17. února 2008 vyhlásil kosovský parlament nezávislost. I po pěti letech intenzivní finanční pomoci ze zahraničí se Kosovo nadále řadí mezi nejchudší země světa. Kosovo má přibližně 1 800 000 obyvatel, přičemž Albánci tvoří 92%. 45% obyvatelstva je bez práce. Druhým největším problémem, který se týká především ne-albánských menšin, je špatná bezpečnostní situace a nefungující právní stát. Vztahy mezi Albánci a příslušníky ne-albánských menšin se liší místo od místa. Velkou roli hraje, jak byla dotyčná lokalita zasažena během války. Oblasti s kompaktním srbským osídlením, nebo srbskou majoritou byly postiženy méně, neboť si na ně albánští extrémisté a teroristé z Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) netroufli, a dnes tam panují dobré vztahy. Ve městech a vesnicích, kde došlo ze strany Albánců k vraždění či vyhánění, přetrvává k Albáncům značná nedůvěra. Tuto nedůvěru posiluje také fakt, že jen velmi málo bývalých příslušníků UÇK bylo za své zločiny potrestáno. Za mnoha novými incidenty jsou titíž lidé, kteří řádili již v roce 1999. Kultura beztrestnosti, kterou na Kosovu pěstuje tzv. mezinárodní společenství, inspiruje k novým útokům také albánskou omladinu. V roce 1999, když skončila válka, byla UÇK sice formálně rozpuštěna, ale mnoho jejích bývalých příslušníků našlo uplatnění v nově vznikající armádě (Kosovské ochranné sbory – TMK) a v řadách kosovské policie. Z velitelů a vyšších důstojníků UÇK se stali úspěšní podnikatelé a politici, kteří dodnes působí jak na komunální, tak celorepublikové úrovni. Jeden z velitelů UÇK, nechvalně proslulý Hashim Thaçi, obhájil v roce 2010 post premiéra.
12. prosince 2010 poté, co Demokratická liga Kosova (LDK) bývalého prezidenta Fatmira Sejdiu opustila vládní koalici s Demokratickou stranou Kosova (PDK) premiéra Hashima Thaçiho, se v Kosovu konaly první parlamentní volby od vyhlášení nezávislosti. Byly to také první volby, které plně organizovaly kosovské úřady. Ústřední volební komise nicméně rozhodla, že kvůli vážným volebním podvodům a machinacím s volebními lístky se volby musí 9. ledna 2011 opakovat v pěti okresech: Glogovac/Drenas, Srbica/Skënderaj, Dečani/Deçan, Lipljan/Lipjan a Mališevo/Malishevë. Dodatečně se objevily nesrovnalosti také v Kosovske Mitrovici/Mitrovicë, takže 23. ledna 2011 se volby opakovaly i tam. European Network of Election Monitoring Organisations (ENEMO) ve své tiskové zprávě z ledna 2011 konstatuje, že: „Vysoký počet podvodů během voleb do kosovského parlamentu vážně poškodil důvěru v demokratický proces v Kosovu.“ Na skandální průběh voleb upozornila také Ulrike Lunacek, zpravodajka Evropského parlamentu pro Kosovo, která krom jiného prohlásila, že volební podvody mohou poškodit proces liberalizace vízového režimu s Kosovem. Tím se dotkla problému, který obyvatele Kosova velmi trápí. Jedná se o omezenou možnost cestovat do zahraničí.
S novým kosovským pasem, který albánská vláda v Prištině vydává od července 2008, mohou totiž občané Kosova cestovat bez víza pouze do 37 zemí světa, přestože nezávislost Kosova do dnešního dne uznalo 98 ze 193 členských států OSN. Kosovský pas je tedy jeden z nejméně užitečných cestovních dokumentů, který kdy byl vydán. Pro představu, nejhůře ze všech zemí světa je na tom Irák (do 30 zemí bez víza), Somálsko (28) a Afghánistán (26). Srbsko, které považuje i nadále Kosovo a Metohiji za součást svého území, jedná férově a vydává nový srbský pas bez ohledu na etnickou příslušnost všem kosovským obyvatelům, kteří o něj požádají. S tímto pasem, který má biometrický čip, lze bez víza cestovat do 99 zemí světa, pokud ale jeho majitel žije na území Kosova, EU stále požaduje víza, což někteří Albánci řeší přehlášením se do Srbska. O nový srbský pas je – k velké nelibosti Prištiny – mezi kosovskými Albánci vzhledem k malé použitelnosti toho kosovského značný zájem. Kosovské úřady nicméně považují držení srbského pasu za protiprávní a hrozí za to pokuta. Ale i tak si většina kosovských obyvatel nemůže z ekonomických důvodů vycestování dovolit. Každý druhý obyvatel Kosova je mladší 25 let. Chudoba, nezaměstnanost, ztížená možnost vycestovat za studiem či prací – spolu s velkou porodností albánského etnika –, to vše z Kosova činí demografickou časovanou bombu.
Zatímco ekonomická situace doléhá na všechny obyvatele Kosova stejně, bezpečnostní situaci zvláště citlivě vnímají Srbové a další příslušníci ne-albánských menšin. Od června 2012 jsou všichni majitelé vozidel, kteří mají trvalý pobyt na území Kosova, povinni používat pouze kosovské SPZ. Za používání SPZ vydaných srbským ministerstvem vnitra pro města na Kosovu hrozí pokuty, včetně zabavení auta. Obyvatelé Kosova si mohou vybrat buď značku KS (tj. Kosovo), kterou začal od roku 1999 vydávat UNMIK a kterou Srbsko uznává, nebo značku RKS (tj. Republika Kosovo), kterou od prosince 2010 vydávají kosovské úřady, se kterou ale do Srbska jet nelze. Dalo by se očekávat, že kosovští Srbové budou spíše preferovat značku KS, která by jim umožnila bezproblémový přejezd hranice do Srbska. Jenže tato SPZ by je mohla snadno identifikovat při cestování po Kosovu. Z tohoto důvodu volí většina kosovských Srbů, kteří žijí jižně od řeky Ibar, značku RKS, jež jim zaručuje anonymitu, a tudíž bezpečnost.
K událostem z poslední doby, které velmi poděsily srbskou komunitu, došlo 28. června 2012 na Vidovdan, den sv. Víta, kdy si Srbové připomínají legendární bitvu na Kosově poli. Vzpomínkové akce u Gazimestanu, památníku na Kosově poli, se zúčastnily stovky Srbů z Kosova a ze Srbska a také mnoho cizinců. Kosovská policie poutníky zastavila a zabavila jim transparenty, srbské vlajky a trička s politickými nápisy či náboženskými symboly. Společně se Srby ze Srbska cestoval na Kosovo také norský novinář Kristian Kahrs, který v minulosti působil v misi KFOR: „Jelikož jsem chtěl vyjádřit svůj respekt k srbskému Vidovdanu, zakoupil jsem si tričko a čepici se srbskou vlajkou. Protože jsem věděl, jak je kosovská policie na tyhle věci citlivá, dal jsem si tričko do cestovního zavazadla a čepici do kapsy, protože jsem nechtěl vyprovokovat nějaký incident. Když mne kosovští policisté prohledali, hodili moje tričko a čepici do příkopu u silnice a velmi neurvale mi sdělili, že: ‚Toto je Albánie, toto není Srbsko‘.“ Gazimestan také navštívili srbští školáci z nedaleké Gračanice/Graçanicë. Když se vraceli zpět domů, byla kolona jejich autobusů napadena Albánci, kteří na autobusy hodili čtyři zápalné lahve a betonové kostky. Šestnáct dětí ve věku od 8 do 16 let, bylo zraněno, dvě z nich byly převezeny do nemocnice. Pachatelé nebyli dopadeni.
Špatná bezpečnostní situace také snižuje zájem vnitřních vysídlenců o návrat na Kosovo. Podle údajů UNHRC z února 2011 žije v Srbsku 97 286 vysídlenců, přičemž většinu z nich tvoří Srbové, následováni Romy. Nicméně pouze 20% z nich se chce vrátit. Časté vykrádání a ničení majetků vnitřně vysídlených osob a navrátilců, vandalismus zaměřený proti svatostánkům Srbské pravoslavné církve a občasné verbální či fyzické útoky proti navrátilcům ze strany albánských extrémistů dohnaly mnoho navrátilců k opětovnému odchodu do Srbska. Albánským extrémistům ale vadí i zesnulí. Poslední útoky proti srbským pravoslavným hřbitovům jsou hlášeny z Kosova Polje/Füshe Kosovo (14. ledna 2013) a z Klokotu/Kllokotu, Obiliće/Obiliq a Prizrenu (20. ledna 2013). To vše vyvolává odliv srbských navrátilců. Tento vývoj otevřel mezi představiteli tzv. mezinárodního společenství debatu, nakolik je program udržitelných návratů vlastně úspěšný. Samotní Albánci o návrat utečenců příliš nestojí. Důvody jsou dvojí. První důvod je ekonomický. Srbové, ale také příslušníci dalších ne-albánských menšin, postupně získali během staletí značné majetky: pole, louky, lesy a vinice. Po jejich vyhnání v roce 1999 byly tyto majetky zabrány Albánci, kteří je dnes nechtějí vrátit. Druhý důvod je ideologický, resp. šovinistický. Extrémističtí Albánci, kteří sní o etnicky čisté Velké Albánii, si zkrátka přítomnost Srbů a dalších ne-Albánců na Kosovu nepřejí. Otázka navracení majetků je také citlivé vnitropolitické téma. Řada Albánců si začíná uvědomovat, že se jejich ekonomická situace po získání nezávislosti Kosova nijak zvlášť nezlepšila. To jediné, co jejich postavení zlepšilo, jsou majetky, které „převzali“ od Srbů a dalších ne-Albánců. Soupisy incidentů, ke kterým neustále dochází v lokalitách, kam se vrátili srbští vyhnanci (např. vesnice Žač a Novake), pravidelně plní zprávy mezinárodních organizací, které na Kosovu působí. Srbští navrátilci jsou dnes na Kosovu tou nejvíce ohroženou skupinou.
Od roku 2008 do současnosti působí na území Kosova mise Evropské unie EULEX, jejíž úloha spočívá v dohledu nad kosovskou policií a justicí a pomoci při prosazování právního státu. Roční rozpočet mise EULEX činí přibližně 111 miliónů eur. 16. října 2012 vydal Evropský účetní dvůr, tedy cosi jako ministerstvo financí Evropské unie, souhrnnou zprávu o činnosti a úspěších mise (Special Report No 18/2012). Podle auditu EULEX selhal: „Účetní dvůr zjistil, že tato pomoc není dostatečně účelná. Ačkoli EU pomohla vybudovat kapacitu, a to zejména v oblasti celních orgánů, vedla pomoc určená policii a soudním orgánům jen k mírnému úspěchu. Úroveň organizovaného zločinu a korupce v Kosovu je i nadále vysoká. Soudnictví stále trpí politickým vměšováním, neúčinností a nedostatečnou transparentností a málo úspěšným vymáháním práva. Omezená schopnost Kosova chránit klíčové svědky a obtíže při přemisťování svědků do zahraničí představují významné nedostatky.“
Je tedy otázkou, co lze vlastně čekat od Special Investigative Task Force (SITF), kterou zřídil EULEX v září 2011 s úkolem prošetřit podezření z obchodu s lidskými orgány, které byly odnímány zajatým a uneseným Srbům. 12. prosince 2010 předložil Dick Marty, zpravodaj Rady Evropy, zprávu: „Nelidské zacházení s lidmi a nezákonné pašování lidských orgánů v Kosovu“. Podle Martyho zprávy: „Existují podstatné důkazy o tom, že malá skupina zajatců UÇK, včetně několika unesených etnických Srbů, našla svou smrt v Rripe v domě rodiny K., nebo v blízkém okolí. O těchto úmrtích jsme se nedozvěděli pouze ze svědectví bývalých vojáků UÇK, kteří řekli, že se podíleli na zadržování a přepravě zajatců, když byli ještě na živu, ale také ze svědectví osob, které byly svědky pohřbívání, exhumace, přemísťování a opětovného pohřbu těl těchto zajatců.“ Zpráva nicméně upřesňuje, že onen dům rodiny Katuçi, pověstný „žlutý dům“, byl spíše jednou z několika přestupních stanic, kudy byli zajatci přepravováni. Podle zprávy za těmito aktivitami stáli důstojníci UÇK, kteří byli napojeni na tzv. Drenickou skupinu, zločinecký syndikát vedený Hashimem Thaçim. Zpráva uvádí, že: „Zejména agentury (z přinejmenším pěti zemí), které se věnují boji proti obchodu s drogami, uváděly v důvěrných zprávách za posledních více než deset let o Hashimu Thaçim a dalších členech jeho ‚Drenické skupiny‘, že brutálními prostředky kontrolují obchod s heroinem a dalšími narkotiky. Taktéž zpravodajští analytici pracující pro NATO, jakož i ti ve službách přinejmenším čtyř nezávislých zahraničních vlád, dospěli prostřednictvím sběru zpravodajských informací k závažným zjištěním, která se týkají toho, co bezprostředně následovalo po konfliktu v roce 1999. Thaçi byl v tajných zpravodajských zprávách běžně identifikován a uváděn jako jeden z nejnebezpečnějších ‚zločineckých bossů‘ UÇK.“
Kosovský konflikt nikdy nebyl a není ve své podstatě konfliktem náboženským. Motivace albánských extrémistů, kteří v roce 1996 zahájili teroristickou kampaň proti srbskému státu, byly nacionální. Po skončení bombardování Jugoslávie a obsazení Kosova mezinárodními jednotkami KFOR v roce červnu 1999 došlo na jeho území k vyhánění ne-albánského obyvatelstva, které bylo doprovázeno rozsáhlými útoky proti majetkům menšin a svatostánkům Srbské pravoslavné církve. K první velké vlně násilí a ničení došlo ještě v roce 1999 a k druhé pak během pogromu na ne-Albánce v březnu 2004. Albánské násilí přitom nedopadá pouze na příslušníky srbského, tedy křesťanského společenství, ale také na ne-albánské muslimy (Romy a Gorance). Akty terorismu a vandalismu, které jsou zaměřeny proti křesťanským svatostánkům, nejsou vedeny kvůli jakési domnělé nadřazenosti islámu nad křesťanstvím. Jejich cílem je podkopat pozice Srbské pravoslavné církve na Kosovu, která je duchovní oporou a klíčovou institucí pro přežití srbského společenství. Albánští extrémisté nechtějí ze srbských křesťanů na Kosovu a Metohiji udělat muslimy, oni je tam nechtějí vůbec.
(Článek vyšel v časopisu Solidarita č. 75)
