Vážení spoluobčané, každý nový rok stojíme před otázkou – vzkvétala naše země loni a bude vzkvétat letos? Ať už byla odpověď jakákoli – ukazuje se, že zatím nikdy v posledních letech naše země nevzkvétala tolik, kolik mohla. Nikdy ji ale také neporazily na kolena všechny ty proběhlé krize – politické i ekonomické.
Ekonomika není to hlavní
Čím to? Krom jiného i proto, že politika a ekonomika nejsou tím zásadním, čím žijeme a čím bychom žít měli. Největší sílu právě v době krizí nečerpáme z bankovního účtu, ale z přátel a z rodiny. Ze svého okolí – z knih, z našich vzorů, z osobností a z hrdinů našich dějin. Kvalita života se rozhodně neodvíjí od výše státního HDP anebo příjmu jednotlivce. Závisí hlavně na hodnotách daného člověka nebo společnosti. Rozhodně to ale neznamená, že ekonomika není důležitá – jen nesmí vítězit nad morálkou a společnými hodnotami.
Skutečná chudoba je zlá a ničivá
Naše republika je přese všechny problémy bohatou zemí. Skutečná chudoba, ta co ohrožuje život, je výjimkou, přestože stále nám umírají lidé na ulici mrazem a někdy i na následky podvýživy. Žijeme v čase, kdy média uchvacují gorily ze ZOO, jejichž „příjem“ překračuje platy většiny smrtelníků. Firmy sponzorují anakondy, křečky či další zvířata, které mají dotace, granty a dary od státu, města a občanů v řádu stamiliónů. Školní třídy se skládají na veverky namísto toho, aby pomohly třebas jen jediné stařence v nejbližším okolí. Žijeme v mediálně odporné a děsivé době, kdy jedna gorila je větší a důležitější celebrita než desetitisíce potřebných stařečků nebo invalidů. Zítra zas někdo napíše, jakýže jsem populista – nevím dodnes pořádně, co to je. Jen vím, že to, co teď píšu je prostý fakt. Nevyvratitelný. Jen hodně nepříjemný.
Ničivá je i nespravedlnost
Naše země nevzkvétá tak, jak by mohla, protože v ní příliš nekvete spravedlnost. Ze zlodějů jsou často milionáři a miliardáři. Justice naopak často páchá křivdy na nevinných lidech. I v tyto dny trpí ve vězeních lidé nevinně odsouzení, lidé odsouzení v nespravedlivých, neústavních procesech. Namísto spravedlnosti v naší zemi často vítězí právní formalismus. Lidé jdou do vězení třeba proto, že se jejich právník zapomněl odvolat k vyšší instanci a jiní, někdy i velcí skuteční gauneři tam nejdou, protože soudce, státní zástupce či policie nestihli ve správném datu vyhotovit správný formulář nebo během šetření opomenuli jiný formální krok. Nesouhlasím a protestuji proti tvrzení vykladačů práva, že spravedlnost není právo. Selský rozum mi říká, že právo tu je od toho, aby spravedlnost nastolovalo. Stoprocentní spravedlnosti nemůže být nikdy dosaženo, vím. Ale tvrdím, že vždy se o ni musíme maximálně a dnes a denně pokoušet. I navzdory právu. Je-li špatné – pak ho měňme.
Odpovědnost je na nás
České země mají výjimečný dar na pracovité a chytré lidi. I na lidi výjimečně klidné a tolerantní. Nic není černobílé. Tahle zdánlivá výhoda se pro nás čas od času stává nevýhodou. Po dvacet let tu tolerujeme rozkrádání společného majetku. Za posledních dvacet let náš stát přišel o většinu zdrojů svého financování. O ziskové podniky, které mu vydělávaly peníze. Stát rozházením majetku nahospodařeného za 40 let přišel o své finanční rezervy na potřebné reformy. Ze státu, který byl věřitelem mnoha zemí světa se stal dlužník. Málokomu dochází, že ony lacino privatizované, zničené nebo ukradené firmy (od Prazdroje po Zetor) vydělávaly státu třeba na důchody nebo na zdravotnictví. Mnohé z nich rozhodně nebyly přítěží, ale naopak slepicemi, které nesly velká zlatá vejce. Kolik ze zmizelých peněz jsme skutečně investovali do rekonstrukce země po pádu komunismu? Pět, deset procent? A kdo nese vinu? Nejsou to jen politici – jsme to stále my občané. Občané voliči, občané novináři, občané policisté, státní zástupci, úředníci. Je to obehraná písnička, ale nikdo není za naši zemi odpovědnější, než my sami. Nejsou to „Oni“: komunisté, odéesáci, socané, lidovci, topáci. Ti všichni jsou přece naši spoluobčané jako my. To všechno jsme i my. Ekonomické krize mohou být skvělý katalyzátor. Pročišťují nejen ekonomiku od nezdravých a špatných firem. Mohou a doufejme, že budou čistit taky veřejnou správu. Rok od roku se zdvihá nevole občanů nad svými volenými i nevolenými zástupci a správci země. Jen houšť, říkám si den co den. Každý naštvaný občan znamená menší toleranci pro chyby či zločiny těch, kdo odpovídají za chod naší republiky v kterémkoli oboru.
Buď práci čest
Toto heslo by se mělo do kamene znovu tesat, protože za poslední léta poctivá a čestná práce mizí a mizí. Jen dobrou prací můžeme být dlouho úspěšně všichni živi. Žádný derivát ani finanční produkt ani projekt EU nás dlouhodobě nenakrmí. A k dobré práci, která by měla získat nazpět svoji popularitu a čest patří i kvalitní vzdělání. Vzděláním nemyslím fofrškoly pro hlupáky, co chtějí titul přede jménem na zakrytí vlastní hlouposti a nedostatečnosti. Vzděláním se tu míní kvalitní a hluboké množství praktických i teoretických vědomostí prospěšných k profesnímu i osobnímu životu. Nepotřebujeme managery čehokoliv. Bakaláře a magistry fachidioty. Potřebujeme inteligentní řemeslníky, erudované středoškoláky, průmyslováky, co dokáží každodenně řešit problémy a odvádět špičkovou práci. Potřebujeme dobré a talentované inženýry a architekty. Takové, co školu neudělali z nouze a v mezičase mezi dvěma diskotékami. Ale takové, co prahnou dokázat ve svém oboru to nejlepší a chtějí proto dělat maximum.
Vždycky je šance, že bude líp
V čase krizí Češi, Moravané i Slezané čas od času ukázali, že v nich stále je síla, hrdost, elán pohnout zemi k lepšímu. Obětovat se, bojovat a pracovat pro druhé. Jen škoda, že tenhle elán si po čase necháme ukrást částí našich elit. Jedno, zda oprávněně či ne. Tahle země není zemí jednotlivých politiků, co nás tu tam zradí nebo podvedou. Tahle země je zemí naší, našich předků a našich potomků. Pro ně ji dělejme lepší. Dělejme také děti a tyto děti také dělejme lepší, slušnější, pracovitější.
Opravdu není důležité, jaké máme HDP, jaký kurs a jakou inflaci.
To nejpodstatnější je, jaké máme lidi.
Jací lidé jsme my.
Přeji vám šťastný rok 2012.
Autor: Tomio Okamura (okamura.blog.idnes.cz)
