Kalendárium: 4. března 1919 – likvidace banditů a zajištění pořádku v pohraničí čs. armádou

Ten den se měl poprvé sejít parlament Deutsch-Österreich, do nějž chtěli českoslovenští Němci volit, protože mnozí z nichi přes vyhlášení Československé republiky v něm viděli svou reprezentaci. Chtěli se podílet na volbách do něj, ale české úřady to těžko mohly připustit už proto, že zajisté velká účast na nich by mohla být označována za plebiscit. Proto zakázaly volby na území ČSR konat a přikázaly zmařit pokusy o tajné hlasování. Německá sociální demokracie u nás rozhodla 27. února, že v českém pohraničí dojde 4. března 1919 ke generální stávce a masovým demonstracím, nikoli k nevinnému korzování. A nezapomeňme, dodává Škrábek, že v sociální demokracii tehdy ještě bylo silné bolševické křídlo ovlivněné bolševickou revolucí. Tyto síly se snažily v zájmu světové revoluce destabilizovat svět. Stabilní Československo však neposkytovalo tak velké revoluční možnosti jako poražená a zbídačená německá říše. Přesto došlo i u nás ten den k násilnostem.

Zvláště tragický průběh měly právě v Kadani, kde naděje na Deutschböhmen i Deutsch-Österreich poklesly o Vánocích 1918 příchodem československé armády. Asi dva týdny před 4. březnem byly při domovních prohlídkách nalezeny ukryté ruční granáty a výpovědi příslušníků kadaňské posádky hovořily o zvýšené aktivitě zejména studentů a bývalých důstojníků, o konání tajných schůzí.

Podle ministerstva vnitra se tam ten den konala „sociálně demokratická schůze 10.000 osob“. Schůze se v civilu účastnil i Rudolf Gloss z kadaňské posádky. Podle jeho výpovědi byl začátek schůze velmi agresivní a zazněly zde jednoznačné výzvy k útoku na vojenskou posádku. Gloss se proto pokusil odejít, aby informoval velitele, tím však na sebe připoutal pozornost, byl poznán a musel se zachránit útěkem. O dalším průběhu schůze chybí informace. Část účastníků, asi 1000-2000 osob, po schůzi zůstala na náměstí, kde vládla nervózní situace vyprovokovaná střídavým strháváním českého a německého praporu a vyvěšením praporu rudého. Většina lidí na náměstí, i ženy a děti, snad jen pozorovala dění uprostřed náměstí kolem sochy Nejsvětější Trojice. Menší skupina především velmi mladých lidí se snažila prodrat do radnice. Před skupinou u sochy stála skupina asi pěti mužů (podle vyjádření svědka pravděpodobně opilých), kteří se křikem domáhali stržení české vlajky. Mladíci, útočící na vchod do radnice, si počínali velmi agresivně, ohrožovali holemi i starostu Hegerla, křičeli, hrozili holemi a otloukali omítku z pilířů radničního podloubí. V této fázi se na náměstí objevila hlídka četaře Zeithammela, vyslaná k vyjednávání o prapor. Dostala se k radnici, kde ji obklopil dav zfanatizovaných mladíků. Tam již zřejmě došlo k fyzickému napadení vojáků, těm se však podařilo dostat se až do dveří radnice. Další okamžiky jsou ve svědeckých výpovědích líčeny zcela rozporně. Vojáci hovoří o bití, kamenování, o snaze demonstrantů zmocnit se jejich zbraní. Jeden z vojáků byl zraněn hozeným kamenem. Jakýsi student prý mířil na jiného z vojáků revolverem, snad na něj i vystřelil. Ovšem v tom okamžiku byl tento voják jiným civilistou uhozen a sražen na schody, takže jej výstřel nezasáhnul. Po útočícím studentovi vystřelil z pušky další člen hlídky, pěšák Ženatý. Tento výstřel či výstřely zřejmě pochopili ostatní vojáci jako doklad bezprostředního ohrožení a zahájili palbu. Přesně to lze očekávat od frontových bojovníků, kteří vědí, že včasná reakce zachrání život. Zda i s tím kalkulovali „revolucionáři“ nebo šlo o souhru nešťastných náhod, se už asi nikdo nedozví. Výsledek: 22 mrtvých, 30 těžce, několik lehce zraněných. Ke srážkám došlo i v Chebu, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a jinde, s celkovým výsledkem 54 mrtvých Němců.

I Němci před i po 4. březnu 1919 hodnotí velitele kadaňské posádky npor. Třešňáka mírněji než čs. vojáky jako celek, prý se snažil situaci nevyhrocovat a pokud to bylo možné, přistoupil na požadavky. I to snad svědčí o tom, že nešlo o cílenou protiněmeckou politiku.

Němci dodnes „oplakávají své mrtvé“. Vítězné mocnosti, hlavně evropské, hleděly na zákrok, který braly coby zásah proti německým útočným nacionalistům, resp. bolševikům, s pochopením; vyslanectví z Prahy většinou hlásila, že jde o koneckonců oprávněnou obranu pořádku, ba územní integrity státu. Beneš pak psal Clemenceauovi 8. března 1919 o „těžkých nepokojích bolševických“, přičemž prý příkazy k německým „operacím byly připraveny agenty ministerstva války ve Vídni“.
Odpor československých Němců na čas zeslábl, no nedivte, měli se tu lépe než za čarou v Německu. A v té době došlo na Balkáně k precedentu dnes tak diskutovaného odsunu Němců: Na doporučení Britů došlo k přesídlení Řeků z tureckého území a tím vyřešení staletých sporů obou etnik.

Situaci z české strany dál jitřili bolševici. Pátý kongres Kominterny se v červnu 1923 vyslovil pro právo sudetských Němců na sebeurčení až k oddělení. Totéž zopakoval i 6. sjezd KSČ v březnu 1931, který hovořil o právu Němců na odtržení i o české okupační moci v německé části Čech. A poté co Hitler hospodářsky pozvedl Německo a ČSR jen těžko překonávala důsledky hospodářské krize, se situace změnila. Většina Němců volala po připojení k nacistické říši.
V rámci přátelství mezi nacistickým Německem a fašistickou Itálií došlo přesunu Němců z jižního Tyrolska do Německa, příslušná smlouva byla podepsána v Berlíně dne 3. 6. 1939 a bylo přesunuto 75 000 Němců. V dohodě se Stalinem z r. 1939 dal Hitler přemístit do Německa více než milion Němců z Pobaltí, z Bessarabie a z Ukrajiny. O odsunech těchto, ani o tom balkánském, se dnes nemluví.

V dokumentech z Postupimské konference velmocí se pak konstatovalo: „německý lid začal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal.“ Důležitá je i další věta, že je nutno „přesvědčit německý lid, že utrpěl úplnou vojenskou porážku a nemůže se vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil.“

Zdroj: František Rozhoň, www.svedomi.cz