Stephen Karganović – Srebrenica: Průvodce pro zmatené (3. část)

Naser Orić se činil, Bosna 1992-95

13. Srbské oběti. Důležité téma, o kterém se v souvislosti se Srebrenicí téměř nikdy nehovořilo, představují srbské oběti. Trik s jejich vyloučením se provádí tak, že se relevantní chronologie srebrenických událostí prostě omezí na tři dny v červenci 1995, přičemž se naprosto ignorují události z předcházejících tří let.

Během tříletého období, které předcházelo masakru Muslimů v roce 1995, bylo několik desítek srbských vesnic v okolí města Srebrenica napadeno a zdevastováno muslimskou armádou ze srebrenické enklávy. [40] Podle Nizozemského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) tyto útoky „… sledovaly jistý vzorec. Nejdříve byli Srbové vyhnáni z etnicky smíšených měst. Poté byly napadeny srbské vesnice obklopené muslimskými městy a nakonec byly napadeny zbylé srbské osady. Jejich obyvatelstvo bylo povražděno, jejich domy byly vyrabovány a zapáleny či vyhozeny do povětří.“  Celkově „se odhaduje, že při těchto útocích zahynulo 1 000 až 3 000 Srbů a 3 000 jich utrpělo zranění. Z 9 390 srbských obyvatel srebrenického okresu jich tam nakonec zůstalo pouze 860…“ [41]

Proč se v diskuzích o Srebrenici tak málo informuje o těchto závažných faktech či se jim věnuje jen letmá pozornost, ačkoli nepochybně tvoří integrální součást celkového příběhu, přičemž je jejich relevance v souvislosti s událostmi z července 1995 nesporná? Za prvé proto, že právě tohle vedlo k „nahromaděné nenávisti“, které si byl velmi dobře vědom generál Philippe Morillon, velitel UNPROFOR v Bosně, který o ní hovořil jako o důsledku oněch „příšerných masakrů.“ [42] Za druhé možná proto, že tyto pogromy stvořily motiv pomstít se těm, kteří byli považováni za pachatele, poté co tato možnost v červenci 1995 nastala. To druhé zjevně nabourává tvrzení o genocidě, neboť postuluje jiný přesvědčivý výklad motivů.

Naléhavá potřeba držet masakrování srbského obyvatelstva stranou veřejnosti a z dosahu soudní moci nachází svůj odraz ve zlovolném odsuzování jakéhokoliv pokusu o jeho připomínání, jež je s rozhořčením zavrhováno jako „relativizování genocidy“. Ve skutečnosti se nestoudného relativizování dopouštějí ti, kteří zametají oběti jiného společenství pod koberec. Jediným slušným a férovým přístupem je uznat absolutní hodnotu a důstojnost všech lidských bytostí, a nejen těch, kteří patří k jedné skupině, zvláště pokud jde o konflikt tak nesmyslný, jako byl ten nedávný v Bosně.

14. Prehistorie Srebrenice. Výraz „prehistorie Srebrenice“ byl poprvé použit norským filmovým režisérem Olou Flyumem v jeho významném dokumentu „Srebrenica – Zrazené město“. [43] Dokument nepojednává o událostech, ke kterým došlo v neolitu, ale o machinacích a špinavých politických dohodách na mnoha úrovních, které na konci roku 1993 připravily půdu pro tragédii muslimského obyvatelstva Srebrenice. To je další do značné míry skrytá dimenze tohoto nesmírně složitého příběhu.

Započal v září 1993 v Sarajevu, v době, kdy vojenská situace vypadala pro Aliju Izetbegoviće a jeho Muslimy ovládanou vládu mimořádně pochmurně. Bylo svoláno setkání vládnoucí strany, SDA, kterého se zúčastnila delegace ze srebrenické, OSN chráněné, enklávy. Podle jednoho z účastníků a očitého svědka, Hakiji Meholjiće, tehdejšího šéfa srebrenické policie, si Izetbegović nechal zavolat delegáty ze Srebrenice, aby jim přednesl jistý překvapivý návrh. Během údajné rozmluvy, kterou měl Izetbegović s prezidentem Clintonem, mu Clinton navrhl, že pokud by Srbové byli nalákáni k dobytí Srebrenice, ze které se již tehdy stal mocný mezinárodní symbol, a „zmasakrovali“ tam 5 000 Muslimů, tak by skeptické veřejné mínění ve Spojených státech bylo natolik rozhořčeno, že by se smířilo s vojenskou intervencí na straně Izetbebovićovy vlády v Sarajevu. Aby tato dohoda byla přijatelnější, bylo mužům ze Srebrenice řečeno, že již byly učiněny dohody o definitivní výměně území, že srbské předměstí Vogošća bude postoupeno zbylým obyvatelům Srebrenice jako náhrada za jejich ztráty. [44] Autenticita a implikace tohoto šokujícího plánu byly podrobně zkoumány Olou Flyumem v jeho dokumentu.

Namísto odmítání Meholjićova svědectví stojí za to posoudit jisté potvrzující „shody okolností“. Z hlášení [45] nizozemského praporu vyplývá nejen to, že v rámci této enklávy nedošlo k demilitarizaci, jak stanovila dohoda z dubna 1993, na jejímž základě byla zřízena chráněná zóna OSN, ale že po celou dobu nizozemské přítomnosti (od února 1994 do července 1995) byla tato enkláva beztrestně využívána tamní muslimskou armádou jako odrazový můstek k útokům proti okolním srbským územím. [46] Někdo by si mohl položit otázku, zda cílem těchto útoků nebylo takovou prudkou reakci ze strany Srbů vyprovokovat, aby posloužila jako katalyzátor vytoužené intervence. Jak se válka zjevně blížila ke svému konci, tak se v očekávání konečného vyrovnání stalo nutným vypořádat se s teritoriálními záležitostmi. V dubnu 1995 byl Naser Orić, muslimský velitel ze Srebrenice, a jeho nejvyšší vojenští spolupracovníci odvoláni do Sarajeva – údajně kvůli „dalšímu výcviku“ –, čímž byla enkláva ponechána bez účinného vedení. Na konci června 1995 uskutečnily jednotky z této enklávy přepad srbské vesnice Višnjica, čímž definitivně došla srbské straně trpělivost, a ta oprášila plány na vojenskou intervenci proti srebrenické a žepské enklávě. Nicméně poměr sil byl velmi neobvyklý. Srbští útočníci shromáždili 400 pěšáků a čtyři tanky [47], přičemž na druhé straně čelili 28. divizi muslimské armády, která čítala 5 500 vojáků. Podle názoru Carlose Martinse Branka [48], vojenského pozorovatele OSN, bylo odmítnutí bojovat učiněné ze strany dříve bojovného srebrenické-muslimského kontingentu nevysvětlitelné, protože početní výhoda a zvrásněný terén, ideální pro obranné akce, jasně favorizovaly obránce. Místo toho ale byli muži vojenského věku shromážděni ve vesnici Šušnjari a odtud podnikli 60km dlouhou cestu přes minová pole a srbské léčky do Tuzly. Je pochopitelné, že kdyby zůstali na svých pozicích a bojovali, tak by to mělo značné politické nevýhody. Mohlo by se například ukázat, že byli velmi dobře vyzbrojeni, čímž by riskovali, že ohrozí svůj status obětí. Pokud jde o ženy, děti a starší osoby, ty byly zanechány v areálu OSN v Potočari. Je docela dobře možné, že z nich byla udělána vhodná návnada v očekávání, že je Srbové zmasakrují. Ale ať již bylo motivem cokoli, nic hrozného se nestalo. Oněch zhruba 20 000 obyvatel enklávy, kteří byli odloženi v Potočari, Srbové naložili do autobusů a bezpečně je evakuovali na muslimská území.

Co by mohlo být cílem masakru muslimských válečných zajatců? Kdo by z toho měl prospěch? To je jedna z klíčových srebrenických záhad, která vyžaduje racionální vysvětlení. Jak rozumně poznamenala soudní komora ICTY v případu Krstić: „… toto rozhodnutí popravit bosensko-muslimské muže je z vojenského hlediska nepochopitelné.“ [49] Soudní komora poté pokračuje citací ze stanoviska vojenského experta obžaloby Richarda Butlera o tom, že si lze těžko představit lepší vyjednávací pozici, než zadržovat několik tisíc zajatců v Potočari pod dohledem OSN a Červeného kříže. [50]

Žádné z těchto klíčových badatelských témat nebylo stoupenci institucionalizovaného vyprávění o Srebrenici zkoumáno uceleným a vědeckým (či poctivým) způsobem. Mezery v oficiálním výkladu a nevyřešené problémy, na které jsme poukázali, činí nevyhnutelným neustále pokládat kritické otázky a nenechat se zastrašit účelovou srebrenickou lobby.