Jsme spokojeni?

Co jsme? Jsme lidé! A kdo, nebo co je člověk? Je to bytost, která vždy klade za každou odpovědí několik dalších otázek. Ne na vše se dá odpovědět, ale můžeme se na vše zeptat? Kdo by měl na naše otázky odpovídat? Vědec, nebo filozof? Oba nám odpoví jinak. Oba však budou mít pravdu. Pravda vzniká tehdy, pokud v ní člověk věří. Z historie víme, že každá pravda se poté, kdy člověk ztratil vliv okolí, stala lží. Nemluvím nyní o zákonech gravitace, mluvím spíše o životě.

Nádherným příkladem je minulé století. Století, kdy se na dnešním „českém“ území vystřídalo tolik politických systémů, že si nejsem jist, zda bych je uměl vyjmenovat. Na první republiku si ale vzpomeneme všichni. Že ano. Dnes o ní slýcháváme, jako o něčem dokonalém. Byla však opravdu bez chyb? Řekl bych, že na rozdíl od systémů, které ji předcházely a od nacismu, který ji následoval, je dnes první republika jakoby vyobrazením dobra. Dnešní demokracie je však úplně jiná. Říkají to alespoň lidé, kteří si první republiku pamatují. Jediné na čem se shodují, je, že dostatek práce nebyl tehdy a není ani teď. Celé mé okolí říká, že já to posuzovat nemůžu, že na to nemám právo. Proč? No je to pořád stejná písnička. „Ty jsi tenkrát nežil.“ Věta, kterou slyším pokaždé, když nad tím uvažuji nahlas. Když ale celá má generace, narozená již v postkomunistickém světě, nad tímto tématem nebude uvažovat nahlas, ztratíme se v temnotě.

Generace našich prapradědečků a pradědečků byly úplně zničeny, i když ne zcela vyhlazeny nejdříve první a následně druhou světovou válkou. A dědečkové s našimi otci byli zamčeni během svého života v alternativním světě, který jim vytvořil komunismus. Ve světě, kde se podle režimu všichni měli dobře. Skvěle se však mít už nesměli. Po pádu alternativního světa, se ke každému slovu přilepilo antonymum, o kterém sice každý věděl, ale doufal, že ho schytá třeba ten protivný soused vedle. Každý se chtěl mít skvěle, nebo ještě lépe, ještě líp. Ano, toto bylo umožněno. Ovšem jaké je antonymum od slova dobře? A tak se stalo, že pár lidí přišlo o práci a najednou se měli špatně. A jaké je antonymum od slova skvěle? Odpověď jsme již několikrát viděli, například když se projdete po náměstí, nějakého z větších českých měst a pozorujete bezdomovce, jak žebrají o peníze. A myslíte si, že ti lidé schoulení do deky, prosící o pětikorunu, že to jsou ty „komunistické svině“, které tak nenávidíme? Ne jste na omylu, jsou to lidé, jejichž sny byly podobné těm mým a dnes se veškeré jejich snění topí v návalu břečky roztopeného sněhu u zavřených dveří od nádraží. A co se stalo s těmi komunisty? To těžko říci. Já bych řekl, že šťastně žijí až dodnes. Rudou hvězdu vyměnili za modrého ptáka a nadále pohodlně, ne li víc zobají z našich peněz.

Někdy si říkám, proč vlastně ti naši rodičové cinkali těmi klíči na tom náměstí. Vždyť o ty klíče přišli. Nejdříve o klíče od chalupy, potom, od auta a nakonec i od bytu. A proč? Aby nemuseli čekat ve dlouhých frontách na plesnivé sýry a staré víno? Myslím si, že takto dříve, nebo později bude uvažovat každý, pro kterého koruna, není jen kouskem kovu, či plátkem papíru. Z historie víme, že revoluce nastane, vždy poté, když nemáme co jíst, nebo když se něco stane našim dětem. A otázka zní. Blíží se revoluce?

Uvědomme si, co všechno museli udělat, naši předkové abychom mohli žít v míru. Museli vytvořit nový demokratický stát, nazvali ho Československo. Poté co nám ho malý agresivní Němec s knírkem sebral, museli o něj bojovat. Neumírali však doma, jako většina evropských vojáků. Padli za svou vlast v cizině, ve Francii, v Anglii a v mnoha dalších státech. Proto, abychom dostali další šanci na život v míru. Vydrželo nám to tři roky. Po té jsme dobrovolně sedli na past sovětskému režimu a po dobu téměř půl století jsme byli totalitním státem. Nyní již jsme znova v Masarykových šlépějích. Dále však nepokračují a my musíme najít cestu sami. Před pěti lety, bych přirovnal vývoj našeho státu ke kruhu, v kterém jsme uvízli a neumíme jít dále. Dnes bych náš vývoj, i když by mnoho lidí řeklo, že to nejde, hodnotil mnohem, pesimističtěji. Dnešní vývoj bych přirovnal ke spirále. Která se každým rozhodnutím, který stát vydá, smršťuje. Zjednodušeně řečeno nejdeme vpřed, dokonce ani nestojíme namístě, ale prudce couváme.

Teď trochu méně obecně a hurá do reality. Od roku 1989 (od revoluce) jsou ve vedení státu skoro pořád ty samé strany. Jsou to dvě mohutné organizace, jmenovat je nechci, ale když řeknu modrá a oranžová, každý mě pochopí. Jednou je lidmi zvolena modrá, čtyři roky vládne a lidé už týden po volbách začínají nadávat. Nadávají až do dalších voleb, do chvíle, kdy D1 ozáří oranžové a modré billboardy v obou jízdních směrech. Lidé proto zvolí oranžovou stranu. Týden po volbách ovšem znova začínají nadávat. A tak se to stále točí, již dvacátým rokem. Proto se nemůžeme pohnout z místa. Nespokojenost národa je ale nyní největší, jakou si pamatuji. Lidé za to viní demokracii. A od mnohých známých slyším výroky, jako: „Tohle může zachránit snad jen komunismu, či neonacismus.“ Jsem však i často zděšen když tuto větu slýchávám od velmi inteligentních lidí, od kterých bych to nečekal. Ano – děsí mě to. A ano, mělo by to děsit i vás.

A v tu chvíli se objeví strana ANO 2011, pod vedením Andreje Babiše. Babiš slibuje boj proti korupci, opravdový právní stát, lepší budoucnost pro naše děti a spoustu dalších krásně znějících věcí. Zní to nádherně. Že ano? A tak podle odborníků, by při volbách měl 1/3 našich hlasů. Což je na novou politickou stranu opravdu hodně. Ale teď si říkám, neslyšel jsem o panu Babišovi, již dříve? Slyšel. Ale jak tak pozoruji okolí a dokonce i internet, zjišťuji, že ostatní ačkoli určitě také slyšeli, tak zřejmě zapomněli a v případě internetu tyto informace zmizely jako rosa pod slunečním svitem. Je to podobné, jako v Orwellově románu 1984, kde hlavní hrdina Winston Smith, upravoval informace, tak jak si Velký Bratr přál. Ovšem, dnes si to nepřeje Velký Bratr, ale „Velký“ Babiš a zřejmě díky svým finančním prostředkům, kterých jako šestý nejbohatší člověk ČR má dostatek, může ovlivnit lidské názory během pár týdnů, čímž je Ano 2011 důkazem.

Nyní se konečně dostaneme k tomu, jakou minulost tento bohatý podnikatel má. Babiš je synem velkého komunisty. V tom bychom ho však odsuzovat neměli, nikdo si nevybere kde, či u koho se narodí. Faktem ale je, že právě díky otce mohl studovat na kvalitním Švýcarském gymnáziu. Na vysokou šel do Bratislavy na Ekonomiku. V následné době, kdy pracoval v oblasti zahraničního obchodu, byl vyšetřován StB a ve spisech byl veden pod krycím jménem Bureš. A ačkoli vždy Babiš popíral jakoukoli spolupráci s StB, před pár týdny server Euro zveřejnil, že Babiš byl 12.11.1980 zařazen do kategorie „Důvěrníka“, tedy spolupracovníka s StB. O dva roky později podepsal s kapitánem Rastislavem Mátrayem a poručíkem Júliem Šumanem tzv. vázací akt, tedy závazek ke spolupráci s StB. Kopie Babišova spisu StB najdete na webovém portálu www.euro.cz

http://img9.ct24.cz/multimedia/documents/31/3086/308563.pdf nebo ZDE

V dnešní době by se dalo říci, že vládne českému zemědělství. Také se hodně mluví o tom, že Babiš nechal zabít Mrázka. Ovšem na toto nejsou a zřejmě ani nikdy nebudou žádné důkazy. Proto není jednoduché udělat si na takového člověka názor. Ale pamatujte, že čím dokonalejší se člověk jeví, tím víc skrývá. Jak se tedy bude vyvíjet situace v české politice, se nedá říci. Nejdřív jsem se vyděsil, že by český stát měli opět vést totalitní režimy (nacismus, komunismus), potom jsem se stejně vyděsil, když jsem si vybavil modrou, oranžovou (a další barvy) a nakonec si vybavím Ano 2011. Tak teď je to těžko. Myslím si, že jestli uděláme nějakou změnu, kterou máme k dispozici, takže to bude znamenat akorát výměna zloděje za ďábla, jen proto, abychom se vyhnuli peklu.

Autor: Petr Langer