O ústupcích národního hospodaření: Španělsko

Hospodářské  události Starého kontinentu nenechají mnohé z nás spát. Všichni víme, v jakém rozpoložení se ocitl Island, víme o nepokojích v Řecku, a proto s hrůzou sledujeme, co nás bude čekat do budoucna. Portugalsko, nebo jiná méně významná ekonomika EU? Pro ty, kteří nemají dostatečné ekonomické vzdělání, a je nás většina, se jeví být situace na kontinentě jednou velkou loterií, kdo bude další. Zatímco někteří si myslí, že tímto „kolem štěstí“ točí ruka židozednářů vnucujících nám svůj kapitalismus, vyvarovávají se druzí ideologických záští a snaží se nalézat příčiny skutečně tam, kde jsou. V následujících odstavcích nechť nám v našem detektivním pátrání pomůže příklad Španělska a pohled mikroekonomický: za klíč k této úvaze si beru mikroekonomický terénní výzkum Toda Hartmana, profesora na Univesity of Cambridge.

Ve společenských vědách se zejména během posledních deseti let stále více prosazuje idea tzv. transnacionalismu, a to hlavně v souvislosti s populacemi imigrantů. Značná pozornost je přitom věnována otázkám mapování polo- či ne- legální práce, toku peněz a tzv. remitencím, což jsou zjednodušeně řečeno peníze, které pracovní nádeníci posílají nazpátek do své domovské země poté, co si je v jiné zemi svou specifickou pracovní činností vydělali.

V oblasti jihovýchodního Španělska, v Andalusii, můžeme uprostřed polopouště  narazit na obrovské řady donekonečna se táhnoucích střech zavlažovaných skleníků, ze kterých pravidelně putuje pod patronátem evropského obchodu zelenina do hypermarketů na naše stoly. První z nich se tu objevily již za francovské vlády, postupně se rozrůstaly a v souvislosti s rozšiřováním Schengenského prostoru po roce 2000 došlo k tak masivnímu nárůstu počtu těchto skleníků, že jejich plocha je viditelná prakticky až z kosmu. Co za takovým boomem hledat? Lepší podmínky k obchodu se zeleninou, které po otevření hranic nastaly? Snad možná, ale také zlepšení podmínek pro příliv nelegálních pracovních imigrantů, především ze zemí Maghribu (severní Afriky) či např. Rumunska.

Celý  pracovní prostor ve sklenících se stává skutečným kosmosem sám o sobě: pracovních příležitostí je mnoho, od zavlažování  přes technické opravy až po klientelismus, protože v neustále se obměňující mase nádeníků je potřeba těch, kteří budou shánět a propagovat „své“ lidi u majitelů tak, aby si ti „jejich“ co nejvíce vydělali, umožňovat jim bydlení a… samozřejmě si z té své dobré vůle ulít dost pro sebe. Ostatně klientelismus známe v ČR také, a to od Ukrajinců, nebo ne?

Kdo se trochu vyzná v zemědělsví, jistě potvrdí, že to není jako přijít do fabriky, kde jede linka permanentně. Totiž  že zde ve sklenících jsou období relativního klidu a období, kdy se intenzivně sklízí a každý má napilno. Dle toho se rovněž křivka počtu do práce zapojených lidí podobá sinusoidě. Pochopitelně každá plodina dozrává jindy a nikdy vlastně nemůžeme vědět, jestli se na nás v období nicnedělání neusměje štěstí a nebudeme „převeleni“ do jiné skleníkové buňky. Mnohým nádeníkům se proto nevyplatí odjíždět zpátky domů. Anebo na to prostě ani nemusí mít. V obdobích hojna si při troše štěstí lze přijít skutečně na peníze proklamované pracovními agenturami, zvláště když jsme dobrým klientem; po čtrnácti dnech se všechno mění a díky specifické vnitřní politice tohoto mikrokosmu se odsud ani nemusíme dostat zpět do domoviny.

V pronajatých garsonkách, kam Vás po směně autobusy svezou, často ani nebývají kdovíjak nízké činže. Pokud dlouho neděláme, peníze prostě probydlíme a nemálo si také vezme náš „patron“. Ono se v podstatě nejvíce vyplatí zde zůstat na neurčito. Jsme-li z Rumunska (většina z evropských nádeníků je odsud, o což se zapříčiňuje agilita tamějších pracovních agentur), máme to poměrně dobré. Proč? Ačkoliv někteří politicky korektní společenskovědní teoretikové se budou bouřit a tvrdit, že neexistuje ani rasa, ani rozdíly jiné a všichni jsme stejní, v praxi tomu tak (kupodivu…) nebývá. Důkazem toho je např. protežování „východních bratrů“. Rumuné a Španělé přeci pobobné krve a i jazyka jsou, pleť mají také poměrně světlou… Takže na tomto černém trhu práce u španělských majitelů skleníků obstojí lépe, než průměrný obyvatel Maghribu. Ti žijí většinou jen v jednoduchých chatrčích a jejich životní podmínky jsou obvykle ještě o dost horší, než je tomu u Rumunů. Do pracovních týmů je nikdo přijímat nechce: „nejsem rasista, ale Španělé ano, proto kdybych je přijal, nedostanu za tým tolik zaplaceno.“ Vzniká tím pádem začarovaný kruh, kdy mají černí obyvatelé Maghribu méně peněz a nezbývá jim nic jiného, než se nastěhovat do chatrčí. Na základě toho jsou pak vnímáni jako divocí a necivilizovaní a pracovně nespolehliví. Málokdo je do týmu chce, tudíž zůstanou chudými a v chatrčích, i kdyby nechtěli. A tak dokola.

Tolik k popisu situace. Nyní si většina čtenářů říká, co z toho má plynout pro nás v české kotlině. Začněme tedy popořadě.

Jak výzkumná zpráva dokazuje, stát o podobném paralelním hospodaření na své půdě dobře ví, přesto však nečiní prakticky žádná protiopatření. Důvody jsou nasnadě: i když španělské vládě unikají nemalé peníze na daních, přesto je situace stále pro zemi ekonomicky výhodná. Nemusí zaměstnávat davy státních zaměstnanců a úředníků, kteří by kontrolovali a regulovali pohyb osob na pracovním trhu. Nemusí řešit situaci ohledně obrovské pracovní fluktuace, vyplácení dávek v nezaměstnanosti, pokud práce zrovna není a tak dále. Všechny podobné položky by ze státní kasy odčerpávaly pravděpodobně daleko více peněz, než kolik by se jich ušetřilo na daňových odvodech, legalizovala-li by se práce.

Zachování  vnitrostátního ekonomického statutu quo je opět důležité. Když bylo v Andalusii skleníků ještě relativně poskrovnu, problém se neřešil, protože byl celkově marginální. S plíživým nárůstem této černé ekonomiky sice určitě došlo k okamžiku, kdy již někdo vystoupil s návrhem, aby jí byl zatnut tipec, ale v danou chvíli už byl ekonomický stav, podobný bujícímu zhoubnému nádoru, v takové fázi, že by bylo přinejmenším obtížné ho úspěšně odříznout. Levná pracovní síla určující cenu výrobků na evropském trhu, potažmo konkurenceschopnost španělské ekonomiky rozhoduje. Zasáhneme-li, výrazně tím ovlivníme cenu zeleniny směrem vzhůru a nikdo o ni nebude mít zájem. Stát by byl sám proti sobě. Nebo jsou to pouhé nepodložené spekulace a pod bílými střechami skleníků se neděje zhola nic, co by stálo za povšimnutí?

O problému samozřejmě musí vědět i Brusel. Jestliže pomineme zemědělskou politiku EU a její vztah k soukromým podnikatelským subjektům, který se jí tak trochu vymyká z kontroly, zbývá nám tu ještě otázka lidských práv, o kterých by se určitě dalo více než diskutovat. Unie se nám snaží předkládat svůj obraz v podobě usměvavé persóny, hájící zájmy toho, co by podle ní hájeno být mělo. Že se za tímto vyleštěným úsměvem skrývají shnilé zubní kořínky, to už pod dásněmi nikdo neuvidí. Nejdůležitější v celé naplánované konfiguraci evropského trhu je totiž stále nízká cena zeleniny a aby Španělsko bylo udrženo na své úrovni nad propastí.

Přinejmenším od roku 2004 se otázka existence EU týká i nás. Otázka globálního trhu zrovna tak. Můžeme se od Bruselu distancovat a nezbude nám než se zavřít ve vlastním ekonomickém světě a ztratit krok. Nebo v Unii setrvat a mlčky čekat, co nám všem ve svém konečném důsledku (nejen) ve Španělsku bující melanom přinese. Snad to nebude další hřebíček do rakve některé z dalších národních ekonomik.

Autor: Bc. Michal Damek

Zpracováno dle:

Hartman, T. (2008): States, Markets, and Other Unexceptional Communities: Informal Romanian Labour in a Spanish Agricultural Zone. In: Journal of the Royal Anthropological Institute, 14: pp. 496-514.