MO-S 24 „Signál“ – objekt československého těžkého opevnění

Jak je již v názvu článku zmíněno, jedná se o srub československého opevnění z let 1935-38 budovaného proti nenadálému vpádu cizích vojsk na území republiky. Zkratka MO značí, že se objekt nachází v úseku Moravská Ostrava, S je označení srubu, 24 je jeho číslo v pořadí a „Signál“ je krycí název. Signál je vystavěn ve III. stupni odolnosti, což mu zajišťuje ochranu před dělostřeleckými granáty až do ráže 30,5 cm (tloušťka stropu je 250 cm, síla čelní stěny 275 cm). Nejrozšířenější stavbou v rámci těžkého opevnění jsou izolované pěchotní sruby, což je i případ tohoto. Ty se stavěly v liniích s rozestupem asi 200 – 800 metrů. Vzdálenost mezi sruby byla dána zejména konfigurací terénu, ale i přítomností důležitých silnic od hranic do vnitrozemí. Mezi jednotlivými sruby bylo vybudováno pásmo protitankových a protipěchotních překážek postřelované hlavními zbraněmi srubu.

Pokud se podíváte na srub, zjistíte, že střílny naprosto nelogicky nemíří k nepříteli, ale do vnitrozemí a do stran. Skutečně, celá obranná soustava byla koncipována s boční střelbou. Čelní stěnu mohlo ostřelovat nepřátelské dělostřelectvo ze značné vzdálenosti, aniž by bylo ohroženo zbraněmi srubu. Zásah čelní střílny dělostřeleckým granátem by znamenal vyřazení střelecké místnosti z boje. Při větší ráži vyřazení celého srubu. Čelní stěna byla tedy budována jako nejsilnější, navíc byla zarovnána 4 metry silnou ručně rovnanou vrstvou kamení, které mělo tlumit výbuchy dopadajících dělostřeleckých granátů.

Aby mohl v systému boční palby nepřítel ohrožovat střílny hlavních zbraní, musel vejít do jejich palebného vějíře nebo do palebného vějíře sousedního srubu. Proti ohrožování střelbou z velkého úhlu chránily střílny křídla srubu tzv. uši, ve kterých bývaly zasazeny pancéřové zvony. Proti strmě dopadajícím dělostřeleckým granátům jsou střílny shora chráněny tzv. krakorcem, tj. přečnívající částí stropu. Před střílnami hlavních zbraní je umístěn 3 metry hluboký diamantový příkop, jehož šířka je 175 cm. Název „diamantový“ vychází z původních francouzských vzorů, kdy příkopy byly lomené, obepínaly značnou část obvodu srubu a svým půdorysem připomínaly diamant. Tento příkop brání přístupu ke střílnám a měl nepřátelským ženistům zabránit v umístění náloží ke stěnám se střílnami. Zároveň znemožňoval zasypání střílen hlínou při výbuších bomb a granátů. Do diamantového příkopu rovněž ústí odpadní roury pro vystřílené nábojnice, které by ve srubu překážely a jedovatými plyny by zamořovaly interiér. Střílny hlavních zbraní byly chráněny střelbou lehkého kulometu, který vykrýval prostor útoku z týlové strany a mířil do vnitrozemí.

Vchod do srubu je ze strany odvrácené od nepřítele. Prostor před vchodem byl postřelován jedním lehkým kulometem umístěným v rohu hlavní střelecké místnosti. Hluché prostory tj. prostory, které nebylo možno postřelovat žádnou zbraní srubu (týlové stěny a dna diamantových příkopů) bylo možno pozorovat speciálními stěnovými periskopy a v případě nutnosti použít pro obranu granátové skluzy (ocelové trubky s rychlouzávěrem), kterými mohla osádka srubu vyhazovat ven ze srubu speciální časované granáty vz. 38.

Čelnímu útoku na srub a vstupu na strop objektu zabraňovala jednak palba ze sousedních srubů a zejména zbraně umístěné v ocelolitinových zvonech zapuštěných do stropu objektu. Zvony byly pevně usazeny a zality betonem, aby co nejvíce splynuly s terénem, byl k nim modelován betonový náběh. Ten zároveň chránil zvon z nepostřelované strany. Na Signálu byl osazen zvon třístřílný a čtyřstřílný. Kromě obrany bezprostředního okolí byly zvony určeny zejména pro pozorování a řízení střelby hlavních zbraní srubu. V čelní stěně srubu byla navíc zasazena kopule pro tk vz. 37 postřelující předsunutý objekt MO-S 23. Síla pancíře kopule i zvonů byla 300 mm.Čelnímu útoku na srub a vstupu na strop objektu zabraňovala jednak palba ze sousedních srubů a zejména zbraně umístěné v ocelolitinových zvonech zapuštěných do stropu objektu. Zvony byly pevně usazeny a zality betonem, aby co nejvíce splynuly s terénem, byl k nim modelován betonový náběh. Ten zároveň chránil zvon z nepostřelované strany. Na Signálu byl osazen zvon třístřílný a čtyřstřílný. Kromě obrany bezprostředního okolí byly zvony určeny zejména pro pozorování a řízení střelby hlavních zbraní srubu. V čelní stěně srubu byla navíc zasazena kopule pro těžký kulomet vz. 37 postřelující předsunutý objekt MO-S 23. Síla pancíře kopule i zvonů byla 300 mm.

Pěchotní srub je ryze účelová stavba, která umožňovala jeho osádce účinný boj po dobu cca 14 dnů bez nutnosti zásobování. Tomuto účelu je podřízeno veškeré vnitřní uspořádání srubu. Interiér srubu je rozdělen na 2 patra. Horní (nadzemní) patro je nazýváno patrem bojovým. Zde byly umístěny hlavní zbraně srubu (protitankový kanón a dva těžké kulomety), a to v tzv. střeleckých místnostech. V bojovém patře je také stanoviště velitele srubu, místnost telegrafisty, ubikace poddůstojníků, místnost s nádržemi pro vodu, sklad munice a filtrovna. Z bojového patra se vstupuje do pancéřových zvonů a kopule zasazených ve stropě objektu.Prostor srubu je dělen na místnosti buď betonovými stěnami (střelecké místnosti vždy) zhotovených rovnou při betonáži nebo dodatečně cihlovými příčkami. Místo poslední řady cihel se dávala vrstva korku prolitá asfaltem, která měla tlumit přenášení otřesů výbuchů ze stropu na příčky a jejich praskání. Zdi místností a chodeb byly omítány cementovou maltou. V některých místnostech jsou stěny navíc obloženy železnými plechy, které chránily osádku a mechanismy zbraní před odlétajícími střepinkami betonu při zásahu a následném pnutí armatury.

Vchod do objektu je chráněn zevnějšku mříží z ocelových tyčí. Prostor vchodu byl postřelován střílnou na obranu vchodu z výklenku hlavní chodby bojového patra. Tato střílna neměla lafetaci a bylo v ní možno použít jakoukoli zbraň, která byla zrovna po ruce. Za vchodem je vstupní chodbička zalomena vpravo a opatřena pancéřovými silnostěnnými dveřmi o síle 30 mm otvíranými ven. Chodbička se dále znovu lomí a byla ukončena druhými silnostěnnými dveřmi o síle 15 mm. Prostor mezi dveřmi (označovaný SAS) byl použit jednak jako protiplynová předsíň v případě chemického napadení a také pro vyrovnání okolního atmosférického tlaku s tlakem vzduchu v objektu.Proti vchodu je umístěna chodba ke kopuli. Na chodbě se nachází vstup do místnosti pro nádrže s vodou a vstup do střelecké místnosti kopule, kde byl sklad munice. Naproti vchodu je také umístěno schodiště do týlového patra. Napravo a nalevo od vchodu se nachází střelecké místnosti hlavních zbraní. Pravá střelecká místnost byla vyzbrojena kanónem vz. 36 – ráže 47 mm spřaženým s těžkým kulometem vz. 37 – ráže 7,92 mm (dohromady označeno jako smíšená zbraň L1). V levé střelecké místnosti se nacházely dva těžké kulomety vz. 37 v sólo provedení (zbraň D). V ochranných střílnách a zvonech byly použity také lehké kulomety vz. 26 – ráže 7,92 mm (zbraň N).

Filtrovna je na MO-S 24 umístěna atypicky v horním (bojovém) patře. Nasávání vzduchu do objektu bylo umístěno ve vchodu za mřížovými dveřmi. Vzduch byl rozváděn z filtrovny do většiny místností srubu ventilačním potrubím. V případě zadýmování bojiště nebo nasazení otravných látek byl vzduch hnán přes sadu protidýmových a protichemických filtrů. To umožňovalo osádce setrvávat ve srubu bez plynových masek. Hlavním úkolem filtroventilačního zařízení bylo udržovat ve srubu přetlak oproti okolí. Z toho důvodu je prostor SAS ve vchodu a každá díra ven důsledně minimalizována nebo zaslepitelná. Přetlak jednak znemožňoval vniknutí otravných látek do nitra srubu např. střílnami a na druhou stranu sloužil k účinnému odvádění zplodin vzniklých při střelbě mimo objekt. Filtrovna byla dimenzována podle potřeby vzduchu pro zbraně srubu, na velikost osádky se nebral zřetel. Z tohoto hlediska měl největší spotřebu vzduchu minomet. Ve filtrovně byl také umístěn vařič pro přípravu stravy. Místnost velitele srubu je spojena s místností telefonisty okénkem pro přívod vzduchu. Spojení mimo srub bylo zajištěno telefonem, jehož linka byla vedena od týlové stěny objektu do týlu linie v zemi. Dalším druhem spojení byla tzv. zemní telegrafie. Tato tehdy již přežitá metoda umožňovala spojení s vedlejšími sruby v linii pomocí morseovky. Dalším důležitým prostorem bojového patra byly již zmíněné pancéřové zvony. Do zvonů se vstupovalo po žebříku. Zvony byly opatřeny železnou profilovanou podlážkou, jejíž výška se dala upravit o 35 cm podle výšky střelce. Zbraň ve zvonu byla lafetovaná a jednoduchou manipulací mohl střelec během 20 vteřin změnit střílnu. Střílny, které nebyly používány, byly uzavřeny pancéřovým uzávěrem s pozorovací vložkou (tzv. DZ 10).

Dolní (podzemní) patro se nazývá patrem týlovým a byly v něm umístěny ubikace osádky, ubikace poddůstojníků, sklady potravin, sklad pohonných hmot a maziv, strojovna, WC, umývárna, muniční sklad, místnost zemního telegrafu a další střelecká místnost. Do patra se vcházelo po schodech. V týlovém patře byla studna osazená elektrickým čerpadlem, které v nouzi mohlo fungovat i na ruční pohon. Voda byla potřebná nejen pro potřeby osádky, ale zejména pro chlazení dieselagregátu vyrábějícího elektřinu a pro chlazení zbraní. Umístění studny bylo určeno až při výstavbě srubu a podle toho se potom upravovalo vnitřní uspořádání srubu. V MO-S 24 se studna nachází ve strojovně a je vrtaná do hloubky 34 m. Voda se čerpala do nádrží v horním patře, odkud pak byla samospádem rozváděna po celém srubu. Rozvod vody byl veden pozinkovanými trubkami. Největší místnost byla určena pro ubikaci osádky. Protože se počítalo se střídáním směn u zbraní, byla každá postel určena pro dva muže, kteří se na ní střídali. Dále zde byla umístěna samostatná místnost pro poddůstojníky, kteří měli každý svou vlastní postel.

Ve strojovně byl umístěn dieselagregát vítkovické výroby pohánějící elektrický generátor o výkonu 10 kW (výrobek firmy DUDA). Dieselagregát byl zvolen pro svou nízkou spotřebu oproti běžným benzínovým motorům. Výfuk agregátu byl veden výfukem týlovou stěnou levé střelecké místnosti. Elektřina byla ve srubu potřeba pro pohon filtroventilačního zařízení, čerpadla a dalších elektromotorů. Přestože bylo i ve srubu bylo instalováno elektrické osvětlení, tak se v míru zpravidla svítilo petrolejovými lampami. Soustrojí VI-DA (Vítkovice – DUDA) bylo určeno pro použití pouze za boje. Dnes je zde osazen dieselagregát Škoda 2S110 a generátorem firmy MEZ. Poblíž strojovny byl sklad pohonných hmot a maziv, tzv. PHM, kde byly umístěny sudy s naftou a jeden sud s olejem. WC a umývárna jsou umístěny v chodbě vedoucí do místnůstky pod pravým zvonem objektu. Odpadní voda z mycího žlabu byla směřována do štěrbinové čističky odpadních vod (jímka OMS) odkud byla již přečištěná odváděna do první revizní šachty, kde se spojila s vodami prosáknutými kamennou rovnaninou při dešti. Odtud pak odpadní voda vedla do druhé revizní šachty a dále až do žabí klapky, kde se nacházel výtok. Sklad potravin je umístěn hned vedle schodiště vedoucího do týlového patra. Zde se nacházela nouzová dávka potravin na 14 dní. Jinak byl srub jídlem zásobován ze stanoviště velitele umístěného v Darkovičkách.

Terén, kterým linie prochází, je v okolí hodně členitý a umožňoval nepříteli proniknout až k linii bez možnosti účinného ostřelování. Z toho důvodu byla do týlového patra umístěna střelecká místnost pro 9 cm minomet vz. 38 (zbraň G). Umístění minometu bylo v tom případě podřízeno uspořádání zbytku týlového patra, nachází se zde obrovský sklad munice. Manipulaci při navážení munice do skladu bylo řešeno ručním výtahem.

Osádku srubu tvořilo v bojové situaci 38 mužů, kteří byli příslušníky elitního Hraničářského pluku 4, jehož velitel (plk. Jan Satorie) byl členem legií bojujících již v první světové válce. Objekt se nacházel v působnosti ŽSV II (ženijní skupinové velitelství), které dohlíželo nad jeho výstavbou. Samotnou stavbu pak provedla firma Václav Nekvasil a.s., Praha X a betonáž probíhala od 17. do 24. října roku 1936.

Autor: Jiří Menšík

Zdroje:
J. Durčák: Opevňování Ostravska v letech 1935-1938, AVE Centrum
www.opevneni.cz, www.military.cz.