Rád bych navázal na několik článků týkajících se preference českých výrobků a tentokrát trošku z jiného soudku. Jako vlastenec, samozřejmě preferuji domácí české výrobky. Pokud v regále jsou vedle sebe výrobek český a zahraniční srovnatelné kvality a zhruba obdobné ceny, vždy dávám přednost výrobku českému.
Prvním problémem, který si uvědomíte ovšem až v případě, že se často pohybujete i za našimi hranicemi je skutečnost, že na našem trhu obecně příliš mnoho opravdu kvalitních výrobků nenajdete. Je pravda, že co se například potravinářství týče, je naše země popelnicí Evropy. Ne náhodou velká část obyvatel příhraničních oblastí dnes jezdí nakupovat do SRN a to nejen oblečení, elektroniku, ale stále více i potraviny, nápoje a dokonce i takové zboží jako je nábytek, turistické zájezdy aj. Proč? Odpověď je jednoduchá, zboží na západ (i na jih) od našich hranic je levnější a kvalitnější než v tuzemsku. Nejedna hospodyňka mi potvrdí, že např. CIF vyrobený u nás stojí v akci dejme tomu 45 Kč, jeho německý ekvivalent za plus mínus 1,2 euro je levnější a čistí lépe. Je možné zmínit celou řadu dalších výrobků – prací prášky, sýry, uzeniny, jogurty atd. Takže suma sumárum, i když zaplatíte dnešní drahý benzín, stále se vám vyplatí na velký nákup jet 80 km tam i zpět.
Neříkám, že se u nás nedají koupit kvalitní a přitom levné výrobky, ale je to opravdu těžké. Pomoci mají tedy certifikované spotřebitelské značky, které mají být zárukou původu a jakosti daného zboží, je tu ovšem velké ALE. Na našem trhu existuje celé spektrum těchto značek, mezi nejznámější patří např. KlasA, Český výrobek, Česká kvalita, Czech made atd. Pojďme se na ně podívat trošku zevrubněji.
Za zmínku stojí uvést například skutečnost, že certifikátem „český výrobek“ se honosí například společnost Masokombinát Plzeň a.s., tato společnost patří do skupiny Schneider-Group a.s. V minulosti měla síť maloobchodních prodejen, které dnes provozuje společnost Zeman uzeniny alias M.U.S.P. a.s. a v jejímž čele stojí tytéž osoby (pan Žítek, páni Korandové). Šlo pouze o rozparcelování a přejmenování firmy, která ovšem pokračuje v nastavené úrovni kvality. Kdo zná lokální reálie v Západních Čechách, ten moc dobře ví, že výrobky společnosti Schneider a jejích klonů jsou obrovský humus a všichni, kdo chtějí alespoň standardní kvalitu, se těmto prodejnám obloukem vyhnou. Nepomůže žádná značka ani certifikát, tady už zapracovala zkušenost zákazníka. Tato firma zpracovávala strategické zásoby masa z celé EU, pod tím si představte třeba několik let zamražené vepřové půlky atd. Hojně se využívá dovážený separát a další príma „čerstvé“ suroviny od „českých“ farmářů. Řeknete si jak je možné, že takový výrobce se honosí certifikátem.
Odpověď je jednoduchá, používání strojově odděleného separátu masa je chca nechca realitou. Však v EU se odhadem ročně vyrobí skoro na tři čtvrtě milionu tun separátu, který je v drtivé většině v rámci EU i zkonzumován. Takový výrobek se podle předpisů EU i ČR hodnotí jako bezpečný, zdravotně a hygienicky nezávadný. Splňuje tak podmínky pro udělení certifikátu český výrobek a prakticky nejen jeho. Takto označený výrobek je tedy český, nicméně o kvalitě nevypovídá zhola nic. Viz konkrétní příklad na firmě Schneider.
Značka Czech made, je zase udělována na základě vyhodnocení, zda se jedná o výrobek kvalitativně srovnatelný se zbožím dostupným na českém trhu, opět při obecně nízkém standardu na tuto značku dosáhne velká část výrobků, která by se jinde v Evropě neuchytila. Tato značka může být udělena buď výrobku, nebo službě, pokud bude subjekt registrovaný v ČR, což je prakticky každý. Nic tedy nebrání, aby se touto známkou honosilo ad absurdum např. vietnamské nehtové studio zaměstnávající pouze Vietnamky a využívající materiál z čistě východoasijské provenience.
Značka KlasA je další na paškále, opět její udělování je velice vágně formulováno a sami ze své vlastní zkušenosti jistě víte, že se jím často honosí výrobky, které nemají s ČR prakticky mnoho společného a kvalita je více než diskutabilní. Jako příklad můžeme uvést např. Aljašskou pomazánku. Aljašská treska či mořská štika, která by měla být základní surovinou pro výrobu, jsou určitě české jako poleno 
, tedy pokud přistoupíme na fakt, že je to opravdu vyrobeno z deklarované suroviny 
. Zřejmě se jedná o unikátní českou recepturu, tak, jak se hájil např. Penny market (viz dále). Značkou klasa se chlubí i několik výrobků úžasné firmy Schneider a spol. v úvodu, což samo hovoří za vše.
Přes všechny negativa si mnoho našich spoluobčanů uvědomuje, že je daleko výhodnější podporovat svoje vlastní lidi, než pochybný import často neidentifikovatelného původu. Zcela programově vybírá domácí výrobky od domácích producentů, nebo se o to v co největší míře snaží. Tohoto trendu si všimla i podstatná část prodejců a ve svých reklamách ráda brnká na vlasteneckou strunu drtivé většiny české veřejnosti. Prodejce pak své importované zboží označí českou vlaječkou a v zákazníkovi tak mylně vyvolá dojem, že se jedná o domácí produkt. Takto například postupoval v poslední době již zmíněný řetězec Penny market (tisková zpráva viz ZDE). Podle mého laického názoru se jedná o ukázkový příklad klamání zákazníka. V našem pseudoprávním státě se na 99% procenta najdou nějaká „zadní vrátka“ a silně pochybuju, že řetězec dostane nějakou relevantní pokutu. Jediné co by možná pomohlo, je účinný masový bojkot společností, které se takto chovají. Ovšem také se divím, že třeba v případě takového olivového oleje extra virgin se nikdo nepozastaví nad faktem, že ČR není zrovna velkým exportérem a zpracovatelem oliv. Pokud ze sebe necháme dělat blbce, nedivme se, že je z nás dělají.
Shrnuto: Ano kupujme české výrobky, ale nevěřme jen české vlaječce a pochybné certifikaci, nejsme ovce, používejme to nejcennější, co máme – vlastní hlavu.
Autor: Martin Vopátko
