Nedávný soud s Vítem Bártou byl opravdu zajímavým divadlem. Člověk metafyzicky založený přímo slyšel Českou republiku naříkat – „Ach, jak hluboko jsem klesla“. Přesto zde zaznělo i řada velice zajímavých tvrzení. Jedním z nich bylo i to, že všech 250 zákonodárců nepředstavuje vysokou politiku.
To je vskutku překvapivé tvrzení, nad kterým by stálo trochu se pozastavit, protože je zásadně chybné. Vždyť Česká republika se svým relativně ustáleným politickým systémem má nikoliv 250, ale 281 zákonodárců, tedy poslanců a senátorů. To by měl vědět každý absolvent střední školy – tedy minimálně ten, kdo se zakouká do svých učebnic. Jak je možné, že tento základní fakt neví člověk, který je v politice již nějaký čas, sám vytvářel právě onu nejvyšší politiku? Jak takový člověk může rozhodovat o zásadních, důležitých věcech, o dění když nemá ani ty elementární znalosti? Je to až neuvěřitelné právě u Víta Bárta, Napoleona české politiky, který měl ambici vše řídit a vše rozhodovat – a který zcela evidentně měl premiérské ambice.
Toto tvrzení je navíc chybné i z hlediska faktického. Vždyť zkušenosti české politiky jasně ukazují, jak ohromnou roli má každý jedinec, každý jednotlivý poslanec. Je to dáno i politickým a volebním systémem, který roli jednotlivce do značné míry zvýrazňuje. Stačí si vzpomenout na různé křehké koaliční vlády, stojící na vůli jednoho či dvou poslanců, stačí si vzpomenout na J. Wagnera, který držel v šachu celou tehdejší vládu, stačí si vzpomenout na roky 2002 – 2010, kdy vláda stála na pouhých dvou poslancích – a za vlády Mirka Topolánka po volebním patu jen na přeběhlících. Ostatně dnes, po rozštěpení Věcí veřejných se tato situace bude zřejmě opakovat. V takové situace každý jednotlivý poslanec má obrovskou, možná až neúměrnou váhu – a tedy představuje i onu vysokou politiku.
Sám tento případ tak ukazuje i na něco jiného, na určitý dlouhodobý nezdravý trend české politiky. Ukazuje se, že problémem české politiky není sám počet zákonodárců, jak se domnívají ti, kteří by chtěli zrušit Senát či snížit počet poslanců. Problém je spíš v tom, jak a jací lidé se do poslanecké sněmovny dostávají. Často jsou to lidé bez základních, elementárních znalostí. Leckdy to jsou podnikatelé, kteří nějak – a leckdy dosti pochybně –zbohatli a jsou opojeni svoji ekonomickou mocí, která dokáže korumpovat stejně tak dobře jako moc politická. Ti si dokáží zaplatit různé megalomanské volební kampaně – a ty je pak spolu s několika líbivými, podbízivými tezemi vynesou až do parlamentu i bez toho, že by tito lidé měli nějakou vizi. Pro posílení svého postavení se pak obklopí lidmi, jejichž jedinou kvalifikací je nekonfliktnost – a především bezvýhradná poslušnost vůči šéfovi.
Výsledky jsou známé poměrně tristní. Česká politika díky tomuto stavu má až příliš mnoho generálů, kteří pro uspokojení své samolibosti prosazují svou vůli a své vlastní zájmy, aniž by dbali na zájmy České republiky. Vedle nich pak máme celou řadu neviditelných poslanců, šedivých myší, jejichž jedinou kvalifikací je bezmezná loajalita bossovi a jejichž jediným úkolem je zvedání rukou tehdy, je-li jim to stranou nařízeno. O to více se ale české politice nedostává skutečných osobností, lidí nejen s lidskými a profesními zkušenostmi, ale i s vlastním, svébytným názorem. Volič tak může jen smutně a s nostalgií vzpomínat na celou plejádu osobností české politiky let devadesátých, na lidi typu Pavla Dostála, s jehož názory člověk třeba nemusel souhlasit, ale měl jistotu, že jeho názor je svébytný, autentický, vzniklý na základě svého vlastního uvažování a určité ucelené, celoživotní filosofie.
Na nedostatek osobností české politiky mnozí žehrají už léta. Je přitom zřejmé, že tento nedostatek je do značné míry důsledkem politického systému – a možná právě v tom je problém. Jakmile tento stav totiž někdo začne kritizovat, rázem začne být označován za antisystémovou opozici, za přívržence minulého režimu,za radikála, extrémistu. Člověku v této plejádě označení už chybí snad jen ono legendární „zkrachovalci a zaprodanci“.
České republice a její politice by možná skutečně prospěla nějaká zásadní systémová změna. Nikoliv nějaká revoluce, ale dobře promyšlená změna, která by nás opět posunula směrem k ideálu demokracie. Takovým krokem by mohla být změna volebního systému z poměrného na většinový.
O většinovém systému se často říká, že by vedl k dominanci dvou stran – a že by vedl i k potlačování jak malých stran, tak i menšinových názorů. Ale příklad Senátu (který je volen právě na základě většinového systému) je dobře vidět, že v případě dobře promyšleného systému tomu může být naopak. Dnešní Senát by např. teoreticky umožňoval sestavení nějaké vlády, nějaká strana v něm dokáže dosáhnout nadpoloviční většiny a tedy jasného mandátu pro vládnutí. Na druhou stranu v Senátu víc než v poslanecké sněmovně jsou zastoupeny různé malé strany, které mají třebas jen dva senátory – a které obhajují právě ona stanoviska různých menšin, které by také neměly být přehlíženy. A v Senátu lze najít i několik nezávislých senátorů – nezávislých osobností, které se díky svým schopnostem dokázaly prosadit i proti kandidátům velkých stran.
Je zřejmé, že většinový systém by vyřešil mnohé problémy. Zmizely by ony nenápadné myši, plnící jen přání stranických sekretariátů – nedokázaly by se prosadit proti výrazným osobnostem svého regionu. Výrazně by klesla i moc oněch bossů – ti bez klanu svých patolízalů by rázem výrazně ztratili na své moci, rádoby výraznosti a zajímavosti. A výrazně by klesla i moc různých podivných místních podnikatelských skupin, které si nasazují do politiky své lidi jen proto, aby prosazovali jejich zájmy..
Vytvořit takovýto systém by nemuselo být až tak náročné. Stačilo by například jen vhodně aplikovat stávající systém voleb do Senátu, kdy Česká republika je rozdělena do 81 oblastí. Ty by mohly být jenom upraveny a rozděleny – vzniklo by tak (např. 243) volebních okrsků. Již letmý pohled na mapu pak ukazuje, že by se jednalo o okrsky přirozené, historicky a civilizačně zakotvené. Každý občan by pak věděl, na koho se případně může obrátit, komu má směřovat své stížnosti apod. Za takového stavu by pak mohlo případně dojít i k zrušení Senátu, což by za stávající situace bylo spíše krokem zpět. Navíc by to vedlo ke snížení počtu poslanců/senátorů – a tedy i k poměrně výrazné úspoře prostředků.
Většinový volební systém samozřejmě není vše řešící, i potom by zůstala celá řada problémů, bezpochyby by šlo ale o krok směrem k dalšímu posílení demokracie. Tento krok by navíc mohl být relativně snadno realizovatelný. Je ale otázkou, zda dnešní politická reprezentace je takovéhoto kroku schopna.
Autor: David Khol
