Stephen Karganović – Srebrenica: Průvodce pro zmatené (2. část)

Mudžáhedíni v Bosně, 1992

10. Bojové ztráty. Status kolony 12 000 až 15 000 vojáků a civilistů (převážně mužů), která 11. července 1995 opustila pěšky srebrenickou enklávu směrem k Muslimy kontrolovanému území v Tuzle, je klíčovým faktorem ohledně toho, co se událo. Richard Butler, vojenský expert obžaloby, uznal, že ona kolona byla smíšená, což z ní činí podle mezinárodního práva legitimní cíl. [15] Když svědčil v Popovićově případu, tak své stanovisko zopakoval. [16]

Právní status této kolony a rozsah jejích ztrát mají zásadní význam, protože aby se dosáhlo magické cifry 8 000, jsou bojové ztráty způsobené této koloně směšovány s oběťmi poprav. Tento přístup je nesprávný, protože ztráty v rámci kolony jsou legitimní a neplyne z nich žádná trestní odpovědnost. Jean René Ruez, hlavní vyšetřovatel obžaloby ICTY, v souvislosti s kolonou řekl:

„Značný počet [Muslimů] byl zabit v boji. Zvornická brigáda drinského sboru VRS organizovala přepady a tehdy [Muslimové] měli nejvíce ztrát za celou válku. Mnozí z nich byli zabiti, když se snažili dostat přes minová pole. Neznámý počet z nich pravděpodobně spáchal sebevraždu ze strachu, že budou mučeni, než budou posláni na smrt. Nelze vyloučit, že někteří zastřelili ty, jež by se chtěli vzdát.“ [17]

Vskutku, na základě výpovědí, které poskytli přeživší příslušníci kolony, jež se dostali do Tuzly [18], a které jsou dostupné v elektronické databázi ICTY [19], bylo identifikováno mnoho míst bojových střetů a očití svědci poskytli odhady obětí. [20]

Odhad těchto ztrát poskytl Richard Butler, vojenský expert obžaloby, když svědčil v procesu s Popovićem. V období od 12. do 18. července 1995 mělo jít o 1 000 až 2 000 obětí, přičemž během dalšího procesu se toto číslo zvedlo na 2 000 až 4 000. [21]

V interní zprávě OSN ze 17. července 1995 se v souvislosti s kolonou odhaduje, že cestou zahynuly „až tři tisíce, hlavně kvůli minám a při střetech s BSA [bosensko-srbskou armádou].“ [22] Když „UNMO HQ Daily Sitrep“ ze dne 18. července 1995 hovoří o koloně, odhaduje, že 3 000 lidí „pravděpodobně zemřelo kvůli minovým polím, odstřelovačům a přepadům ze strany BSA.“ [23] Všechny tyto odhady a zprávy sice postrádají absolutní přesnost, nicméně se shodují v závěru, že 28. divize utrpěla během průlomu ze Srebrenice do Tuzly významné ztráty.

Technický problém, který kolona představuje, je dvojího rázu. Za prvé, vyvstává zde potřeba samostatné analýzy a pojednání o ztrátách, které utržila během legitimního boje a které není možné napasovat na Prokrustovo lože genocidy, jak požaduje uhlazený a naivní výklad srebrenických událostí. Z hlediska jak politického, tak psychologického, existence těchto obětí značně mění zjednodušené představy, které byly po léta vytrvale šířeny. Za druhé, tyto ztráty jsou statisticky významné, neboť se jedná o tisíce, a nemohou být spojovány s válečnými zločiny. Vzhledem k závažnému nedostatku nesporných obětí poprav vyvolává existence tisíců legitimních obětí jisté rozpaky, ale na druhou stranu poskytuje určitou příležitost. Tj. smíchat je s oběťmi poprav, čímž se tento problém eliminuje a zároveň se tak užitečně navýší celkový počet obětí, i když stále zůstává pod cílovou cifrou 8 000.

Soudní komory haagského tribunálu se rozhodly této příležitosti využít. Obecně připustily, že kolona byla zasažena dělostřeleckou palbou a ručními granáty, což pravděpodobně zapříčinilo rozsáhlé ztráty, a že někteří příslušníci kolony spáchali sebevraždu. [24] Nicméně rozsah ztrát pak byl v poměru k počtu obětí poprav snížen na minimum. Například soudní komora v případu Popović tvrdí, že co do svého složení byla kolona neodlišitelně promíšena ženami, dětmi a postaršími obyvateli srebrenické enklávy, kteří se shromáždili na základně OSN v Potočari. Poté, co se takto pokusila zatemnit onu právní distinkci, soudní komora dochází k přirozenému závěru, že kolona (a její oběti) tvořila součást „rozsáhlého a systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu.“ [25] To otevírá dveře možnému směšování bojových ztrát s oběťmi ilegálních poprav a následně pohodlnému navyšování „genocidních“ počtů.

Tento závěr slouží praktickým účelům haagského tribunálu, aniž by zde existovala nějaká subtilní či vytříbená právní analýza. Vymazáním právní distinkce mezi těmito dvěma skupinami se haagský tribunál také zbavil nutnosti obtížně zjišťovat, kdo byl obětí nezákonných poprav a čí smrt představovala legitimní ztrátu. Vzhledem k závažnému nedostatku obětí poprav a přání soudní komory trvat na genocidě je toto její pragmatické řešení pochopitelné. To však nepřispívá k její profesionální důvěryhodnosti o nic víc, než její pokroucený výklad o tom, co lze očekávat od výsledků analýz DNA.

11. Legitimní ztráty. Je možné vypracovat dostatečně spolehlivý výčet legitimních bojových ztrát na muslimské straně poté, co Srebrenica 11. července 1995 padla? Naše nevládní organizace Srebrenica Historical Project uveřejnila údaje z 33 výpovědí přeživších účastníků onoho průlomu, který podnikla 28. divize, v nichž bylo vyjmenováno 19 lokalit na trase kolony, kde došlo k boji se srbskými silami. To vrhá na celou záležitost nové světlo. Podle těchto očitých svědectví utrpěla srebrenická kolona mimořádně těžké bojové ztráty. Skutečnost, že „značný počet Muslimů zemřel v boji,“ potvrdil Jean-René Ruez, hlavní vyšetřovatel Úřadu žalobce haagského tribunálu. [26] Ruez dále řekl, že „pokud jde o ty, kteří zemřeli v lesích, musíme je považovat za zabité v bitvě.“ [27] To znamená, že podle mezinárodního práva za jejich smrt nikdo nenese trestní odpovědnost. Richard Butler, vojenský expert ICTY, sdělil během křížového výslechu v procesu s Popovićem, že podle jeho profesionálního soudu zahynulo v bojích během průlomu přibližně 2000 srebrenických Muslimů z kolony. [28] Existují také další odhady: podle náčelníka štábu Armády Bosny a Hercegoviny Envera Hadžihasanoviće bylo bojových obětí 2 628 [29] a podle mírového vyjednavače Carla Bildta jich bylo „více než 4 000.“ [30]

Přesný počet bojových ztrát asi nikdy stanoven nebude, nicméně kombinace očitých svědectví a analýz expertů či klíčových představitelů naznačuje, že byly obrovské.

To vyvolává jisté velmi závažné otázky. Když byly provedeny exhumace, byli jsme uvedeni v omyl, že to, co jsou ve skutečnosti ostatky lidí zabitých v boji, patří obětem poprav? Na základě jakého mechanizmu, existuje-li vůbec, odlišit tyto právně velmi odlišné kategorie? Na druhou stranu, pokud tyto bojové ztráty představují kriminální akty, proč nebyl nikdo v ICTY nebo před soudem pro válečné zločiny v Sarajevu obviněn za střelbu na kolonu? Pokud za tyto oběti nelze nikoho trestat, jakou máme jistotu, že na rozdíl od obětí s páskami přes oči a pouty, jejich smrt představuje bezpráví a nikoli důsledek legitimního boje? Připomeňme, že důkazní břemeno je vždy na straně obžaloby.

12. DNA. Forenzní důkazy spíše nepomáhají tvrzení obžaloby o 8 000 obětech poprav ve Srebrenici, než pomáhají. Ani po deseti letech není ani stopy po 4 805 tělech, o nichž soud ve svém rozsudku v procesu s Krstićem lehkověrně prohlásil, že byly „detekovány“ v neexhumovaných masových hrobech ve Srebrenici. [31] Počítání těl i forenzní analýza v klasickém smyslu se dostaly do zarážející slepé uličky.

V případu Popović se soudní komora rozhodla tomuto tématu vyhnout a přenést důraz z pitevních zpráv k nové technice – k analýze DNA:

„Na základě důkazů soudní komora shledala, že přinejmenším 5 336 identifikovaných jednotlivců bylo následně po pádu Srebrenice zabito při popravách. Uvědomujíce si však, že dřívější důkazy nezahrnovaly vše, je soudní komora potěšena, že počet identifikovaných jednotlivců poroste. Soudní komora se tudíž domnívá, že by počet jednotlivců zabitých při popravách následně po pádu Srebrenice mohl být až 7 826.“ [32]

Zmínka o „identifikovaných jednotlivcích“ naznačuje, že zdrojem informací komory byla Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (International Commission for Missing Persons – ICMP), nevládní organizace s vazbami na USA, která sídlí v Tuzle. [33] ICMP tvrdí, že dosud identifikovala 6 414 srebrenických obětí. [34] Na první dojem to zní, že se jedná o ryzí pokrok v kritické oblasti identifikace obětí. Problém nicméně spočívá v tom, že během Popovićova procesu, v rámci kterého byly údaje ICMP o analýzách DNA oficiálně představeny, byly tyto informace předloženy v rámci uzavřeného jednání a za podmínek, které značně oklešťovaly možnosti obhajoby. Obžalovanému nebyl poskytnut čas ani přiměřené zdroje, aby mohl tento důkazní materiál pomocí důkladné vědecké analýzy vyvrátit. ICMP usilovně odmítá přezkum a verifikaci svých závěrů zvnějšku, a to z důvodu, že by to mohlo způsobit další bolest pozůstalým. Komise tudíž podmiňuje uvolnění svých syrových dat písemným souhlasem ze strany dárců vzorků. Netřeba říkat, že v rámci napjaté a nepřátelské situace na Balkánu, to znamená prakticky totéž co odmítnutí přístupu.

Zdá se, že sklon ICMP k tajnůstkářství jde ve skutečnosti mnohem dále. Poté, co si Radovan Karadžić stěžoval na diskriminaci obhajoby, jelikož ICMP odmítla zpřístupnit svá data, odhalila žalobkyně Hildegarda Uertzová-Retzlaffová k všeobecnému překvapení, že ICMP nebyla vstřícnější ani vůči obžalobě:

„ICMP nám žádné vzorky DNA neposkytla. Není to tak, že nám je dali, ale jiným ne.“ [35]

Je překvapivé, že i tak vehementnímu zastánci tohoto důkazního materiálu, jako je obžaloba ICTY, měla být odepřena možnost jeho náležitého přezkoumání.

Ačkoli si soudní komora vyslechla ústní prezentaci Thomase Parsonse [36] , ředitele forenzních studií ICMP, ohledně výsledků analýz DNA, není jasné, zda tato komora vůbec viděla podpůrné důkazy. Dejme tomu, že do nich nahlédla, nicméně záznamy neukazují, že by se zatěžovala získáním nějaké odborné pomoci, aby se v nich lépe zorientovala.

Přijetí a nekritické spoléhání se [37] na neprověřené důkazy ICMP představuje v 21. století smělý akt víry.

I kdybychom věřili ujišťování o ochraně soukromí pozůstalých, kteří poskytli krevní vzorky, tak by v současné době, když byla cifra 5 336 identifikovaných obětí vtělena jako svaté dogma do oficiálního soudního rozsudku, [38] bylo patrně vhodné a velmi nápomocné k rozptýlení pochybností zveřejnit jméno a příjmení všech těchto 5 336 jednotlivců. To by nemělo urážet ničí city, protože tisíce jmen údajných srebrenických obětí již byly vytesány do obrovské kamenné desky v potočarském pamětním centru, kde je může vidět každý. Zveřejnění jmen by také velmi pomohlo zvýšení transparentnosti. Umožnilo by to další ověření autenticity a statusu těchto obětí. Další užitek by mohl spočívat ve zvýšení důvěry v profesionalitu soudu a platnost jeho závěrů. Žádný takový seznam nicméně k onomu rozsudku připojen není.

Největší problém této soudní komory nicméně nespočívá v tom, že nedokázala uvést jména oněch identifikovaných osob (identifikace znamená určení jména a příjmení každé osoby, což je něco jiného než pouhé uvedení celkového počtu údajně identifikovaných osob). Nejde ani o nonšalantní predikci (učiněnou soudní komorou v případu Popović), že „počet popravených osob následně po pádu Srebrenice mohl být až 7 826,“ prognózu, pro kterou neexistuje zjevná opora a která hrozivě připomíná podobně mylnou předpověď soudní komory v případu Krstić z roku 2001, že téměř 5 000 neexhumovaných leč „detekovaných“ těl bylo na pokraji odhalení. [39] Největším problémem soudní komory je spíše její zjevná neznalost, jak analýza DNA funguje a čeho může či nemůže dosáhnout.

Tato neznalost se odráží v nálezu soudní komory ICTY, že „přinejmenším 5 336 identifikovaných osob bylo zabito při popravách následně po pádu Srebrenice.“ Činit taková prohlášení je z vědeckého hlediska nepřípustné. Nalezením shody mezi vzorkem od zesnulé osoby a vzorkem, který byl získán od potenciálního pokrevního příbuzného, může analýza DNA s různým stupněm přesnosti určit pravděpodobnou identitu zesnulého. Nicméně z hlediska trestní odpovědnosti ve věci vraždy nemůže učinit více než toto. Nemůže pomoci s určením data a způsobu smrti. Zesnulý, jehož jméno a příjmení mohlo být určeno na základě výsledku úspěšného nalezení shody DNA, mohl být zabit v boji, nebo při nějaké nehodě, či mohl zemřít z přirozených příčin. Ležérní tvrzení učiněné touto soudní komorou, že 5 336 identifikovaných osob „bylo zabito při popravách následně po pádu Srebrenice,“ nelze z vědeckého hlediska podpořit důkazním materiálem vzešlým z analýzy DNA. Toto tvrzení, jak by mohl každý student biologie sdělit soudu, je na první pohled absurdní. Není možné, aby někdo činil taková tvrzení na základě údajů z DNA, aniž by se naprosto zesměšnil.

Soudní komora toto svévolné určení musela učinit, protože pokud by onen pompézně prezentovaný důkazní materiál, postavený na analýze DNA, nebyl představen jako podpora tvrzení obžaloby o době a způsobu smrti, byl by pro účely odsouzení zjevně nepoužitelný.

Lze říct, že si tato soudní komora počínala nemoudře, když se obrátila k technikám analýzy DNA, aniž by se předtím zeptala třebas jen studenta biologie na skutečné možnosti tohoto přístupu. Jelikož bylo toto matoucí využívání analýz DNA odhaleno, ICTY zaznamená další značný pokles své důvěryhodnosti. Standardní forenzní přístup, který je postaven na autopsiích, sice nemohl dospět ke kýžené cifře 8 000 obětí, nicméně poskytuje alespoň určité potřebné důkazní podklady. Standardní přístup dospěl k číslu 947 potenciálních obětí poprav (442 s páskami přes oči plus 505 se střelnými zraněními). Pokud jde o právně relevantní kritéria, metodologický obrat k analýze DNA nemůže prokázat, že se v případě nějakého úmrtí jednalo o zločin. Tento obrat k analýze DNA se snaží navodit auru high-tech, ale podobně jako každý podvod může fungovat jen tak dlouho, dokud nebude, tak jako v tomto případě, kriticky přezkoumán.