U Dukelského průsmyku přešlo do zajetí cca 1600 mužů 28. pěšího (pražského) pluku. Podobně 27. května t. r. přešlo do zajetí přes 1500 mužů 36. pěšího (mladoboleslavského) pluku. Tyto pluky byly rozpuštěny a vymazány ze seznamu rakousko-uherské armády. K přebíhání docházelo i na jiných místech východní fronty (v době největších ruských úspěchů v Haliči). 6. května pražský primátor Groš odsoudil zradu 28. pluku a vyslovil loajalitu k monarchii. Tato událost se stala symbolem a byla velmi šikovně využita československou propagandou.
Osudná Bílá sobota 3. dubna 1915 začala u 28. pěšího pluku asi v pět hodin ráno ruským útokem na jeho vlastní postavení i na pozice sousedního 47. pěšího pluku. Ruské pěchotě se podařilo překvapit rakouské přední hlídky a mělká linie 28. pluku se postupně zhroutila. Prapory na výšinách byly obchváceny a po drtivé palebné přípravě vypukla panika. Prchající nezastavila ani palba vlastního III. praporu 87. pluku. Za této situace, kterou lze nazvat jako naprostý chaos, byla značná část pluku zajata. Na celé katastrofě se podepsal velmi neblaze i trestuhodný postup velitele pluku plukovníka Schaumeiera, který se rozhodl nenasadit zálohu a naopak se s ní unáhleně stáhl. Jen tak mohl zajmout jeden ruský prapor téměř celý c. k. pluk.
Toto selhání pak přivedlo obě bojující rakouské – 3. a 4. – armády na pokraj porážky. Jedině díky tomu, že zbytek 8. pěší divize si uchoval bojeschopnost a zahájil rychlý postup z jižního křídla 4. armády do místa hrozícího průlomu a jeho rozhodný protiútok zajistilo stabilizaci situace.Posádkovým městem pluku byla Praha a tak byl tvořen v drtivé většině rodilými Čechy, z nichž mnozí šli do zajetí s nadšením. O dlouhotrvající protirakouské morálce u 28. pluku svědčí i úředně zakázaná (!) a proto velmi oblíbená píseň se slovy „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč…“. V žádném případě však vojáci 28. pluku neběželi bez zbraní vstříc k Rusům, jak se snažila události vypodobnit dobová rakouská propaganda a jak je později s povděkem převzala legionářská historiografie. Vojáci, ponechaní napospas nepříteli velitelem pluku pplk. Schaumeierem, který v rozhodných okamžicích přestal velet. Vyčerpaní, promrzlí, hladoví, mnohdy nemocní s průjmy a omrzlinami i zavšivení vojáci, se tváří v tvář nezvratné situaci, raději vzdali. Na morálce se i podepsal pád rakouské pevnosti Przemysl 22. března 1915, která byla velkým ruským úspěchem.
Trošku neprávem potom byli vojáci rekrutující se z českých zemí označovaní za zrádce, mnoho z nich však zachovalo loajalitu c. k. mocnářství až do hořkého konce. Sice to byla loajalita nijak vroucí, ale plnili si své vojenské povinnosti.
Autor publikace (Josef Fučík) tendenčně glorifikuje c. k. armádu, loajalitu vojáků české národnosti vůči Rakousku – Uhersku a místy zesměšňuje československé legionáře. Je třeba proto připomenout pár faktů. Rakousko-Uherská armáda nebyla přes svou velikost a vybavení nijak úderná. Jako příklad můžou sloužit jejich útok na Bělehrad roku 1914, kdy se první útok zhroutil, a malá srbská armáda přešla do protiútoku. Dalším příkladem je možné uvést boje s ruskou armádou v Karpatech, kdy Rakušané nebyli schopni využít svou převahu v dělostřelectvu. V dalších fázích války museli všude na frontě být linie vyztužovány vojáky Vilémovského Německa, aby se fronta vůbec nezhroutila.
Na nízké bojeschopnosti se často podepsali důstojníci druhořadé kvality, kdy o velení rozhodoval jejich původ a nikoliv schopnosti. Vojákům ze slovanských oblastí říše veleli často důstojníci německé nebo maďarské národnosti neměli ke svým vojákům pražádný vztah, což se dále negativně projevovalo na bojeschopnosti těchto jednotek. Je zde snadné porovnat chování československých legionářů, kteří často bojovali proti mnohonásobné přesile, obklíčeni, velitel padl v první linii a stejně zvítězili…. A c. k. vojáci, kteří se sice postavili na odpor, ale jejich důstojník jako první utekl, a mužstvo ho pak jen bezradně následovalo také. Rozhoduje vždy srdce, člověk musí vědět, za co bojuje a musí se s tím identifikovat.
Zdroje: www.libri.cz, www.palba.cz, www.valka.cz, www.advojka.cz, Josef Fučík: Osmadvacátníci – Spor o českého vojáka I. světové války, MF Praha 2006 /Plz/
