Bohuslav Fiala se narodil 29. ledna 1890 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Protože se už v mládí chtěl stát vojákem z povolání, vychodil v letech 1900 až 1907 vyšší reálku v Holešově a potom úspěšně absolvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po jejím ukončení nastoupil v srpnu 1910 do rakousko-uherské armády k zeměbraneckému pěšímu pluku 35 v Přemyšlu. Za první světové války se jako nadporučík pěchoty zúčastnil bojů s ruskou armádou v Haliči. V březnu 1915 bylpři kapitulaci obklíčené pevnosti Přemyšl zajat a převezen do zajateckého tábora.

V srpnu 1918 vstoupil do československých legií v Rusku a byl zařazen k 9. střeleckému pluku. Působil jako instruktor v poddůstojnické škole, náčelník štábu skupiny, později jako výzvědný důstojník pluku a nakonec jako učitel taktiky v důstojnické škole, zúčastnil se také bojů s bolševiky na Volze a na Sibiři. V únoru 1920 se vrátil do Československa, kde byl přidělen k Hlavnímu štábu československé branné moci a povýšen na kapitána pěchoty.

V roce 1921 byl povolán do Válečné školy v Praze, kterou ukončil v roce 1922 a zůstal na ní jako pomocný profesor. V hodnosti štábního kapitána generálního štábu byl v červnu 1923 vyslán na vysokou školu válečnou do Paříže. Po návratu zastával místo profesora všeobecné taktiky na Válečné škole v Praze, v dubnu 1928 byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci personálních změn na Hlavním štábu po tzv. Faloutově špionážní aféře se pak v září 1929 stal přednostou operační skupiny 3. oddělení Hlavního štábu.

V létě 1930 prošel krátkou službou u pěšího pluku 11 v Písku a v říjnu 1931 byl ustanoven přednostou 3. oddělení Hlavního štábu. Pod jeho vedením se práce operačního oddělení výrazně zkvalitnila. Bohuslav Fiala ho doplnil zkušenými důstojníky z Válečné školy a společně s nimi připravil návrh zásadní reorganizace a modernizace československé armády. V letech 1932 až 1933 velel pěšímu pluku 38 v Berouně, přičemž současně absolvoval s výtečným prospěchem Kurz pro vyšší velitele v Praze. V prosinci 1933 se v rámci personálních změn po nástupu nového náčelníka Hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího vrátil na místo přednosty 3. oddělení Hlavního štábu.

V červenci 1934 byl povýšen na brigádního generála, v říjnu 1935 jmenován I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu a v prosinci 1937 podnáčelníkem Hlavního štábu. Osvědčil se jako výborný a neúnavný organizátor, který připravoval obranné plány na hrozící válku, byl jedním z nejbližších spolupracovníků náčelníka Hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího. V rámci své funkce se stýkal se zástupci armád Malé dohody, Sovětského svazu a Francie. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se stal náčelníkem štábu Hlavního velitelství mobilizované armády. Po demobilizaci se vrátil na místo podnáčelníka Hlavního štábu, od 1. března 1939 zastupoval náčelníka Hlavního štábu, který musel na nátlak Německa opustit svoji funkci. V březnu 1939 dvakrát upozornil vládu na hrozící německou okupaci, 15. března 1939 ráno pak nařídil zničení všech důležitých spisů Hlavního štábu.

Po obsazení českých zemí dostal úkol zajišťovat styk s okupační mocí ve vojenských záležitostech. Zapojil se do vojenského odboje, již v prosinci 1939 byl však v souvislosti se skupinou tzv. tiskových důvěrníků německými bezpečnostními orgány zatčen. Delší dobu byl vězněn, nakonec v březnu 1942 pro nedostatek důkazů propuštěn. Po rekonvalescenci pokračoval v odboji a v květnu 1945 se aktivně zapojil do Pražského povstání.

Po osvobození Bohuslav Fiala působil krátce jako první podnáčelník Hlavního štábu nové československé branné moci, jeho povýšení bylo ale zamítnuto a on sám v říjnu 1945 odeslán na dovolenou. Do výslužby ho přeložili v červnu 1946, žil v Praze. Bez ohledu na jeho nepříznivý zdravotní stav byl v roce 1953 zbaven téměř celého důchodu, takže musel nastoupit do zaměstnání. Pracoval v továrně na výtahy, nejprve jako účetní, později jako noční vrátný. Zemřel po těžké nemoci 16. září 1964 v Praze. Jeho mimořádný podíl na výstavbě i vojenském myšlení československé armády ve 30. letech zůstává stále nedoceněn a jeho jméno je prakticky neznámé.

Autor: Mgr. Pavel Šrámek, http://armada.vojenstvi.cz

Na konci léta 14. září 1937 zemřel milovaný prezident osvoboditel, tatíček Masaryk, zanechal za sebou dílo, které i po jeho smrti ukázalo svou životaschopnost, ale vraťme se na začátek. Když uprostřed hrůz světové války přemýšlel o jejím smyslu a o novém, lepším světě, který z ní musí vzejít, měl na mysli uskutečnění ideje demokratismu, odstranění národnostního i sociálního nadpráví a osvobození duchovního života. Ve střední a východní Evropě si představoval pásmo samostatných, svobodnýcha demokratických států, vytvořených na základě práva sebeurčení národů a důsledně respektujících i občanská práva svých národnostních menšin; takto osvobozené národy měly pak dalším vývojem směřovat k federalizaci celé Evropy. I Československo se mělo ubírat touto cestou. Ale k jejímu nastoupení ještě zdaleka nebylo vnitřně připraveno.

Především tu byl akutní národnostní problém v českých zemích. Zdejší Němci, v počtu tří miliónů, byli zvyklí pokládat se za složku politicky vládnoucí a kulturně nadřazenou; když se rázem stali menšinou ve státě vytvořeném národem v jejich očích méněcenným, otevřeně se proti takovému státu vzbouřili. Jinak, ale neméně nebezpečně se vyhrotila situace na Slovensku. Pro Slováky bylo spojení s Čechy jedinou záchranou před pomaďarštěním. Maďarští politikové nyní těžce nesli ztrátu Slovenska a podporovali každý projev odporu Slováků proti Čechům. A skutečně mnoho chybělo ke vzájemnému porozumění mezi oběma národy vnitřně spřízněnými, ale vnějšími silami po tisíc let od sebe oddalovanými. Rozdílné historické tradice navršily mnohé bariéry. Vypjatý katolicismus na Slovensku příliš kontrastoval s liberalismem v Čechách; a na Slovensku se příliš snadno ujímaly cizinou našeptávané demagogické hlasy po sebevražedném odtržení od nového státu. K tomu přistupovala Podkarpatská Rus, země nejméně rozvinutá a téměř bez historických pojítek s Čechy a Slováky. – Nový stát dosud neměl definitivní hranice, byl v jednotlivých zemích nestejně pokročilý hospodářsky i kulturně, pestrý národnostně i nábožensky, s mnoha nevyřešenými problémy a při svém zrodu sužován nesčetnými projevy zmatku a demoralizace. Bylo třeba dobré vůle, usilovné práce, dlouhého času a zejména evropského míru, aby se dospělo k harmonii.

Masaryk stanul v čele Československa. Za války bořitel zastaralých politických útvarů a diktátor nad revoluční armádou, měl se teď změnit v budovatele nového státu a v inspirátora kladných občanských ctností. Reprezentovat, být stále na očích veřejnosti – to byla těžká oběť pro muže tak neokázalého jako on; ale Masaryk se i této role ujal s plnou zodpovědností, vědom si nesmírného významu prezidentské tradice, kterou zakládá.

Na troskách staré monarchie bylo třeba vybudovat nové instituce a obsadit je novými lidmi. Masaryk se především zasadil o rozšíření prezidentovy pravomoci, původně vymezené příliš úzce, a pověřil Šámala sestavením prezidentské kanceláře. Při respektování všech ústavních norem si dovedl získat k blízké součinnosti politiky, jimž nejvíce důvěřoval. Byl to především Beneš, bez jehož ohromné práce by zdar celé zahraniční akce byl nemyslitelný; Masaryk ho učinil svým přítelem a nejbližším spolupracovníkem. Od počátku v něm viděl i svého budoucího nástupce. Beneš měl ideální předpoklady pro funkci ministra zahraničí. Nejasné bylo, jak se do nové situace a její všední, často nevábné problematiky vpraví Štefánik se svou romantičností a duchovním aristokratismem; jeho tragická smrt v květnu 1919 ponechala otázku navždy bez odpovědi. Pro vnitřní politiku našel prezident silnou oporu ve svém někdejším tuhém oponentu Rašínovi, jemuž však také byla souzena předčasná smrt (1923), a agrárním předáku Antonínu Švehlovi (1879 – 1933), politiku dovedném a loajálním. Naproti tomu Kramář se nedokázal smířit s novou politickou realitou, odlišnou od jeho původních a nikdy už nezměněných představ; ač setrval s Masarykem v osobních přátelských vztazích, jako předák strany národně demokratické stal se odpůrcem „Hradu“ (jak začal být pravicovými i levicovými extrémisty nazýván politický směr Masarykův) a tvrdým protivníkem zejména ministra Beneše.

V prvních měsících, kdy se budovalo narychlo a takřka z ničeho, bylo třeba celých dnů a často i nocí nepřetržité práce. Již od války Masaryk trpěl nespavostí a nikdy už se jí nezbavil, ale jeho výkonnost se tím nezmenšila. Poválečný chaos volal po silném jedinci a ozývaly se výzvy, aby se Masaryk chopil diktatury – a v dané chvíli věru pro něho nebylo nic snazšího; prezident tyto hlasy příkře odmítl. S nemenší rozhodností, ale i s důkladnou vědeckou argumentací odmítl také Leninův bolševismus a snahy o jeho československou aplikaci, které v r. 1921 vyústily v odštěpení komunistů od sociální demokracie. K celkovému tělesnému vysílení se počátkem r. 1921 připojilo vleklé onemocnění, nebezpečná trombóza, která vyvolala vážné obavy o prezidentův život; ale Masaryk ji překonal a jeho zdraví se pak na dlouhá léta upevnilo.

Zato Charlotta se po válce již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Masaryk osaměl. Již za matčiny nemoci pečovala o prezidentovu domácnost dcera Alice; i nadále pak dělila svůj čas mezi svého otce a Československý červený kříž, jehož byla zakladatelkou. Mladší dcera Olga byla od r. 1920 provdána za švýcarského lékaře dr. Revillioda. Syn Jan, nejmuzikálnější z Masarykových dětí, vtipný a oblíbený společník, plynně mluvící několika jazyky, pobýval většinou jako diplomat v zahraničí.

Rok, jenž do Masarykova osobního života přinesl událost tak smutnou, připravil jeho státnickému dílu skvělý mezinárodní triumf. V říjnu 1923 prezident navštívil Francii, Belgii a Británii a byl všude přijat vřele a s opravdovou úctou, nejen jako učenec a státník světové proslulosti, ale i jako představitel nejspořádanějšího státu ve střední Evropě. A vskutku: nový stát za pět let své existence překonal největší obtíže a měl již dobře fungující ústavní správu, silnou měnu a prosperující hospodářství, v mezinárodní politice byla oceňována jeho iniciativa dobré vůle a vzájemného porozumění.

V té době Masaryk pracoval na knize pamětí o své činnosti za světové války; již příznačný název Světová revoluce prozrazuje autorovo pojetí smyslu tohoto katastrofického dějství: světová válka je tu chápána jako přelom ohlašující vítězství humanitní demokracie nad násilnickou theokracií (či přesněji: hierokracií) a předznamenávající budoucnost světa, v něm i Československa, heslem: Ježíš, ne Caesar. Masaryk si byl vědom, že světová válka, událost na pohled tak veskrze negativní, teprve tímto pojetím a programem dostala i svůj pozitivní smysl.

Roku 1924 nastalo trvalé odcizení mezi Masarykem a Macharem. Příčin bylo více; charakteristická mezi nimi je však ta, která vzešla z proměny Masarykova postavení v naší společnosti. Machar se svým bytostným sklonem k nihilismu a ke kultu silných osobností původně našel svůj idol v předválečném Masarykovi – bojovném kritiku, kácejícím modly; jakmile se z Masaryka stal představitel ideje státotvorné, žádající kladnou, loajální práci budovatelskou, Macharova cesta odbočila jinam – doprava, směrem do Kramářovy opozice, časem inklinující až k fašismu. Jiní, a to mnohem četnější literáti hleděli na Masaryka z opačného, rovněž opozičního úhlu – z levicového proudu, sympatizujícího s ruským bolševismem, tehdy mezi českými literáty módním. K výjimkám patřil především Karel Čapek (1890 – 1938), jehož úspěchy v Anglii právě roku 1924 vzbudily i pozornost Masarykovu. Mnohostranný, filosoficky vzdělaný Čapek byl spřízněn s kladnou, harmonickou složkou Masarykova ducha. Tak začalo nové Masarykovo literární přátelství, jehož hlavním plodem se měly stát trojsvazkové Hovory s T.G. Masarykem (1928 – 35), vlastně poslední Masarykovo literární dílo, neboť prezident i na výsledné podobě obou tematických částí Hovorů, části vzpomínkové i části filosofické, s Čapkem velmi aktivně spolupracoval. Ostatní literární plány, zvláště třetí díl Ruska a Evropy a nové zpracování Konkrétní logiky, se mu už nepodařilo uskutečnit pro nedostatek času. Agenda prezidentského úřadu stačila vyčerpávat pracovní energii i velmi výkonného státníka. Stále čekalo mnoho zvláštních úkolů plynoucích prostě z nehotovosti nového státního útvaru.

Jedním z nich byl i problém rozluky církve a státu. Masaryk si ji přál v zájmu náboženství a církve stejně jako v zájmu státu; pro odpor katolických kruhů však nebyla provedena. Státní oslava Husova výročí 6. VII. 1925 vyvolala dokonce roztržku s Vatikánem.

Blížící se druhá prezidentská volba ukázala, že Masaryk prezident je činitelem politického kvasu, stejně jako dřívější Masaryk profesor byl původcem kvasu kulturního. Krajně pravicové živly (Kramář, Stříbrný) rozpoutaly kampaň proti prezidentovi, generál Gajda se dokonce pokusil, s nezdarem, o politický puč. Přes hlučnou a štvavou agitaci četných protivníků byl Masaryk v květnu 1927 přesvědčivou většinou opět zvolen.

Se snahami domácích nepřátel prezidenta kontrastovala takřka jednomyslná láska prostého občanstva. Projevovala se zvláště nápadně při četných Masarykových cestách po republice, nenápadně, ale stejně přesvědčivě pak v místech jeho pravidelného venkovského pobytu. Jimi se staly r. 1921 Lány v Čechách – místo, kde Masaryk definitivně našel svůj pravý domov, a následujícího roku i Topolčianky na Slovensku; r. 1924 k nim přibyly Židlochovice na Moravě.

Podobně spontánní však byly i sympatie, které prezident probouzel u zahraničních návštěvníků. A těch bylo velmi mnoho. Společenská nezpůsobilost českého prostředí, dosud nezralého, byla příčinou, že západoevropští a američtí příchozí v Praze marně hledali kontakty s naším národem, a tak se stávali hosty bohatých Němců; v důsledku toho pak se šířily i nebezpečně zkreslené informace o Československu ve světovém tisku. Bylo tedy přímo ve státním zájmu, aby se úkolu hostitele a informátora cizinců v maximální míře ujímal sám prezident. Činil to neúnavně, k prospěchu Československa, ale na újmu svého volného času a své stále odkládané literární práce. Přesto zůstával literárně činný aspoň jako žurnalista, ač nyní, s ohledem na svůj vysoký úřad, mohl různé polemické stati publikovat jen pod pseudonymy.

Když se s velikým leskem slavilo desetiletí státní samostatnosti, jevila se budoucnost Československa velmi příznivě. Různé podvratné tendence v Čechách ani na Slovensku sice nezmizely, ale byly už bezpečně pod kontrolou, národnostní protivy se zvolna vyrovnávaly, samostatnost a svoboda přinášely bohaté plody kulturní i ekonomické.

K osmdesátým narozeninám prezidentovým se národní shromáždění usneslo na zákonu znějícím: T.G.Masaryk zasloužil se o stát. Prezident dosud nepociťoval stáří tělesné ani duševní. Staří lidé se už vracívají myšlenkami zpět do minulosti; Masaryk se naopak v duchu netrpělivě rozbíhal dál a dál do budoucnosti. Jednou překvapil Čapka starostlivou úvahou o těžkostech, které ještě přijdou, a o nadějích na udržení republiky: bude ještě zle… potřebujeme padesát let nerušeného vývoje – pak už se ničeho nebojím … Bylo třeba „odrakouštět“, národ se musel zbavit otrockého ducha, vyspět k občanské odvaze, iniciativě a odpovědnosti. To všechno Masaryk očekával v plné míře až od příští generace, vyrostlé již ve svobodě.

Objektivně zcela zaujat budoucností a její problematikou, v subjektivní poloze Masaryk ovšem nemohl než pomalu účtovat se svým životem. Za jeho plnost byl Prozřetelnosti vděčný. Svou osobní satisfakci neviděl ve vnějších úspěších – v oslňující kariéře chudého chlapce, který se dostal tak vysoko; viděl ji v tom, že za všech okolností svého dlouhého a tak dramatického života zůstal věren týmž mravním principům, které si vytkl již v mládí: hledání pravdy, víře v humanitu a demokracii a nejvyššímu příkazu lásky k bližnímu.

I ve druhém desetiletí své existence zůstávalo Československo věrno svým tradicím. Duchovní atmosféra Evropy se však začala měnit. Heslem dne se stával kolektivismus – ať komunistický či fašistický. Stále častěji byl brán v potaz sám pojem demokracie: stalo se zvykem pokládat ho za sporný, ba překonaný. Masaryk na takové hlasy odpovídal: jediným lékem proti demokracii je – více demokracie. V lednu 1933 se diktatury v Německu chopil Adolf Hitler. Masaryk – Hitler: zosobněné symboly dvou protikladných světů; a zdálo se, jako by budoucnost měla patřit druhému z obou.

Na temnícím pozadí Evropy vždy jasněji vystupovala postava starého prezidenta. Jeho národ v něm hledal svoje existenční jistoty. Pojmenovával po něm instituce, ulice a náměstí, stavěl mu pomníky a sochy – Masarykova osobnost v obecném povědomí nabývala monumentality. Skutečný Masaryk přitom zůstával sám sebou, naplno zapojen do života, neúnavný, pln aktivity, zájmů a vznětů. Starostlivě sledoval vývoj v Německu a jeho zlověstné ohlasy mezi českými Němci; ale nepřestával pevně věřit v konečné vítězství demokracie.

1. května 1934 přišel první náraz nemoci. Masaryk se nevzdával, věděl, co by znamenal jeho náhlý odchod. 24. května byl znovu zvolen prezidentem. Jeho zdravotní stav kolísal, čas od času mu úplně znemožňoval práci. Jeho trvalou snahou a touhou už bylo abdikovat, ale ne dřív, než bude jistota, že prezidentský úřad se dostane do rukou Edvarda Beneše – jediného politika, v němž viděl záruku, že Československo bude pokračovat v cestě správným směrem. Po překonání mnohých překážek se to podařilo koncem příštího roku. 14. prosince 1935 se Masaryk vzdal úřadu a za svého nástupce doporučil Beneše. Parlament jeho přání splnil.

Zbytek života Masaryk strávil v zátiší lánského zámku. Zprvu se mu nesmírně ulevilo: konečně byl zbaven břemena, které už dlouho bylo nad jeho síly. Nepřestával se zajímat o veřejné dění, hrozil se nad Hitlerem a úspěchy jeho zrůdné ideologie. Četl a dal si předčítat, přijímal návštěvy, vyjížděl si do okolí. Navštěvoval hrob Charlottin. Jeho vztah k hudbě, zvláště k Beethovenovi a Smetanovi, zvroucněl. Tvrdý rys bojovníka z jeho povahy zmizel, už ho nebylo třeba; zbývaly vzpomínky, často dojaté, a poslední loučení s živými i mrtvými, s odcházejícími přáteli, spolupracovníky i někdejšími odpůrci.

V noci z 1. na 2. září 1937 přišel poslední záchvat. Celý národ sledoval smrtelný zápas s úzkostí, lékaři ze všech sil bojovali o záchranu. 9. září umírající pochopil, že je to marné, a řekl jim klidně, že by chtěl zemřít – naznačil, aby ho už nezdržovali. Po dva dny pak nemluvil, neodpovídal na otázky, při plném vědomí klidně očekával smrt. 11. září upadl do bezvědomí a po třech dnech zemřel.

Splnilo se mu přání, jež kdysi vyslovil: že by nerad umíral na jaře nebo v plném létě. Zemřel na konci léta a na konci epochy, která byla určena jeho životnímu dílu.

Zdroj: ireferaty.lidovky.cz

Dne prvního dubna roku 1899 bylo nalezeno mrtvé tělo devatenáctileté  dívky Anežky Hrůzové v lese mezi obcemi Polná a Věžnička. Její vražda naskytla příležitost pro rozpoutání obrovské vlny nenávisti vůči židovské komunitě v českých zemích. Podobné jméno jako ve Francii Dreyfusiáda si získala v Čechách tzv. Hilsneriáda.

Z vraždy mladé Anežky, římské katoličky, byl obviněn Leopold Hilsner, žid. K jeho obvinění a následnému zatčení vedly tři skutečnosti, tou první, spíše záminkou, byly jeho časté potulky v okolí Polné, odkud pocházel. Druhou skutečností, která vedla k jeho zatčení, byla silná protižidovská nálada veřejnosti, kterou mimo jiné podporovaly zprávy o Dreyfusově aféře vlekoucí se od roku 1894 až do roku 1906. Třetím důvodem Hilsnerova zatčení byla lidská omezenost a s ní spojená víra v rituální vraždu Anežky, kterou měl právě Hilsner vykonat.

Dne 12. září roku 1899 započal v Kutné hoře soudní proces. Požadavek obžaloby, v jejímž čele stál velký antisemita Karel Baxa, mimochodem v období první republiky dlouholetý starosta města Prahy, byl jednoznačný, trest smrti. Cíle obžaloby bylo dosaženo, Hilsner byl ke trestu smrti odsouzen, avšak díky vmísení se Tomáše Garrigue Masaryka, který odsuzoval antisemitistický průběh procesu, byl rozsudek v roce 1900 zrušen. V obnoveném procesu byl však ještě téhož roku Hilsner znovu odsouzen k trestu smrti, který mu byl později zmírněn na doživotní vězení.

Po osmnácti letech věznění byl Leopold Hilsner v roce 1918 omilostněn Karlem I. a zemřel o deset let později ve Vídni.

Autor: Kuba

Vlak svobody je lidové označení vlaku Československých státních drah č. 3717 z Chebu do Aše, který 11. září 1951 na místo zastavení rychle projel Aší do německého města Selb. Jedná se o jeden z nejslavnějších masových útěků na západ, ovšem většina ze 110 cestujících se za hranice dostala naprosto nečekaně, 77 z nich se poté vrátilo do Československa (většinou se jednalo o žáky gymnázia v Chebu a pacienty z Františkových Lázní). Úspěšná akce několika odpůrců režimu vyvolala celosvětový ohlas a vedla komunistické úřady k zahájení budování neprostupné železné opony.

Průběh akce

Rychlík z Prahy do Chebu odjížděl z Prahy 11. září 1951 v 9:55. V Chebu byla část vlaku odpojena a tři vozy pokračovaly jako osobní vlak 3717 do Aše. Poté co souprava dojela do zastávky Hazlov (těsně před cílovou stanicí v Aši), dostal strojvůdce lokomotivy od lékaře Švece znamení, že výhybka na ašském nádraží je postavena směrem do Německa. Toto se dělo jen někdy, při průjezdu vlaku s uhlím. V té chvíli uzavřel strojvůdce Konvalinka hlavní potrubí (k napájení a ovládání brzd vlaku) a zkontroloval, zda jsou brzdy na všech vozech povolené. Před třetí hodinou vlak vyjel směrem do Aše, krátce před ní začal zpomalovat, vzápětí však vlak zrychlil natolik, že doslova prolétl stanicí v Aši. Ve vozech nastala panika a několik příslušníků StB a Veřejné bezpečnosti se snažilo dostat k ručním brzdám, které však hlídali ozbrojení odpůrci režimu rozmístěni ve všech vozech. Po chvíli vlak zastavil přibližně kilometr za hranicí na německém území. Někteří muži zákona okamžitě vyskákali z vlaku a začali utíkat po kolejích směrem zpátky. Strůjci akce ovšem věděli, že jsou od hranic příliš blízko a chtěli popojet dále do vnitrozemí. To však strojvedoucí odmítl s tím, že nechce více riskovat, protože nezná místní poměry na trati. Chvíli poté co překvapení cestující – po sdělení že jsou za hranicemi – začali vystupovat z vlaku, přijel k vlaku džíp s německými celníky a americkými vojáky, kteří nakonec svolili k pomalé jízdě vlaku do stanice v Selbu, kde cesta Vlaku svobody skončila.

zdroj: Wikipedie