28.říjen a zdraví ducha národa

28. říjen, státní svátek a výročí založení svobodného Československa je příležitostí pro oslavy, pro kladení věnců a vznešené projevy. Ještě víc by ale mohl být určitou příležitostí k zamyšlení.
Možná právě takováto zajímavá chvíle je vhodná k přemýšlení o tom, zda odkaz 28.října naplňujeme – a zda i dnes jej dokážeme v každodenním životě využít.

Při této příležitosti hovořila kromě politiků také celá řada historiků, mimořádně zajímavá byla ovšem úvaha historičky Zory Dvořákové, známé například pracemi o Miladě Horákové. Ta svou úvahu nesnažila naplnit suchými daty, ale spíše ideou, myšlenkou, vzpomínkou na první republiku, která je jí zřejmě bytostně blízká. Víc než mnozí jiní filosofové a politici dokázala vystihnout její podstatu, která pro nás může být zajímavá už proto, že s naším dnešním životem tak ostře kontrastuje.

Zora Dvořáková vystihla především ducha, atmosféru společnosti. Jistě, ani první republika nebyla bez problémů, ta doba měla své neduhy. I tehdy byla spousta nepoctivých politiků, i tehdy byla kriminalita, šejdířství, okrádání, i tehdy byly silné politické a ekonomické problémy. Přesto se ale tehdejší československá společnost vyznačovala mimořádně vysokým duchem, dalo by se říci, že byla vnitřně zdravější. Vyznačovala se především lepším vztahem společnosti vůči státu jako takovému. Lidé s republikou více cítili – i oni měli své problémy a mnohé nešvary byly kritizovány, ale přece ten vztah k republice, ke společnosti jako takové byl mnohem silnější než dnes. Dalo by se říci, že silný byl národní duch, pocit zodpovědnosti jedince vůči národu, státu a společnosti.

Právě to možná dnes nejvíce chybí České republice a českému národu. Jsme až příliš zahlceni všedními problémy – a především ekonomickou krizí. Málo se ale ptáme, proč je zde tato krize a jaké má kořeny  - snad proto, že tyto otázky si kladou jen ekonomové a nikoliv filosofové určení k tomu, aby se ptali po podstatě, po příčině.

Nelze se vymlouvat na celosvětovou krizi – ta mnohé jevy jenom uspíšila, není jejich skutečnou vnitřní podstatou. Již před vypuknutím celosvětové krize se přec v české ekonomice projevovala celá řada negativních jevů – vysoká nezaměstnanost, rostoucí státní dluh, špatná struktura ekonomiky. Chceme-li se takovýmto krizím vyhnout, musíme se ptát právě po podstatě.

Možná tou nejzásadnější chybou je právě nedostatek onoho prvorepublikového národního ducha.

Chybí nám ona zodpovědnost vůči státu a národu – a možná i vůči nám samým. Chybí nám svornost, soudržnost, solidarita – a možná i docela obyčejná slušnost. A bohužel, chtělo by se říci, že nám chybí i stát jako takový.

Posledních dvacet let by se dalo označit jako útok na stát. Stát, jeho majetek, jeho podnikání – to je mnohými, především pravicovými, politiky pokládáno za něco špatného. Čím dál zřejmější je snaha rozprodat i poslední státní majetek, případně jej co nejvíce vyždímat. Je ale příznačné, že právě ti, kteří prosazovali  rozprodej státního majetku a oslabení státu jako takového, ve chvílích krize říkají, že stát by jim měl pomáhat – a to přesto, že oni sami se předtím starali o to, aby stát ztratil i ty poslední možnosti, jak by mohl pomáhat. Stát je představován jako něco špatného, co jen okrádá podnikatele, zaměstnance – v podstatě všechny. Zapomínáme, že stát není něco iracionálního, stát není cosi vzdáleného a cizího – je to přece náš stát, stát každého z nás! Výsledkem je to, že dochází ke značnému odcizení národa od státu, od republiky.

Ten problém se promítá do politiky – a možná právě ta je příčinou celého tohoto stavu. Máme zde pravici útočící na zaměstnance, na jejich přirozená práva – a mnohdy i docela obyčejnou lidskou důstojnost. Máme zde levici ženoucí své sevřené šiky v rámci svého revolučního třídního boje, většinou nikoliv v rozumných, ale spíše laciných a populistických huráakcích. Chybí zde to, co by bylo možno označit za rozumný uvážlivý střed – schopnost vidět trochu dopředu, uvědomovat si souvislosti. Výsledkem je to, že i po ekonomické stránce český národ začíná ztrácet hodnotu. Ti chytřejší a vzdělanější chtějí odejít do zahraničí, ti, kteří nejsou tak talentovaní, raději utíkají do šedé ekonomiky – a bohužel silně narůstá počet těch, kteří utíkají do svého vnitřního exilu.

Češi nejsou o nic hloupější a línější než národy jiné, byť je jim to někdy některými podsouváno.

Máme své zápory, máme i spoustu dobrých vlastností, nadání a talentů. Měli by jsme si ale uvědo-mit, že je nás pouze deset milionů, což je zhruba tolik obyvatel, kolik má jedno středně velké město v Indii nebo Číně. O to více by jsme měli držet více pospolu, o to více by jsme měli najít v sobě soudržnosti a svornosti, úcty k druhému a možná i docela obyčejné elementární slušnosti. O to více by jsme – měli být národem.

Autor: David Khol