Vědecké knihkupectví Academia s kavárnou na Masarykově náměstí zahalí koncem května temnota, kterou by mohli svou pochodní osvítit jen občané, kteří nebudou slepí ke svému okolí a městu. Ostrava se chce stát kulturní metropolí Evropy, jenže čím víc se „snaží“, tím více je pohlcena kulturní dekadencí. Vždyť si vezměme, že když se knihkupectví se svými pro vzdělání významnými knihami zruší, tak si v okolí budeme moct jen listovat v ubohém švýcarském Blesku píšícím česky.
Proč se knihkupectví Academia má vlastně zrušit? Jde o peníze? No samozřejmě jde jen o ně, protože knihkupectví je neziskové. Proto mu nikdo v době krize nechce přispět a pomoci. Proč taky, když je zaměřeno na duševní vzdělanost a ne na zisk. Z tohoto důvodu mu byly i omezeny finance. Přitom má Ostrava prostředky na to, aby s akciovou společností FC Baník Ostrava spolufinancovala nový stadión za stomiliony korun, a tak by měla podpořit i Academii. A pokud už ji chtějí rušit, pak jednu ze tří pražských poboček, které jsou rovněž „ztrátové“, ale ne jedinou ostravskou.
Když si vzpomeneme na historii kavárny, tak nám dojde, jaký má pro nás význam. Kavárna sídlí v domě na rohu ulic Zámecké a Poštovní a odjakživa byla nejpozoruhodnější v Ostravě. Tato dvoupatrová budova, kterou vyprojektovala a postavila známá ostravská firma Mihatsch & Ulrich pro majitele místní parní cihelny, bratry Chmelovy, dostala v roce 1902 výrazně secesní podobu. V přízemí bylo šest obchodních lokálů a restaurace s vinárnou. Ve druhém patře byly čtyři byty a celé patro pak zabírala kavárna s názvem Café Habsburg.
Majitelé v domě nikdy nebydleli. Mezi nájemníky byl však obchodník s textilem Antonín Mikeska, který měl obchod v přízemí domu a později jej koupil a zůstal jeho majitelem až do své smrti. V roce 1945 po něm dům zdědil jeho syn Zdeněk.
Kavárna Habsburg měla od samého počátku i přes své německé jméno český ráz, o čemž svědčí i svědectví jejího později slavného návštěvníka Oldřicha Nového z roku 1918, který působil v ostravském divadle. O konci války a vzniku samostatného státu se herci a obecenstvo v Národním domě dozvěděli během přestávky při premiéře Jiráskovy hry Pan Johanes. Diváci i herci odešli z divadla a šli oslavovat. Oldřich Nový o tom vypráví: „V samém středu Ostravy byla tehdy jediná větší česká kavárna a ta měla jako ironií osudu přiléhavé jméno Habsburg. Jedeš mi dolů, řekli jsme si, v několika minutách jsme byli nahoře na balkóně a jali jsme se zručně odstraňovat ten provokační název. Pan kavárník byl hodný člověk a často nám dával na sekyru. A teď přiběhl celý bledý a hrozně prosil, abychom mu toho jeho Habsburga házeli dolů šetrně, že ho to stálo nekřesťanské peníze a možná, že se z toho dá něco zachránit. Dole to chytal s personálem do ubrusu a myslím podle pozdějšího názvu Praha, že zachránil přece tři velká písmena.“
Tak se mladý Oldřich Nový zasloužil o to, že česká kavárna pozbyla svého německého jména.
Kavárna Praha se pak jmenovala po celou dobu své existence. A tím hodným pánem kavárníkem byl sám majitel domu Antonín Mikeska, který vedl kavárnu osobně do 1. září 1919.
V nové republice kavárna a obchody prosperovaly, avšak dům pozvolna chátral, což působilo jeho majiteli řadu nepříjemností. Dům i kavárna prodělaly několik oprav, přestaveb a adaptací. Období protektorátu poznamenalo dům a firmy v něm pouze příkazem, že „nápis nad veřejným statkem musí být dvojjazyčné“. Rovněž konec války překonal bez újmy, když v bezprostředním okolí bylo několik domů těžce poškozeno leteckým bombardováním.
Po roce 1948 převzalo obchod družstvo s textilem Budoucnost, kavárna a vinárna se stala majetkem Československých hotelů, n.p. Ostrava. Byty ve druhém patře chátraly, postupně byly vyklizeny a zrušeny, až 1. záři 1958 byl dům znárodněn a přešel do vlastnictví Podnikového ředitele Restaurací a jídelen Ostrava – Střed (později Ostrava – Sever). Tímto majitelem byl dům opraven natolik, že zůstal zachován v celkově přijatelném stavu.
V roce 1990 byl dům na Zámecké ulici vrácen v restituci dřívějšímu majiteli, panu Zdeňku Mikeskovi, který ho v únoru 1991 daroval svým dvěma synům. Kavárna Praha sloužila veřejnosti až do roku 1991, tedy bezmála devadesát let. Již následujícího rohu začala rozsáhlá přestavba budovy, jejímž cílem bylo „navrácení secesního rázu celého objektu a jeho zreprezentativnění.“ Roku 1994 prodali majitelé dům firmě HASSO, spol. s r.o. z Aše. Ta využila objekt jako obchodní dům. Od února 2004 je nájemcem přízemí a prvního poschodí knihkupectví Academia, nakladatelství Akademie věd ČR. Součástí zajímavě řešeného a velmi citlivě zrenovovaného prodejního prostoru je literární kavárna v prvním patře. V přízemí ze Zámecké ulice je papírnictví bratří Mikesků, druhé patro je využíváno rovněž komerčně. Dnes patří tento dům k nejvýstavnějším v centru města.
Nárožní secesní budova čp. 41 je pod číslem 3288 zapsána do přehledu nemovitých kulturních památek v Moravské Ostravě.
Ovšem je to jen díky snaze budovatelů – buďme budovateli a nenechme si šlapat po kultuře a vzdělanosti. Vždyť si vzpomeňme, jak v loni byla „definitivně“ smetena knihovna Černá kostka, a pak se, stejně jako Fénix, „definitivně“ vrátila nazpět.
Padl ironický nápis Habsburg, a pokud padne žalostně i nápis Academia, tak to pro Ostravu nebude vůbec veselé. Doufám, že podpora jak ze strany Filozofické fakulty Ostravské univerzity, tak skupiny na Facebooku s názvem „Chci mít v Ostravě knihkupectví Academia s literární kavárnou“ bude natolik silná, že se Ostrava bude moct kochat tímto knihkupectvím nadále. A beze šrámu a s hrdostí kandidovat na titul evropského hlavního města kultury.
Tři milionové vykřičníky na nás vykřikují – nebuďme slepí.
Zpracoval: Robin Štefňák
