Na přelomu léta a podzimu roku 1944 se východní fronta přiblížila až k hranicím bývalého Československa. V oblasti severovýchodního Slovenska hodlala německá armáda (ve svých řadách měla i jednotky Maďarského království) využít členitého terénu Karpat při obraně před postupujícími jednotkami sovětské 38. armády. Součástí tohoto uskupení byl i 1. československý armádní sbor pod vedením generála Kratochvíla, který byl však později nahrazen Ludvíkem Svobodou.

Původním záměrem operace bylo poskytnout pomoc Slovenskému národnímu povstání a proniknout tak rychle na slovenské území. Počítalo se i s pomocí dvou slovenských divizí, avšak ty byly Němci odzbrojeny dříve, než se stačily do operace zapojit. Tento fakt významně ovlivnil výsledek celé akce.

Boje mezi jednotkami generálů Heinriciho a Moskalenka trvaly zhruba 2 měsíce a na obou stranách si vyžádaly desetitisíce mrtvých. Jen na straně Čechoslováků se počet obětí pohybuje okolo dvou tisíc, další tisíce vojáků byly raněny. Velké ztráty přineslo zejména dobytí strategické kóty 534 a Dukly samotné. Z dnešního pohledu je navíc zřejmé, že celá operace měla význam spíše politický než vojenský.

Připravil Tomáš Enter

Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě! (Ryszard Siwiec 7. září 1968)

Dne 8. září 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa Ryszard Siwiec (nar. 7. března 1909 v Dębicy).

Devětapadesátiletý úředník z Přemyšle svůj čin pečlivě připravil – na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialistických záměrů a snahy rozpoutat novou světovou válku. Své krajany vyzval k odporu proti totalitnímu režimu.

Na stroji napsal letáky a notářství zaslal svoji závěť, v níž rozdělil svůj majetek. Získal vstupenku na centrální oslavy dožínek, které se na Stadionu Desetiletí odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení Polské lidové republiky. Kulturnímu programu přihlíželo okolo sta tisíc osob, u nichž však šokující protest nevyvolal reakci, kterou Ryszard Siwiec očekával.

Po uhašení byl odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Po celou dobu zde byl hlídán tajnou policií, které se před širší veřejností podařilo jeho tragický čin utajit. O události na Stadionu Desetiletí se po několika dnech sice dozvěděla polská redakce Rádia Svobodná Evropa, ale její vedení nepovažovalo zprávu za důvěryhodnou a rozhodlo se jí nevyužít. Teprve poté, kdy se v Praze upálil Jan Palach a kdy mnichovská redakce opět obdržela z Polska nový – sice anonymní, ale tentokrát velmi podrobný – popis celé události, byla v březnu 1969 zpráva o sebeupálení na Stadionu Desetiletí odvysílána.V roce 1981 vydala Siwcova rodina pamětní spis, ve které byl poprvé publikován přepis poselství, které Ryszard Siwiec před svým činem namluvil na magnetofon.

Až na počátku devadesátých let se režisérovi Macieji J. Drygasovi podařilo shromáždit výpovědi svědků a rodiny. Získal také archivní dokumenty z dobového vyšetřování a objevil krátký filmový záběr hořícího Ryszarda Siwce. V roce 1991 natočil filmový dokument Uslyšíte můj křik a připravil rozhlasový pořad Testament. Jeho zásluhou se Siwcův protest stal známým v Polsku i v zahraničí.

V roce 2003 se v archivu polského Ústavu národní paměti podařilo najít nové filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie.

zdroj www.totalita.cz

V letech 1426 – 1437 jej nechal postavit bývalý táborský hejtman Jan Roháč z Dubé. Hrad byl stavěn jako pohodlné, malé venkovské sídlo pro správu původně církevního panství s vesnicemi Chlístovice, Chroustkov, Újezd, Všesoky a Miletice. V té době byl Jan Roháč hejtmanem čáslavského kraje a není o něm téměř zmínka. Byl zajat v bitvě u Lipan. Po propuštění se snažil udržet zbytek Sirotků a Táborů, ale koalice v čele s Táborem se rozpadla a přijala císaře Zikmunda za českého krále. Roháč znechucen situací odešel na svůj malý, tehdy ještě bezejmenný, nedostavěný hrádek, aby zde žil se svou velmi mladou asi pětadvacetiletou manželkou Eliškou z Kolovrat. Zřejmě potřeboval peníze na dostavbu, a proto prodal jeden ze svých dvou domů na Novém městě v Praze.

Této situace využil Hynek Ptáček z Pirkštejna, údajný Roháčův synovec, v té době nejvyšší hofmistr, mincmistr a zemský soudce, ke svým intrikám. Umírněná strana kališníků měla v úmyslu po Zikmundově smrti využít královnu Barboru a ve spojení s polskou větví Jagellovců ji postavit jako protistranu Albrechta Habsburského, Zikmundova zetě. Roháč zřejmě nabídku přijal, neboť Zikmunda nenáviděl a peníze potřeboval. Dostal peněžní podporu   od českých pánů a vyprovokoval Zikmunda, aby poslal Ptáčka k Sionu. Tehdy také dostal Roháčův hrádek jméno Sion. Roháč se odvolával k prvopočátkům husitského hnutí, kdy významná místa dostávala biblická jména. Proč Sion? Celé údolí s kostelíkem a dnes s bývalým mlýnem se nazývalo Na Sioně. Dle pověsti zde v místech, co stojí kostel sv. Ondřeje nechal rozsypat hlínu z hory Sion u Jeruzaléma Janův prastrýc, nejvyšší zemský sudí Ondřej z Dubé. Také zde nechal z bývalé církevní tvrze postavit r. 1402 kostel. Roháč zřejmě opověděl císaři. Nově pojmenovaný hrad Sion posílila v březnu r. 1437 posádka utečenců z Hradce Králové vedená knězem Martinem Prostředkem, která obydlela planinu před hradem, obehnanou slovanskými valy. Přes Roháčova přítele polského šlechtice Vyška Račinského asi docházelo k domluvám mezi Ptáčkem a polskou stranou právě na Sioně. Ptáček psal Zikmundovi dopisy, ve kterých si stěžoval, že na dobytí hradu má malé vojsko a odpor obránců je velký. Zikmundovi však došla trpělivost. Rozzlobil se nejen na Ptáčka, ale i na královnu a poslal k Sionu milence své manželky, uherského šlechtice Michala Orsága. Ptáčkovi nezbylo nic jiného, než se s Roháčem domluvit, aby hrad opustil i s posádkou. Nyní šlo o vše. Ptáčkovi o úřad, Roháčovi o život a majetek, Hradeckým a polské družině o život a královně o milence. K domluvě nedošlo a Ptáček začal útočit. Posádka vzdorovala čtyři až pět dnů, ale 6.září 1437 byl Sion dobyt. Roháč byl zajat jako sedmý v době oběda, prý u hradových dveří, kam spěchal pomoci svým lidem. Posádka asi šedesáti lidí byla odvedena do Prahy. Jan Roháč byl těžce mučen a celá posádka hradu i s Vyškem Račinským byla dne 9. září popravena na šibenicích za Prahou. Dřevo bylo použito z krovů pro Týnský chrám, složených na Staroměstském náměstí. Roháč visel nejvýše na zlatém řetězu.

Autor: Bohuslav Ryšánek,  kronikář obce Chlístovice

Existuje mnoho dohadů o tom co se na Sioně skutečně stalo. Jedna z verzí hovoří o nechuti Hynka Ptáčka z Pirkštejna bojovat proti vlastnímu strýci a poukazují na fakt, že není možné, aby se malý, špatně opevněný hrádek, mohl tak dlouho bránit obrovské přesile. Druhá verze poukazuje na některá fakta, dokládající že obléhání bylo opravdu krušné, na některé archeologické výzkumy poukazující na množství nalezených střel. Není možné, aby bylo na hrad vrženo přes sto střel ze dvou praků během tří dnů. Rovněž byli nalezeny ostatky na kterých je patrno násilí (nohy useknuté v kolenou atd.) Dále ve službách Jana Roháče na hradě Sionu sloužil nejlepší puškař své doby Zelený.

(snb)