Strkání hlavy do písku není řešení

Var na severu Čech zaregistroval snad každý občan naší země. Noviny i internet jsou samozřejmě plné zasvěcených analýz a nápadů, jak tento problém rychle, nejlépe hned, vyřešit. Asi neřeknu žádnou převratnou novinku, když Romy označím za etnikum těžko přizpůsobitelné, jejichž sociální návyky jsou pro nás mnohdy naprosto nepochopitelné. Proč to ovšem dostoupilo až do dnešního stavu? Odpověď je prostá. Naše společnost, pohybující se svou hyperkorektností už dávno za hranicí zdravého rozumu, se zavřela do své ulity. Problémy se neřeší a pouze odkládají, je to vidět nejen ve společnosti a politice, ale i v hospodářství, zmiňme třeba daňovou pseudoreformu.

Romové, na rozdíl od ostatních národů, národností, etnických skupin, třebas i kočovných, nemají nikde své kořeny. Stěhování za „lepším“ pro ně nepředstavuje žádný problém narozdíl od mnohých z nás, kterým se z místa, kde jsme se narodili a vyrostli, příliš nechce. Z této podstaty vyplývá, že nemají vztah k zemi a půdě, tak jak je běžné v každé civilizaci. Jejich poměr k okolí u nás mnohdy logicky budí značný odpor. Je to přesně tak, jak popsal Petr Voříšek na svém blogu. Problém „… je to ono obsazování prostoru – obsazování parků, srocování se a celodenní debatování ve skupinkách na ulicích před domy atd. Na rozdíl od většinové populace Romové veřejný prostor využívají, ale nemají k němu vztah, nepečují o něj – viz okolí romských domů a bytů – uvnitř naklizeno, ale co se děje venku je nezajímá.“ Myslím, že autor uhodil hřebíček na hlavičku.

Češi nejsou žádným přirozeně rasistickým národem, stačí se podívat na situaci druhé velké komunity, Vietnamců. Jejich integrace dosáhla za daleko kratší dobu daleko větších úspěchů. Vietnamci jsou na rozdíl od Romů, teď si dopustím mírné paušalizace, pracovitější, mají snahu dbát o své okolí, podnikají (byť se někdy se svou snahou uspokojit „poptávku“ pohybují za hranou zákona). Při povodních poskytli vietnamští obchodníci spoustu balené vody a potravin pro postižené, v rámci své komunity vybraly nemálo finančních prostředků, aktivně pomáhali. Romové naproti tomu staticky čekali na podporu a ještě si uměli stěžovat, že (nenároková!) pomoc není podle jejich představ. Malí Vietnamci dnes vyhrávají školní vědomostí soutěže, matematické i češtinářské (!) olympiády, malí Romové stále nepřekročili stín zvláštní školy. Problém tedy asi nebude v českém rasizmu.

Pro skutečnou integraci je nezbytné, aby Romové nežili v uzavřených ghettech, nebo, chcete-li, sociálně vyloučených lokalitách, ale roztroušení mezi majoritní populací. Snáze se tak přizpůsobí a přijmou obecně platné zásady soužití, samozřejmě je třeba aby tento krok postupoval i s dalšími opatřeními, segregace zde však rozhodně není na místě. Kupodivu podobné plány nejvíce kritizují ti samí romští aktivisté, co kritizují i model zcela opačný a to sestěhovávání a vytváření ghett. Tentokrát však argumentují nepřijatelnou likvidací tradiční romské rodiny. Přes mnohé negativní reakce je však toto jedna z cest, nepřizpůsobiví jedinci by neměli oporu u svých podobně (ne)socializovaných soukmenovců. V současném stavu v nich bohužel, a někdy i zcela oprávněně, převládá pocit beztrestnosti a nepostižitelnosti. Toto je třeba urychleně změnit.

Ovšem ti, kdo by to řešit měli a mají to prakticky v popisu práce tj. naši politici, jen strkají hlavu do písku. Dělají, že se vlastně nic neděje, ostatně tak, jako v mnoha dalších otázkách, a jen čekají, že se problém vyřeší sám. Možná se to „samo“ opravdu vyřeší, ale nemyslím, že ku prospěchu všech zúčastněných. Abych nebyl k politikům pouze kritický, je třeba přiznat, že mnoho z nich, zejména těch regionálních, si je těchto problému vědomo a snaží se je nějak řešit. Bohužel při tom často naráží na značné nepochopení svých stranických kolegů v centru. Je irelevantní, zda se přitom jedná o ODS, ČSSD nebo jinou stranu. Pod palbu kritiky se dostala Ivana Řápková z ODS, dříve starostka Chomutova, dnes poslankyně, za své tvrdé postihy neplatičů. Stejně dopadl i šéf mostecké organizace ČSSD Lubomír Holý za billboardovou kampaň, která poukazovala, že stejná pravidla mají platit pro všechny (světe div se!). Grémium ČSSD se s tím zřejmě neztotožnilo, zaštítilo se bojem proti rasizmu a xenofobii a požadovalo stažení všech billboardů. V poslední době pak kritika Jaroslava Foldyny za účast a podporu demonstrace v Rumburku, což ovšem z úst „oblíbeného“ pana Paroubka působí velmi kontraproduktivně.

Mnoha občanům republiky, kteří nežijí a neznají situaci v severních Čechách, se některé výroky místních  mohou zdát opravdu tvrdé, ale je třeba mít na paměti, že problémy trvají už mnoho let a nejsou řešeny. Místní policie se v mnoha případech bojí cokoliv udělat, však sami policisté mají rodiny. Jako pozitivní vnímám , že občané Rumburku i dalších měst, nejsou jen tupé ovce, ale umějí držet pohromadě, sejít se a nahlas vyjádřit svůj názor, že současný stav má k normálnosti daleko. Mladá maminka s dítětem v náručí či starší subtilní pán o hůlce  přeci jen nesplňují mediální obraz extremisty. Jen je patrná frustrace,  a řekněme si, že oprávněná .

Systémové neřešení pak jen vede k nárůstu popularity opravdových extremistů, stačí se podívat na výsledky voleb v Litvínově, kde Dělnická strana (dnes sociální spravedlnosti) zabodovala svým pochodem v Janově. Co na tom, že nemá žádný kloudný program, že její členstvo a příznivstvo se skládá z převážně méněcenných primitivů. Někteří lidé (rozhodně se nejedná o žádné nacisty a rasisty) mají pocit, že pro ně svým pochodem tato strana udělala víc než celý státní aparát dohromady. Je třeba abychom si nalili čistého vína, problémy pojmenovali a začali je řešit prostřednictvím standardních demokratických principů, svým zavíráním očí jen nahráváme extremistům. Pak se může stát tragédie jako v Děvínskej Novej Vsi, člověk který se nedovolá práva, nemá co ztratit …

(snb)