Od: Jindřiška Dvorjančanská

Jindřiška Dvorjančanská — Wed, 15 Dec 2010 14:25:39 +0000

Srpen 1999 návrat do minulosti a na hranici
Často jsme jezdívali na prázdniny do Gelnice. Bývali jsme na chatě v kopcích pod lesem. Užívali jsme si volné, čisté přírody, a každý večer jsme rozdělávali oheň a opékali jsme špekáčky nebo slaninu, nebo jsme jen tak seděli a povídali si. Jednou, někdy v roce 1999, bylo už pozdě večer a my jsme ještě seděli u dohasínajícího ohně. Dívala jsem se do rudých řeřavých oharků, a myslela na ty chudáky, kteří byli někdy v minulosti upáleni na hranici.
V tom vidím uprostřed žhavých oharků a malých plamínků holé bosé nohy. Uvědomuji si, že jsou to moje nohy. Jsou celé červené. Nejsou už na nich puchýře, jsou strašným horkem jen zvláštně červené. Vidím i své tělo, je oblečeno do nějaké bílé špinavé košile, ruce mám svázané vzadu k nějakému kůlu a celé mé ochablé tělo visí bezvládně v provazech. Dívám se na své spálené nohy. Nevím, zda-li na nich ještě budu moci chodit. Něco takového, jako je konec tohoto života, si nepřipouštím.
Ztěžka, unaveně, pomalu zdvíhám hlavu. Přede mnou je nezřetelný dav civějících prostých lidí. Vpředu jasně vyniká malá holčička sedmi, osmiletá. Blonďaté vlásky má přikryté špinavým čepečkem, na sobě ne příliš čisté šaty sahající až ke kotníkům. Dívá se na mne bleděmodrýma vytřeštěnýma očima. Všichni jsou nějak šedobílí.
Necítím bolest spálených nohou a těla, ale cítím neskutečně velkou bolest v srdci. Cítím ke všem velikou lásku, a stále nechápu proč? Proč, proč, proč? Proč to všechno? Proč mi tak ubližují, proč jsem tady? Táži se v duchu. Velkou únavou skláním hlavu a opět vidím ty do červena spálené nohy. Zdvíhám hlavu. Stejný obrázek lidí, moje nepochopená láska k lidem a velká bolest v srdci.
„Proč? Proč jste mi to udělali? Proč mě nemáte rádi?“ Znovu a znovu v duchu opakuji svou otázku. „Vždyť já vás mám všechny ráda, miluji vás“, ale moje okoralé rty se ale ani nepohnuly.
V tom velká bolest v srdci naráz povolila a já vidím, jak mé průsvitně bílé tělo volně stoupá nahoru. Vystupuje pomalu z toho spáleného těla naplněného bolestí, které je přivázané tam dole ke kůlu. Už je skoro celé ven. Cítím uvolnění, osvobození, a pak už nic.
Vtom se vše ztrácí a já opět sedím u skoro uhaslého ohně. Vše se mi spojilo se snem, který jsem měla asi jako sedmiletá holčička. Moje matka chtěla, abychom chodily já a sestra do našeho sklepa samy pro brambory a ovoce. Z toho sklepa jsem mívala veliký strach. Bydleli jsme ve starém domě. Sklep byl hluboký, asi dvanáct, nebo čtrnáct vlhkých schodů, tmavé vlhké zdi sklepních chodeb. Tenkrát se mi zdál třikrát za sebou ten stejný sen. Někdo mne strčil do takového podobného sklepa. Schodů tam bylo podstatně více a byly o něco vyšší. Zůstala jsem na schodech a chtěla jsem odejít, ale dveře přede mnou nějaký muž zavřel. Plakala jsem, bušila na dveře, ať mi otevřou. Nikdo neotevíral. Pak jsem chodila po tom sklepě. Bylo tam vlhko, světlo pronikalo malým okýnkem, které bylo hodně vysoko abych se jím mohla podívat. Když se znovu po nějaké době otevřely dveře a někdo nahlédl, běžela jsem ke dveřím, ale když už jsem byla skoro na posledních schodech, dveře se opět přede mnou zavřely. Pláč ani volání nikdo nechtěl slyšet. Vše prolínal veliký strach a s hrůzou jsem se z toho snu probudila. Sen byl tak živý, že jsem si jej pamatuji dosud. Když se mi ale zdál po třetí, nebyl již tak živý. Emoce z něj oslabily.Také jako malé dítě, jsem měla problémy s chůzí. V mém vědomí asi do tří roků zůstala myšlenka o nepoužitelnosti nohou.
Ve spojení se spontánním zážitkem mého upálení a můj celoživotní strach z jakékoliv bolesti jsem si uvědomila, že někdy v jednom z minulých životů jsem byla upálena na hranici.
Jak jsem později zjistila, byla jsem upálena proto, že jsem byla „jiná“. Uměla jsem léčit bylinami a proto, že jsem asi nesplynula s davem. Závist a lidská zloba nemají hranice. A moji trýznitelé si dali na své práci velmi záležet. Dodnes se bojím jakékoliv bolesti, a jakákoliv církev se mi donedávna jevila jako sdružení podvodníků. Moje rodina z otcovy strany pochází z Bludova u Šumperka. Jaké dluhy mě vážou k tomuto místu a k lidem tohoto kraje?
V 15. a 17. Století byl Bludov a Losiny známy jako obce, kde probíhaly největší čistky proti čarodějnicím.

Komentáře k příspěvku: Jakub Hlávko: Kladivo na Jesenicku

Od: Jindřiška Dvorjančanská