Komunismus a jeho plody

hofhanzlMotto: Nepotrestané zlo je semenem zla příštího.

Totalitní ideologie nacismus a komunismus a jejich varianty jsou plodem „lidského rozumu“. Na počátku moderní doby „osvícení“ duchové začali ztrácet ostych před neznámem, které člověka obklopovalo. Začali spekulovat o tom, že vše na světě má své příčiny, ty jsou lidským rozumem zjistitelné a poznatelné. Pýcha je též součástí lidské duše, povýšila lidský rozum nad neznámo, které bylo pro člověka zhmotněno existencí boha a náboženskými systémy.

Bůh a náboženské systémy udržovaly člověka při zemi. Bránily excesům, které může způsobovat lidská pýcha – nezvladatelnost sebe sama.

Původ úspěchů evropské civilizace můžeme hledat v jejich židovsko-křesťanských kořenech. Ve staré Palestině vznikl institut Proroků – moudrých mužů, kteří hlásali své vidění světa. Ač neměli žádnou moc, náčelník nebo vládce je nemohl zabít, hrubá síla se učila tolerovat sílu ducha. Slova a pravda vyslovená prorokem Ježíšem, že „všichni lidé jsou si před bohem rovni – jsou lidé“, znamenala, že se mohou svým úsilím povznést. Ježíšovo poselství dalo i nejníže postaveným i nejponíženějším naději – tato slova, toto poselství otevřelo cestu lidské zvídavosti. O moudrosti proroka Ježíše svědčí další část jeho učení, a to teze „Bůh sleduje vaše činy, u posledního soudu bude všechno vážit a soudit.“ Byla to zpětná vazba – varování proti činům špatným a zlým.

Dokud člověk věřil v „Boží oko“, kterým je naše konání posuzováno, udržovala se rovnováha mezi lidskou vynalézavostí a zneužíváním plodů důvtipu. S postupem vědy, poznání, začala se narušovat rovnováha mezi „vírou v poznání“ a limity naší živočišné podstaty vyjádřenou vírou v existenci Boha. Člověk se pokusil Boha nahradit Rozumem, chtěl uvěřit, že Ďábla, který je nedílnou součástí Rozumu, dokáže zvládnout.

V evropské kultuře, politice, nakonec i ve vědě, s vítězstvím rozumu nad vírou v přítomnost Božího oka nastoupil čas víry v princip „účel světí prostředky“.

Ve Francii můžeme tuto změnu pojetí světa vidět v tom, co učinil kardinál Richelieu, který se zasadil o zhroucení středověkého univerzálního principu mravnosti, a jeho nahrazení logikou státního zájmu (raison d’état). Jeho politika posílení královské moci a zničení všech zbytků feudálních práv šlechty a politických privilegií hugenotů zbavila francouzskou šlechtu odpovědnosti za Francii. Udělala z této nobility společenskou vrstvu nezodpovědných vyžírků. Centralizace státní a vojenské moci udělala stát výkonnější. Francie se stala prvořadou evropskou a světovou mocností. Druhým důsledkem byla po čase Velká francouzská revoluce.

S vírou v rozum se prosadilo to horší v lidské přirozenosti, zásada „účel světí prostředky“. Nastupuje éra hlásání práv člověka. Objevují se demagogové socialismu. „Boží oko“ není. Kdo se prořekne o odpovědnosti, je zpátečník. Listinu práv občana slavnostně vyhlášenou ve Francouzské revoluci jako první zneužili její vyhlašovatelé. V jejím jménu gilotinovali své oponenty.

Karel Marx v tehdy ještě tolerantním a v rozum věřícím devatenáctém století pochopil nahromadění hrubé síly a energie v mase politicky bezprávného plebsu, který shromáždila tovární výroba na předměstích měst. Napsal pro ctižádostivce, nad kterými již nebdělo boží oko, jednoduchý návod. Technologii jak probudit spící hrubou sílu a s její pomocí se dostat nahoru. Marx byl geniální padouch, který zneužil víru v lidský rozum. Sepsal evangelium technologie zneužití rozumu. Neměl nad sebou již Boží oko. Neobtěžoval se odpovědností a důsledky. Nepsal: Povzneste se svojí pílí, vzdělávejte se. I vaši zaměstnavatelé jsou lidmi a vašimi druhy. Napsal: Jděte a vezměte si, co jste nevymysleli a nevytvořili. Zorganizujete-li se, bude to vaše právo silnějšího.

Porovnejte moudrost proroka Ježíše uloženou v jeho evangeliu, dva tisíce let starou, s padoušskou demagogií evangelia lidského rozumu Karla Marxe.

Nacismus i komunismus mají evropské kořeny. Nacismus měl ještě evropské rysy, svou zhůvěřilost a lupičství otevřeně vyřvával do světa. Komunismus ve své sovětské versi – v podobě ideologie marxismu-leninismu byl obecnější, rafinovanější a důslednější. Hlásal právo světového proletariátu, ale šlo především o ruskou imperiální moc. Bolševici něco vyhlašovali, činili však pravý opak. Komunismus v důsledcích ničil základní nástroj lidské komunikace, obsah pojmů, schopnost lidí komunikovat, domlouvat se jinak než násilím a podvodem.

Obě světové války ve dvacátém století byly plodem ryzího Rozumu. Příčiny první světové války se pokusil zjednodušeně shrnout v závěru své knížky „Koncert velmocí. Mezinárodní vztahy v letech 1871 – 1914“ český historik Vladimír Nálevka takto: „O katastrofě, ze které se zrodila základní osa zla 20. století – totalitní systémy italského fašizmu, německého národního socializmu a sovětského bolševizmu – rozhodlo formování vzájemně soupeřících aliancí, zápas o kolonie a jejich zdroje, představy o přímé úměře mezi velmocenskou prestiží a kontrolovanou sférou, zbrojní závody, které vyčerpávaly jednotlivé národní ekonomiky, dynastické ambice a v neposlední řadě i snaha stabilizovat vnitropolitickou situaci v mnohonárodnostních říších úspěšnými výboji v zahraničí. Všechny evropské mocnosti měly přirozeně svůj podíl na vzniku ‚velké války‘, ale na druhé straně není možné přehlédnout odpovědnost císařského Německa, které svou jednoznačnou podporou v červencových dnech roku 1914 uspíšilo příchod celosvětové krize.“.

Druhá světová válka znamenala konec jedné varianty excesu lidského rozumu – německého národního socialismu. Přílišná přímočarost rozumu v národě pracovitých organizačně zdatných Němců a Německa vytvořila živné prostředí pro experiment s nacistickou ideologií. Praktická aplikace nacismu měla za následek nesmírné utrpení, ve svých důsledcích fatálně a smrtelně poškodila principy a ducha evropské civilizace. Zbytky soudnosti v evropském duchu ale ještě dokázaly prosadit potrestání původců a organizátorů války, zakázat zločinnou ideologii i její nástroj, nacistickou stranu.

Hlavní a fatálním výsledkem Druhé světové války bylo ovládnutí východní části Evropy Stalinovým sovětským impériem. Německý národní socialismus byl nahrazen dokonalejší variantou – ruským komunismem.

Rozdíl mezi nacismem a komunismem můžeme vidět v „nedospělosti“ ideologů nacismu oproti ideologům utopie komunismu. Nacisté hlásali tisíciletou říši, komunismus měl být na věčné časy. Velkoněmecká říše trvala jen dvanáct roků. Nacisté měli málo času na to, aby zničili civilizační návyky, kulturní povědomí společenství, kterému vládli. Proto bylo možné vyřazení zločinců, kteří společnost znásilnili, vnutili ji své barbarské hodnoty, své „pojetí světa“. Tehdy bylo ještě logické tu ideologii i její nástroj zakázat.

Komunismus v Rusku, v zemi, která byla na takové pojetí světa a života připravená celým svým předchozím vývojem, trval sedmdesát roků. V naší zemi včetně období nacistické okupace to bylo téměř půl století. Za takovou dobu mizí individuální paměť, mohou se zcela změnit celospolečensky sdílené hodnoty, životní priority. Společenství jako masa vstřebává hodnoty a ducha prostředí, ve kterém běžel život. To velmi platí pro ruský komunismus. Například s rafinovaností se jeho „strojníci“ pokusili již od kolébky vytrhnout dítě z vlivu rodiny a její výchovy. Duchovní prostředí, které nastavil komunismus a jeho tvůrci, nás v různé míře poznamenal všechny.

Společenská vrstva konstruktérů a technologů komunismu přemýšlela nad kvalitou a výkonností lidské pohonné síly, která ten obludný stroj poháněla. Jistě se zamýšleli nad konstrukcí té obludné mašiny. Nesmíme zapomenout, že Bůh není a Boží oko na „kormidelníky“ neshlíží. Ústředním principem jejich myšlení a konání je zásada „účel světí prostředky“. Již v šedesátých letech minulého století „kormidelníci“ zjišťovali, že pohonná směs – ideologie je vyčpělá, plebs točící klikou je líný, přestal mít strach. Pochopili, že toto společenské zřízení musí dostat novou motivaci, novou košili, snad i kabát. V žádném případě však oni sami se nechtěli změnit, nechtěli uznat, že zkurvili co se dalo. Ani je nenapadlo uznat, že my ostatní jsme také lidmi. Natož aby se aktivně pokusili nás plebs pozdvihnout z polozvířecí polohy. Snad o tom svědčí všechna ta práva, která dnes dávají každé úchylnosti.

V předkomunistické společnosti ještě zůstával prostor pro rozmanité kulturní povědomí. Existovaly pochopitelně společenské vrstvy a skupiny s jinými než komunismem indoktrinovanými hodnotami. Společenství si i ve špatném zločinném režimu např. v letech 1939 – 1945 uchovávalo v těchto oázách schopnost obrody. Komunismus chtěl být na věčné časy, ničil duchovně lidské společenství totálně.

Neslyšel jsem v rané „posametové“ době nikoho, kdo by upozorňoval na to, že na konci osmdesátých let byli na vrcholu vesměs lidé, kteří své pozice začali budovat v období normalizace na počátku sedmdesátých let. Zapomíná se na to. Ale já si na tuto dobu frustrace a ponížení pamatuji dobře. Tehdy „obrozovaly“ socialismus především ty největší nemorální kreatury. Tito lidé byli na konci osmdesátých let většinou již ve vrcholných funkcích anebo byli pro tyto vrcholné funkce vybranými nástupci. Bylo tomu tak v politice i v oblastech, jež označujeme jako kulturní sféru, ve školství a vědě i v odborných profesích.

To se přirozeně odrazilo na stavu, prioritách i směřování odpůrců režimu označovaných jako disent. Poznal jsem to společenství i chování jeho reprezentantů, zvláště v politice „posametové“ doby. I mezi těmito lidmi bylo minimum osobností, které se postavili komunismu proto, že to byl svojí podstatou i provozovanou praxí systém nemravný.

Přes všechno, v čem jsme vyrostli, a přesto, jak byla tvarována naše mysl, by dnes po více než dvaceti letech již měl přicházet čas začít si uvědomovat, co byla naše „Velká sametová revoluce“. Kdo byli jejími aktéry i proč její plody mají tak divnou chuť. Člověk na této zemi doposud přežil díky tomu, že byl schopen kritického myšlení a na jeho základě dokázal opravovat své jednání.

Nezapomenu na první dny, první týdny, první měsíce sametového „povstání“, na davy na náměstích – přišli si zakřičet a zajásat. Konkrétní činnosti z vlastní vůle, s vědomím úvazku, dlouhodobé odpovědnosti, nebyl z jásajícího davu schopen fakticky nikdo. Brzy jsem měl příležitost poznat pozadí motivace těch, kteří se vynořili a nějaký čas zůstali. Až jsem se divil, kolik jich bylo v registrech a úvazcích Státní tajné bezpečnosti. Potkat člověka vědomého si příležitosti, s rozhledem, ochotného vzít na sebe odpovědnost, se rovnalo zázraku. Vypráví-li mi někdo o „slušných lidech“, kteří do té špíny nešli, mne buď považuje za idiota anebo jím je sám.

Tato společnost byla téměř tři generace vychovávána jako námezdný plebs i k tomu, aby se panské rase „předvoje proletariátu“ nepletli do řemesla. Za ten dlouhý čas si zvykli, většině bylo pohodlné neobtěžovat se souvislostmi. Pro jistotu, aby si kverulanti příliš nevymýšleli, dal transformující se předvoj nové podnikatelské třídy plebsu bezcenný papír „Listiny základních práv a svobod“. Papír bezcenný již způsobem svého vzniku. Lehkost přeměny, s jakou se zločinný režim, jeho ideologie, organizační nástroj i individuální profitující padouši náhle stali demokraty a podnikateli, mohla soudnému člověku říci, k čemu takový papír bude. Největšími bojovníky za „Listinu“ byli v parlamentu samozřejmě komunisté. Nikdo nepřemýšlel o té podivné lásce ke svobodě a lidským právům u reprezentantů té zločinné ideologie. Když po celou dobu, co drželi moc, znali jen své právo. Nás plebs měli jen za pracovní sílu s právem držet hubu a pracovat. Při projednávání Listiny v roce 1990 jsem to ve Sněmovně řekl, a byl jsem hned napaden komunistickým poslancem, že jsem proti svobodě a lidským právům. Odpověděl jsem: „Žil jsem celý svůj život jako bezprávný. Vím, o čem je život kolem. Jsem proti tomu, abychom psali do základního zákona země, Ústavy, lež. Prázdná slova, za jejichž dodržování nejsou sankce a trest. Ten papír, prázdná prohlášení, bude zneužíván k odvádění pozornosti a ochraně lidí špatných.“.

V té sametové době vzepětí lidského rozumu nejvyšší moralista prohlásil, cituji: „Nejsme jako oni.“. Proti veškeré zkušenosti vyslovil moudrost: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“. Za tato veliká nesmrtelná slova byl usednut na prezidentský stolec, aby ta nemravnost byla lépe a dlouho slyšet.

Předsedou parlamentního výboru, jehož jsem se v roce 1990 stal členem, byl od počátku jeho ustavení spolupracovník Státní bezpečnosti. I ministr příslušného resortu vlády byl v úvazku téže organizace zplozené osvíceným lidským rozumem. Podobně tomu bylo téměř všude. Chtěli jsme stavět svobodný a právní stát na hnojišti. Právní kontinuitu s tímto hnojištěm jsme však ještě vyhlásili.

Moji rodiče komunistický nový řád nikdy nepřijali. Dožili svůj život tak, jak považovali za správné. Podle jejich příkladu jsem nikdy nezapochyboval, že tento systém je nemravný a zlý. Věděl jsem, že musí jednou skončit, máme-li jako lidé přežít. Proto jsem šel v konci osmdesátých let do politiky. Chtěl jsem přispět svým podílem ke změně. Celý svůj život jsem žil jinak. Měl jsem i jiné hodnoty, než jaké se staly zvykem. Díky tomu jsem byl schopen i jinak vidět. Považoval jsem za důležité a nezpochybnitelné i jiné věci. Dovolilo mi to často vidět za vnější obraz toho, co se předvádělo. Seděl jsem ve Sněmovně. Pohyboval se po kuloárech politiky a viděl něco jiného než „svobodná média“ předváděla „osvobozenému“ plebsu.

Nepozoroval jsem žádného z v té době předváděných a často skloňovaných „státníků“. Viděl jsem drobného herce hrajícího svou životní absurdní roli. Ješitného narcise, který čím více ponížil a umenšil svůj kompars, tím více vyrůstal. Usilovného primána, který nebyl schopen překročit stín prostředí, v němž vyrostl a které natvarovalo jeho hodnoty. Bystrého družstevního technika, který tak, jak ovládal svěřené slepice ve svém družstvu, řídil obratně i svoji stranu. Věřili mu tak jako ty slepice. Snad ani nepochopil, že lidské hejno není jen na snášení vajec. Nejpopulárnějšího českého Pepíka jménem Vladimír, jehož profesionální devizou byl stále stejný úsměv v široké chlapecké tváři. Melhubu, jehož bonmoty by ve Sněmovně svébytných osobností mohly vyvolávat jen úsměv. Mladičkého mašinfíru, jehož „kormidelníci“ posadili za řídící páku, aby jeho mladická tvář dodala plebsu více optimismu – jeho nejpamátnější výrok ve Sněmovně zněl: „Jsem morální, protože jsem mladý.“. Všichni tito „státníci“ byli plodem komunismu a jeho duchovního prostředí. Nespatřil jsem mezi výkvětem a elitou „Velké sametové revoluce“ žádného člověka moudrého, bohabojného se smyslem pro odpovědnost za svou zemi a stát. Žádného jsem si nemohl vážit.

Za revoluci je možno považovat takový společenský pohyb, jehož výsledkem jsou zásadní změny stavu, hodnot a fungování společnosti. To se v českých zemích nestalo a ani se stát nemohlo. Hodnotový a společenský rozklad navozený komunismem, byl příliš velký. Naše sametová revoluce byla jen změnou režimu v rámci jedné společenské vrstvy sdílející stejné představy pojetí světa jeho hodnot a fungování. Dá se říci, že zvítězili reformátoři procedur a technik fungování komunistického režimu – neřádu vymyšleného a stvořeného lidským rozumem.

Na nedávné Masarykově debatě v aule Právnické fakulty Masarykovy university v Brně prohlásil Petr Pithart, „revoluční“ předseda české vlády, cituji: „Nemohli jsme komunistickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl.“. Oponent v této diskusi, senátor Jaromír Štětina, nesměle argumentoval: „Chci jen, aby komunistické straně byla pozastavena činnost.“. Reakcí na mé argumenty, kterými jsem polemizoval s oběma senátory: „Jestliže jedinec spáchá zločin, překročí hranici, musí být potrestán. Nestane-li se to, a zvykem se stane takové jednání netrestat – začíná konec civilizace. Sloužila-li lidská instituce půl století zločinu, zákonem se vyhlásila vedoucí silou, musí být zakázána. Nestane-li se to, znamená to konec kultury.“ (a tomu by budoucí právníci – interpreti práva mohli rozumět), … tedy onou reakcí bylo, že mladík, který diskusi moderoval, mi odebral slovo a více mě k diskusi nepřipustil.

Základním signálem „sametové reformy“ komunistického režimu byl slogan vyhlášený bílým koněm absurdního dramatu reformy legálního komunismu. Ve starořeči ten slogan zněl „Nejsme jako oni.“. V novořeči ta slova znamenala „Jsme jako oni a pokračujeme dále.“.

Za legálního komunismu ještě existovaly některé zpětné vazby a zábrany zděděné z předkomunistické doby. Reformátorům tyto zábrany překážely v rozletu. Chtěli se více a rychleji „nažrat“ i posílit své reformní řady o další bandity. K tomu posloužila dialektika s její „Pravdou a láskou“ a „Lidskými právy“. Odpovědnost nesměl nést nikdo.

Plebs se dětinsky těšil z nenadálé mírnosti svých bývalých vládců i z laskavosti nových státníků. Všichni, kdo rozuměli „novořeči“, věděli, že přišel jejich čas. Proto kontinuita právního systému, nevymahatelnost práva, komunistická strana nebyla zakázána. Obludné na režii a režisérech sametového povstání bylo totální zneužití zbytků důvěry a víry, že slova a pojmy mají ještě nějaký obsah toho, co kdysi znamenaly.

Ve své řeči ve Sněmovně na počátku devadesátých let jsem o „důsledcích nepotrestání zla“ řekl: „Kladete základy zločineckého státu. Elitou našeho státu se stanou zloději a zločinci. Oni budou na dlouhá léta určovat směřování naší země…“ Tušil jsem tehdy, jaké následky má určité jednání. Dnešní skutečnost tuto moji skepsi překonává. Duchovní otcové sametové reformy komunismu dosáhli pro sebe ideálního politického systému. Podle své potřeby shrabují pro sebe velikou část společenského produktu. Odpovědnost nenesou žádnou, společnost je nezná. Po veřejné scéně se pohybují divadelní soubory „politických stran“, loutky „poslanců, senátorů, ministrů“, které o ničem závažném nerozhodují. Rozhoduje se jinde. Rozhodují ti, kdo geniální reformy přeměny komunismu v „pluralitní komunismus a kapitalismus tažený bílými koni“ vymysleli a uskutečnili. Většinu loutek legální komunismus a po něm jeho sametová varianta zbavily zbytků kritického rozumu. Chtějí si také trochu „požrat“. Nic se jim přece nemůže stát. Mají lidská práva. Komunistům se nic nestalo. Oni „demokraté“ také přece musí být beztrestní.

To, co před více než šedesáti lety v knize „1984“ předpověděl a popsal George Orwell na fungování fiktivní Oceánie, se v naší zemi uskutečnilo. Dnes nás řídí a k anihilaci vede elita reformované Strany – Vnitřní kruh (Inner Ring) jak tehdy Orwell vládnoucí vrstvu fiktivní Oceánie nazval.

Když jeden z našich oligarchů Andrej Babiš promlouvá z televizní obrazovky k plebsu o morálce, o tom „jak se krade“, je parodie Sametu dokonalá.

Nepotrestané zlo pomocí dialektiky narostlo a je v důsledcích ještě mnohem větší.

 

Autor: Čestmír Hofhanzl, Třeštice 23. října 2011


Tento příspěvek zařazen v rubrice Blog, názory. Bookmark the permalink.

3 Responses to Komunismus a jeho plody

  1. Josef says:

    Babiš přišel ke svému majetku díky vlastním schopnostem, ano proti tomu tvrzení nelze protestovat. Zejména pokud k vlastním schopnostem patří vydírání, nátlak a zastrašování… přesně tak získává pan Babiš malé společnosti za desetinu a méně jejich skutečné ceny… takhle buduje své impérium a pro jistotu občas hodí nějakou tu korunu do všech stranických pokladen jako všimné, či spíše nevšimné.

  2. David says:

    Lidé jako Andrej Babiš anebo Rudolf Ovčáří určitě nepatří do skupiny „slušných lidí“, kteří se k současnému postavení dostali čistě. Pomineme-li jejich komunistickou minulost, tak nelze ignorovat jejich chování v 90. letech, kdy za pomoci bývalých soudruhů, veksláků a podvodů převedli pod svá křídla významný státní majetek. Není náhoda, že pan Babiš je jedním z horkých kandidátů na objednávku vraždy Mrázka anebo Ovčáří v pozadí kauzky švýcarského konta ODS.
    Zloděj křičí, chyťte zloděje – takový je pan Babiš dnes. Počítá s tím, že my mladí si už minulé věci nepamatujeme a ti starší zapomněli.
    Pan Hofhanzl není frustrovaným člověkem – jen se nehodlá smířit se současným stavem. Než fungující pluralitní demokracii, zde máme zkorumpovanou stranokracii.

  3. Ondřej Hönigschmied says:

    Skutečně, kdo očekával, že změna režimu přinese rychle obrodu morálky a zodpovědnosti, propadl asi kouzlu historického okamžiku a stal se pro tento okamžik, možná trvající několik let, utopistou. To je ale v pořádku, protože jedině taková naivita společnosti může vyvolat pohyb. Jinak by český národ, nesnažeje se se cokoli na tom svém hnojišti vybudovat, zůstal na něm sedět a sežraly by ho mouchy.

    Chápu, že autor je oprávněně frustrovaný, ale to, co tu máme dnes, určitě není Orwell, ale fungující pluralitní demokracie, která má řadu chyb. Důležité je, že kromě zlořádu dává příležitost i slušným lidem. Nechápu například, proč házet špínu zrovna na Andreje Babiše. Na člověka, který tady opravdu něco buduje a který si svůj majetek rozmnožil zejména svými vlastními schopnostmi. A v této zemi není jediný.

    Autor by se měl obrátit ke svým základním postulátům – společenská změna chce čas. Revoluce sama o sobě zlepšení ještě přinést nemohla. Ale změna systému se už projevila. Kdo v to nechce vidět, může se rovnou zavřít doma, odpojit od internetu a televizor vyhodit oknem, protože ve večerních zprávách si vždycky najde svoje očekávané katastrofy, za které si dosadí svou teorii morálního kolabsu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Protected by WP Anti Spam