Je nespornou zásluhou především Edvarda Beneše, že usilovným diplomatickým vyjednáváním s dohodovými mocnostmi dosáhl uznání jižních hranic Slovenska. Demarkační čáru (před stanovením definitivních hranic mírovou konferencí) vymezila válečná rada od Bratislavy podél Dunaje, Ipľu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku řeky Uhu do Laborce a dále podél Uhu do Užockého průsmyku na slovensko-haličských hranicích. Ovšem maďarská Karolyiho vláda tuto vizi nesdílela a trvala na zachování uherského území v původních hranicích. Odvolávala se na příměří s maršálem Franchetem d´Espereyem z 13.listopadu 1918, v němž o Slovensku nebyla zmínka a byla rozhodnuta klást našemu obsazování Slovenska branný odpor.
Maďaři byli vůči ČSR vojensky ve výhodě. Měli nejen celý vojenský aparát s dostatkem kvalitních důstojníků po nejvyšší hodnosti ale i po Mackensenově armádě značné množství válečného materiálu. Její armáda byla celistvá, zatímco československá se pracně rekonstruovala. Maďarsko mělo sice nařízeno demobilizovat armádu až na šest ročníků, plnili však toto nařízení liknavě odhodláni postavit se vojensky proti ČSR a Rumunsku (kterému byli povinni odstoupit též část svého území) a postavit mírovou konferenci před hotovou věc.
Na vlastním slovenském území byla složitá situace – Slovensko nebylo připraveno na osvobození z maďarské nadvlády. Značná část obyvatel zůstala pasivní z nedostatku informací, vyšší a střední vrstvy rovněž pasivně vyčkávaly v obavě o svoje postavení. Snahu o národní emancipaci tak reprezentovali M.R.Štefánik, zahraniční (především američtí) Slováci a nepočetná vrstva domácí inteligence. České země tvořily i v bývalé monarchii přesně definované historické, teritoriální i správní celky, Slovensko však nebylo v rámci uherské říše samostatným územním celkem a proto její hranice nebyly jasné a určité.
Právě 27. dubna se našim jednotkám (6.legionářská divize) podařilo obsadit Nové Město pod Šiatorom a 1.května Miškovec. U Šalgotarjánu však narazily na silný maďarský odpor a postup uvázl. Další ofenzíva přišla o tři týdny později a skončila nezdárně. Maďarská vláda navíc sjednala příměří s Rumuny a všechny volné síly vrhla proti našim vojskům. Postupně tak byl vyklizen Miškovec a čs. jednotky ustoupily až na čáru Tornaĺa, Szendrö, Irota a Magas hegy. Maďaři se pokusili zmocnit Komárna, spoléhajíce na pomoc maďarského obyvatelstva. Legionářská posádka pod vedením majora Basla je však odrazila a způsobila jim citelné ztráty. Naše jednotky však byly celkově zatlačeny na původní demarkační čáru.
Protiútok Maďarů měl jasný úmysl – vytlačit čs. vojsko ze Slovenska úplně. Zahájili ji v době, kdy na naší straně francouzští důstojníci přejímali velení od kritikou stíhaných italských (Francouzský generál Pellé za Itala Piccioni) a ti nebyli v této době ještě plně seznámeni se situací a terénem.
Připravil Miloslav Došek (zdroj: Ing. Arnošt Hrdina - Z dějin československé armády)
