Konečné řešení české otázky byl plán nacistického Německa na úplnou germanizaci českého území, a to především vysídlením českého obyvatelstva na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Plán byl rozpracováván v souladu s rasovou a národnostní politikou nacistického Německa a korespondoval s celkovým plánem na likvidaci a vysídlení Slovanů, který se nazýval Generalplan Ost. Přípravy na „konečné řešení české otázky“ začaly krátce po okupaci Československa v roce 1939, realizace však byla pozdržena kvůli potřebě české pracovní síly k zabezpečení německých vojsk. Do konce války byla vysídlena necelá stovka obcí s asi 50 000 obyvateli.

První úvahy o vysídlení Čechů

První návrhy řešení problému vzájemných vztahů vyhnáním druhé národnosti přednesl již krátce po 1. světové válce sudetoněmecký nacionalistický politik Rudolf Lodgmann von Auen. V roce 1920 vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů, kterou vydal jistý pan Arthur Weitbiick (pravděpodobně pod krycím jménem) v nakladatelství T. Weichera v Lipsku. Kniha se jmenovala „Die tschechoslowakische Frage“ (Československá otázka) a pojednávala o možnostech vystěhování Čechů z Čech na území západně od Rýna a Čechů z Moravy do východního Pruska. V létě roku 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto: „Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici … Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok.

Realizace programu

Krátce po okupaci českých zemí Německem v roce 1939 a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava byly aktivizovány všechny projekty na přípravu ”konečného řešení” (Endlösung) české otázky. Jejich cílem, o kterém Adolf Hitler hovořil ještě před svým nástupem k moci, byla úplná germanizace českého prostoru i obyvatelstva. V tomto duchu vznikl již v roku 1939 návrh ”Český problém”, vypracovaný generálem E. Fridericim. Tento plán počítal s vystěhováním českých vlastníků kapitálu, inteligence a Židů, dále s nasazením českých dělníků do německého hospodářství. Dne 7. října 1939 vydal Adolf Hitler výnos, podle kterého měl Heinrich Himmler, jako říšský vůdce SS „vytvářet nové německé osídlovací oblasti pomoci přesídlování, zejména usazováním říšských Němců a občanů německé národnosti“. Himmler byl zmocněn, aby potřebnou půdu pro nové osídlence získával na základě platného čs. zákona o opatřování půdy pro potřebu branné moci, který byl vydán již v roce 1935. V prosinci 1939 byly zpracovány první návrhy na německou kolonizaci v Čechách a na Moravě, přičemž docházelo k jejich postupnému zpřesňování. Na tyto plány navazoval další, který vznikl v létě 1940 ve štábu vůdce K. Henleina. Podle něj měla být rozbita územní jednota protektorátu a jeho jednotlivé části měly být začleněny do sousedících německých žup.

Základní program germanizace českých zemí představovalo memorandum K. H. Franka z 28. srpna 1940 schválené Himmlerem a Heydrichem. Frank v něm zdůrazňoval: „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí. Jsou dvě možnosti, jak toho dosáhnout:

1. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy na území mimo hranice říše a osídlení uvolněného prostoru Němci.

2. Bude-li větší část Čechů ponechána v Čechách a na Moravě, je třeba současně používat různých metod, sloužících germanizaci podle plánu na X let. Taková germanizace předpokládá:

- změnu národnosti rasově vhodných Čechů;
- vysídlení rasově neodpovídajících Čechů a vrstvy inteligence nepřátelské říši, popřípadě zvláštní zacházení s ní a se všemi destruktivními živly;
- nové osídlení takto uvolněného prostoru čerstvou německou krví.

Dne 2. října 1941 po nástupu do funkce říšského protektora přednesl Reinhard Heydrich v Černínském paláci projev, ve kterém mimo jiné potvrdil již dříve plánované zásady germanizačního prostoru a tyto teze:

o   Český prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci.
o   Bude proveden soupis Čechů v rasově národnostním smyslu
o   Češi „dobré rasy a dobře smýšlející“ budou poněmčeni
o   Češi „špatné rasy a špatně smýšlející“ budou vyhoštěni na východ (za Ural, na Sibiř)
o   „Dobře smýšlející lidé špatné rasy“ se nasadí na práci v Říši a nebudou moci mít děti
o   „Špatně smýšlející lidé dobré rasy,“ jakožto pro Němce nejnebezpečnější třída – budoucí vůdcovská vrstva – měla být v německém prostředí poněmčena. Pokud by to nešlo, měla být vyvražděna, protože byly obavy, že na východě vytvoří nebezpečnou vedoucí vrstvu.

Reinhard Heydrich také zdůraznil, že nemá zájem na okamžitém poněmčení českého prostoru, jelikož Německo potřebovalo českou pracovní sílu pro válečné účely. Ve svém projevu také m.j řekl: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí svou pracovní sílu … k tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci“. Politikou nacistů tak bylo dočasné udržení české pracovní síly v hospodářském zájmu Německa s tím, že úplná germanizace proběhne až po vítězném ukončení války.

9. června 1942 přednesl Heinrich Himmler šéfům hlavních úřadů SS a vedoucím činitelům bezpečnostní služby své představy o dalším postupu germanizace střední a východní Evropy. Mimo jiné řekl, že: „Čechy a Morava, německé Východní župy, jihovýchodní Prusko, Vartská župa, Horní Slezsko, Generální gouvernement, Ostland, Krym, Ingermanie musí být po dvaceti letech totálně německy osídleny a to výlučně podle rasových hledisek, podle hledisek krve.“

V létě 1943 byl jmenován státním ministrem pro Čechy a Moravu. K. H. Frank, který pokračoval v germanizaci, kolonizaci a vysídlování českého obyvatelstva. V únoru 1944 líčil K. H. Frank před nacistickými činiteli župy „Sudety“ na shromáždění v Karlově Studánce základní rysy německé politiky v Čechách a na Moravě přesně v duchu přijatých plánů. V Protektorátu zřídil SS-Ansiedlungsstab (osídlovací štáb), který zajišťoval veškerou kolonizační politiku. Ještě v posledních měsících války bylo usídleno v oblasti severovýchodně od Prahy kolem 1 300 německých kolonistů, přičemž původní majitelé konfiskovaných usedlostí se stali levnou pracovní silou.

Vysídlování českého obyvatelstva

Plány na vysídlení českého obyvatelstva se začaly realizovat již v roce 1940, kdy bylo na poradě německých zemských radů stanoveno vytvoření tvz. německého zemského mostu, při kterém mělo být poněmčeno území od Litoměřic ku Praze. Dále bylo schváleno vytvoření německého koridoru, který povede přes Prahu, Brno a Olomouc až k Ostravě. Na jižní Moravě měly být osídleny oblasti jižně od Brna, které měly být propojeny s rakouskými župami. Český národ měl být postupně rozdělován do malých izolovaných celků a asimilován německým živlem. V praxi byla tato politika zahájena jako rozšiřování vojenských cvičišť v oblasti Milovic, Brd a na Drahanské vrchovině. Násilné vysídlení v oblasti Vyškovska, Boskovicka a Blanenska začalo roku již 1941, a bylo při něm vystěhováno 33 obcí a své domovy nuceno opustit přes 18 tisíc obyvatel. Od roku 1942 probíhala největší vysídlovací akce na území Čech, při které bylo v několika etapách vysídleno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska.

zdroj: www.ceskenarodnilisty.cz  (Výňatky z knihy autorů Jiřího Vacka a Jiřího Kratiny)