jde o druhou světovou válku v Evropě, jen pár věcí, a to porážka Německa u El Alamejnu v Africe, vítězství Rudé armády u Stalingradu, vylodění spojenců v Normandii a právě atentát na Heydricha. I ve světě si uvědomují, jak obrovský čin se nám povedl. To, že byl zastupující říšský protektor, vyvolává dojem, že byl funkcionářem druhé kategorie, ale opak je pravdou. On byl mužem, který byl pánem nad životem a smrtí nejen v Protektorátu, ale on byl zároveň šéfem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). On rozhodoval o životě a smrti v Říši i na všech okupovaných územích. V případě smrti Adolfa Hitlera patřil k úzkému okruhu čtyř, pěti pretendentů na následnictví po Hitlerovi. Likvidace Heydricha, který stál i za Konečným řešením židovské otázky, za vyvražďování milionů evropských Židů, je pozitivním příspěvkem našeho národa k dějinám Evropy,“ zdůraznil ParlamentnímListům.cz vojenský historik.
Měli jsme dobrý odboj
Stehlík naprosto odmítá hlasy některých revizionistů, které říkají, že Češi byli během okupace národem zbabělců a kolaborantů. Podle Stehlíka se ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy vůbec nemáme za co stydět.
„Takový obraz, který občas vytváří naše média a naši publicisté, je naprosto zavádějící. Pokud si vezmeme český odboj na území Protektorátu Čechy a Morava, tak je to odboj, který snese ta nejpřísnější kritéria. Máme tam mnoho popravených, máme podzemní armádu, která bojovala, máme sokoly, máme skauty, z nichž mnozí skončili na popravištích. Takové ty zjednodušující teze, že hrdiny byli pouze ti, kteří šli za hranice, a že zbytek národa doma kolaboroval, může říkat jen někdo, kdo je neinformovaný nebo hloupý. Domácí fronta v Protektorátě byla často daleko nebezpečnější než ta fronta zahraniční. Uvědomovali si to i zahraniční vojáci, kteří zaznamenali to vraždění po atentátu. Četl jsem deník od vojáka od Tobruku, kde píše, že dnes je ta válka úplně jiná. V první světové válce byli hrdiny legionáři v zahraničí, ale dnes je tím hrdinou národ doma. Bylo mnoho případů, kdy důstojníci chtěli odejít bojovat do zahraničí, ale dostali rozkaz, že jich bude potřeba zde v okamžiku národního povstání. Zůstali zde a často pak byli popraveni,“ vysvětluje Stehlík.
Nejsme národ kolaborantů
„Tvářit se, že my jsme byli národ kolaborantů, je v rozporu s historickou skutečností. Nevím, komu slouží zdůrazňování a opakování takových lží,“ zdůrazňuje Stehlík. Kolaborace zde sice také existovala, ale nebyli jsme v kolaboraci nějak výjimeční. Je řada států, které na tom byly s kolaborací mnohem hůře.
„V takových zemích, jako jsou Francie, Nizozemí, Belgie procento kolaborace bylo mnohem vyšší. Všechny tyto země se tváří jako velmi odbojové, ale my na rozdíl od nich nemusíme řešit jeden zásadní problém: neměli jsme jednotky SS, neměli jsme žádné jednotky, které by šli po boku německé armády do dobyvačné války. Francouzi, Belgičané, Nizozemci měli desetitisíce příslušníků těchto národů, kteří bojovali pod vlajkou s hákovým křížem, pod runami SS. Oni se tváří, že vše je v pořádku a my budeme ze sebe dělat kolaboranty?“ říká Stehlík.
Podle něho je třeba tyto věci dalším generacím připomínat: „Nejsem příznivcem nějakého vtloukání do hlavy, ale měli bychom o tom s dětmi hovořit. Přednáším dětem a studentům a ty otázky od nich jsou často velmi zajímavé, trefné, směřující k problému. Musí se jim to podat zajímavě. Začnete jim vyprávět konkrétní příběhy hrdinů, kteří často byli jejich věku. Jindřišce Novákové, která odvedla zakrvácené Kubišovo kolo, bylo 14 a půl a za půl roku na to byla zavražděna nacisty v Mauthausenu. Vždy říkám, že máme tolik hrdinů, že kdyby ty příběhy dostal do rukou Hollywood, tak má na několik století co točit. Nemáme se za co stydět, hrdinů máme spoustu. Řada příběhů ale není veřejnosti známa. Je třeba to prezentovat nenásilnou formou a tudy vede cesta k vlastenectví a uvědomění si národní identity a že být příslušníkem českého národa rozhodně není něco, za co by se měl člověk stydět, a naopak by na to měl být hrdý.“
Na Den dětí v pátek 1. června 2012 se otevřely brány mnoha kostelů, modliteben i církevních center po celém území České republiky (a také Slovensku a Rakousku) a byly přístupné všem návštěvníkům dlouho do noci. Noční prohlídky mají své kouzlo a vytváří neopakovatelnou atmosféru. Zpřístupněny byly rovněž prostory, které obvykle bývají jinak po celý rok pro veřejnost uzavřeny. Vše samozřejmě zdarma.
Akce měla prezentovat kostely jako součást společenského života a samozřejmě upozornit na kulturní hodnotu vlastních staveb. V každém svatostánku byl připraven program zahrnující jak spirituální, tak i kulturní zážitek ve formě např. komentovaných prohlídek, přednášek o historii kostela a komunitě věřících, popř. představení církve, která příslušný svatostánek provozuje. Součástí programu bylo většinou i nějaké hudební představení.
Hlavním cílem bylo představit současné křesťanství a blíže se seznámit s celou řadou křesťanských církví, které se na akci podílely – církve a náboženské společnosti sdružené v Ekumenické radě církví ČR. Myslím si, že nenásilná a vstřícná forma byla vhodně zvolena i vzhledem k převážně ateistické většině české společnosti.
V Plzni, kde jsme spolu s manželkou navštívili řadu památek, svou činnost kromě tradiční Římskokatolické církve prezentovaly i další – Československá církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Církev československá husitská, Církev adventistů sedmého dne, Pravoslavná církevní obec a Řečtí katolíci. Záštitu nad celou akcí převzal plzeňský biskup římskokatolické církve Mons. František Radkovský.
Každý z návštěvníků si mohl opatřit „poutnický pas“, kam si při návštěvě některého kostela či modlitebny mohl nechat otisknout příslušné razítko. Kdo jich za večer nasbíral alespoň deset, dostal před vstupem do chrámu Sv. Bartoloměje certifikát poutníka podepsaný osobně panem biskupem Radkovským.
Nejen pro děti (takže i pro mě) byla určena související hra – u skoro každého kostela byla umístěna schránka s malým číselným zámkem. K tomu, abyste se do schránky dostali, museli jste správně odpovědět na tři otázky spojené s návštěvou příslušné památky. Uvnitř vás pak čekala samolepka tematicky spojená s navštívenou stavbou, kterou jste si mohli nalepit na připravený formulář, dostupný v každém kostele a vytvořit si tak vlastní Mozaiku plzeňské noci kostelů.
K celé akci jste se mohli postavit dvěma způsoby. Buď si v klidu vybrat několik kostelů s příslušným programem, který vás zaujal a ty postupně navštívit a užít si atmosféru, popovídat si s ochotnými pořadateli a vyslechnout si koncert či přednášku. Nebo naopak se pokusit získat všechna razítka. Druhý způsob je náročnější a jedná se spíše o sportovní než kulturní počin, navíc k němu potřebujete vozidlo, protože bezplatnou autobusovou linkou připravenou pro tuto příležitost se to stihnout nedá. Vzhledem k tomu, že se tato akce koná každoročně, doporučuji vyzkoušet oba způsoby.
Na závěr bych ještě vyzdvihl kostely, které mě osobně asi nejvíce zaujaly. Určitě to byl pravoslavný kostel sv. Anny. Pravoslavné kostely obecně mi přijdou velmi sympatické a mají své kouzlo. Dáno je to asi tím, že ikony se mi na pohled líbí svým svébytným stylem, na rozdíl od baroka, které u mě vyvolává velmi negativní emoce (z buclatých andělíčků mi vyloženě stojí chlupy na zádech). Dalším hezkým místem je řecko-katolický kostel sv. Mikuláše s hezkým výhledem na hluboké údolí řeky Radbuzy. Své kouzlo má určitě i kostel sv. Jiří na Doubravce, který patří k nejstarším kostelům v kraji a jehož počátky sahají až do 10. století. S ním je i spojena legenda o hrobu chodského hrdiny Jana Sladkého Koziny u zdi místního hřbitova. Velmi zábavná byla rovněž návštěva kostela v Liticích, kde nám umožnili prohlídku kostelní věže a místních zvonů, které jsou nejstarší v kraji. Touto cestou bych chtěl poděkovat průvodci, že při příležitosti noci kostelů nechal některé z návštěvníků (včetně mě) na zvony krátce zazvonit. Pro nás to byla obrovská atrakce, místní občané už asi tolik nadšení nebyli a nedocenili nahodilé opakované vyzvánění v průběhu celého večera a noci .
Noc kostelů je mimořádný počin a ocení ho i ateisté jako já. Přece jen různé podoby křesťanství patří k historii celé Evropy a tvoří integrální součást naší identity. Všem věřícím i nevěřícím mohu jen doporučit.
V Berouně se dne 23. května 2012 od 18:00 konala projektovaná přednáška na téma významu osobnosti známého nacistického funkcionáře a samozřejmě i důležitosti atentátu na něj. Přednášku – či spíše besedu – zaštiťovalo muzeum Českého krasu v Berouně a hlavním mluvčím a přenášejícím byl čerstvý absolvent studií historie Mgr. David Palivec.
Brdská Svornost se kvůli pracovním povinnostem svých členů nemohla zúčastnit v hojnějším počtu, což bylo dosti na škodu, neboť celková účast platících (za návštěvu v areálu muzea se platila symbolická dvacka) byla právě asi dvacet osob. V tomto počtu posluchačů bylo očividně zahrnuto i několik amatérských historiků, jak se ukázalo v průběžných diskuzích, kdy jsem jako člověk „historickovědně negramotný“ žasl nad detailními znalostmi mnoha mluvčích. Mezi posluchači bylo i několik starších osob, pamětníků oné doby, ale i někteří mladší, což je dozajista dobře – ne pro ty, kteří již pamatují, ale pro ty, kteří teprve přicházejí, je nutné si atentát připomínat, aby nebyl jeho přínos ani strasti zapomenut.
Kromě všeobecně známých příprav a průběhu atentátu jsme se dozvěděli i o zcela ústředním významu osoby zabitého nacistického pohlavára – čelního představitele RSHA – Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a také druhé nejvyšší osoby v hierarchii SS. Zmíněny byly také historické souvislosti, přesahující rámec naší země. Besední charakter podvečera (přednáška i diskuze trvaly téměř 2,5 hodiny) navíc dokázal odkrýt různé spekulace, které obecně o této době panují, včetně např. možných politických pohnutek k organizované přípravě činu. Prakticky všichni, včetně pamětníků, se shodli na užitečnosti vykonání atentátu, byť jeho důsledky v podobě rozjetí série poprav a vyhlazení dvou českých vsí známe. Nebyl by skutečným humanistou ten, kdo by si nepřiznal pravdu skrze jednoduchou metodou kalkulačky – kolik českých životů bylo jen a pouze díky atentátu zmařeno vs. kolik životů celkem by dokázal organizovaně poslat na smrt sám přeživší Heydrich svou nadmíru schopnou a tvrdou rukou. Nejen posluchači, nýbrž i samotným přednášejícím pak byly odmítnuty tendenční filmy, jakým je bezesporu hlavně Habermannův mlýn, vytržený z celkového kontextu doby. Tzv. revizionismus a zpochybňování významu atentátu již tu bylo zčásti i za předchozího režimu a nyní, když skuteční pamětníci padají věkem jako stébla pod ostřím kosy, se objevují znovu. Prakticky jen v jedné věci v osnově přednášky jsem si dovolil nesouhlasit, a sice kdo byl za protektorátu hrdina a kdo kolaborant. Byla lidská pasivita, nebo dokonce donašečství kolaborantstvím, jestliže bylo motivováno nezměrným strachem? Nemohu sice posoudit dobu bezprostřední zkušeností na vlastní kůži, ale domnívám se, že by druhé alespoň nemělo být omlouváno způsobem „oni jinak nemohli, protože se báli“. Ne kvůli tomu či onomu konkrétnímu příkladu, ale spíše kvůli prostému faktu, že záhy by se pak podobná výmluva mohla stát sebeomlouvačnou normou s cílem spasit jen sebe sama.
V neděli 20. května 2012 vyrazila část jihočeské Svornosti na pozvání písecké organizace Českého svazu bojovníků za svobodu na letošní Terezínskou tryznu. Spolu s námi se akce zúčastnily i delegace dalších organizací, např. Klub vojenských důchodců, pamětníci i děti z několika píseckých základních škol. Podstatnou část výpravy ovšem tvořili potomci přeživších vězňů terezínského lágru. Pro ně byla cesta, na jejímž konci je čekalo shledání s místem, které se tak hluboce a tragicky zapsalo do života jejich rodin, dlouho očekávanou událostí.
Doprava byla díky ochotě Českého svazu bojovníků za svobodu a Památníku Terezín bezplatná, za což bych jim chtěl jménem našeho sdružení poděkovat. Návštěvnost této vzpomínkové akce byla nad očekávání vysoká. Zahájení tryzny bylo naplánováno na 10 hod. před Malou pevností, kde bylo umístěno posezení pro starší účastníky.
Samotná akce začala nástupem čestné stráže a položením věnců. Tato část byla s přihlédnutím k počtu různých delegací poměrně dlouhá. Poté již zazněla česká hymna a slova se ujali jednotliví řečníci. Prvním z významnějších byl předseda ÚV ČSBS plk. v.v. Ing. Jaroslav Vodička, který mimo jiné připomenul současnost a nebezpečí pro naši svobodu v souvislosti s nárůstem různých neonacistických a neofašistických aktivit v České republice. Konkrétně zmínil např. Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. S jeho projevem jsme se naprosto ztotožňovali. V podobném duchu také promluvila předsedkyně Poslanecké sněmovny ČR Miroslava Němcová, která připomenula, jaké zlo obklopovalo naši vlast v době nedávno minulé. Celá akce měla samozřejmě i duchovní rozměr. Vrchní zemský a pražským rabín Karol Sidon pronesl židovskou, a probošt Katedrální kapituly u sv. Štěpána Jiří Hladík křesťanskou modlitbu.
Kromě oficiálních delegací a návštěvníků se na tomto místě sešli i přeživší oběti nacistické perzekuce, političtí vězni a jejich příbuzní. Pro všechny je toto místo velmi důležitým symbolem nacistického teroru. I dnes bychom my všichni měli být obezřetní, nespoléhat se jen na ostatní, ale sami aktivním občanským životem udržovat principy demokracie a být opatrní, když se někdo pod rouškou různých slibů snaží naše práva a svobody omezovat. Buďme zodpovědní, aby naši potomci jednou nemuseli konat podobné tryzny i za nás.
Velkou devizou této akce byla hojná účast mladší generace, především pak žáků různých základních škol Pro mnohé z nich to bylo vůbec první setkání s lidmi, kteří zažívali na vlastní kůži věci, jež si mnoho z nich dnes ani nedokáže představit. S lidmi, kteří v dobách protektorátních byli stejně staří jako dnes oni, ba co víc, byli stejní jako oni. Stejně nezkušení a prožívající bezstarostné dospívání. Jen v jednom se odlišují – dnešní mladí nejsou perzekvováni za původ svých rodičů, za své náboženství, či za to, že se nesmířili s podobou vlastního národa.
Co se týče nás, jsem rád, že v dnešní uspěchané době si i pracující našli čas, aby mohli zavzpomínat a poučit se z historie. Dali přednost vzpomínce před vlastním pohodlím a místo cesty na chatu podpořili tuto významnou akci. Myslím, že se tato událost vydařila a ještě dlouho zůstane v našich myslích. Snad se v příštím roce opět sejdeme znovu a ve větším počtu.
Aleš Procházka, Svornost JČ
Koncentrační tábor a ghetto v Terezíně (pohled na akci očima studentky střední školy)
Dne 20. května uspořádal Český svaz bojovníků za svobodu exkurzi do Terezína. Terezín je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice. Jako každoročně se zde třetí květnovou neděli koná tryzna za obětí nacistické perzekuce.
Naše písecká výprava se sešla už v brzkých ranních hodinách, aby společně se členy dalších organizací vyrazila vstříc novým zážitkům do Terezína , kde nás čekal náročný celodenní program. Ten zahájila v 10 hodin státní hymna a položení věnců k památníku. Následoval projev předsedkyně poslanecké sněmovny parlamentu Miroslavy Němcové, vrchního zemského a pražského rabína Karola Sidona, a dalších hostů. Na závěr zazpíval děčínský pěvecký sbor.
Po ukončení tryzny byl prostor pro prohlídku terezínské pevnosti. Terezín byl založen roku 1780 císařem Josefem II. a měl sloužit jako obranná pevnost před vpády Prusů. Nikdy ovšem nesloužil svému původnímu účelu, nebyl tak nikdy obléhán a ani dobyt. Po německé okupaci Československa zřídilo v roce 1940 Gestapo v Malé pevnosti věznici, určenou především pro politické vězně. O rok později pak bylo v Terezíně vytvořeno židovské ghetto. Terezín byl tak rozdělen na dvě samostatné částí – židovské ghetto a Malou pevnost.
Při přecházení z jednoho nádvoří do druhého jsme nejprve vstoupili bránou s nápisem Arbeit macht frei – práce osvobozuje. Exkurze pokračovala ukázkou, v jakých nelidských podmínkách zde vězni museli žít. Do malého prostoru bylo natěsnáno až 60 osob, které musely neustále chodit dokola, jen aby se malým otvorem mohly nadýchat čerstvého vzduchu. Spalo se zde pouze vestoje a nikdo v této místnosti nepřežil více jak týden.
Pokračovali jsme v prohlídce bloku A, kde se nacházely místnosti pro nemocné a umývárna, která byla vybudována jen jako důkaz pro zástupce Červeného kříže, že je s vězni dobře nakládáno. Vězni do ní ale nikdy nevkročili. Následoval Blok B, kde byly mimo jiné umístěny samotky. V tomto bloku pobývali převážně váleční zajatci.
Podle dochované dokumentace prošlo koncentračním táborem 140 tisíc vězňů, z toho 35 tisíc jich zemřelo v důsledku hladu, nemocí či nelidského zacházení. Terezín byl pro většinu obyvatel ghetta pouze přestupní stanicí před cestou do vyhlazovacích táborů v Polsku jako Auschwitz-Birkenau a dalších.
Návštěva koncentračního tábora v Terezíně pro mě byla silným zážitkem a důkazem, že je třeba si historii neustále připomínat a poučit se z ní.
Muzeum Kouřimska v Kouřimi pořádá ve dnech 31. května – 31. října 2013 výstavu na téma „SLOVANÉ V BAVORSKU – mezi Řeznem a Rauher Kulmem“ aneb Archeologické nálezy k dějinám slovanského osídlení severovýchodního Bavorska
Víte, že se staří Slované usídlili v Bavorsku? A kdy? Že pohřbívali své mrtvé v blízkosti tehdejší bavorské metropole Řezna? Jaké zbraně používali? A za koho a proti komu s nimi bojovali? Čím se zdobily jejich ženy? Zda zůstali pohany? A co měli společného s oblastí Čech a Kouřimska? A co to je Rauher Kulm? A kdy vlastně mizí jejich poslední stopy?Více než dvě stě exponátů ze sbírek Historického muzea v Řezně Vám vypoví svůj podivuhodný a zapomenutý příběh, příběh našich společných předků.
Výstava byla uspořádána městem Neustadt am Kulm ve spolupráci s Museen der Stadt Regensburg a Regionálním muzeem v Kolíně. Slavností zahájení výstavy se koná 31. května 2013 v 16.00 hodin za účasti autorů Dr. Hanse Losert a Dr. Andrease Boos.
Toto téma není v naší zemi příliš známo, jako inspiraci Vám doporučujeme jeden náš starší článek týkající se právě bavorských Slovanů „Sclavi istius patrie“ aneb bavorští Slované
![](https://www.nm.cz/file/15a1392bc294b75e38f31928abd045cd/47173/productDetail/ma_vlast_obalka.jpg")
Naše sportovně zaměřená členská základna celkem pravidelně pořádá nebo se účastní aktivit zaměřených zejména na různé branné disciplíny. Plzeňská regionální organizace Svornosti se tento víkend opět zúčastnila jedné ze svých oblíbených sportovních zábav – tentokrát se jednalo o turnaj v paintballu.
.
