Vláda ČR vydala prohlášení k zahájení bombardování Jugoslávie leteckými silami osmi států NATO. Domácí politická situace i odpor podstatné části veřejnosti zabránila deklaraci podporující agresory a vyjádřila se zdrženlivě s tím, že Česká republika „dává přednost diplomatickému řešení kosovské krize“. Nicméně ČR poskytla svůj vzdušný prostor pro potřeby NATO. První bomby začaly dopadat na srbská města 24. března 1999 v 8 hodin večer, bombardování bylo ukončeno po 79 dnech 9. června téhož roku. Nálety na vojenské i civilní cíle v srbské a černohorské části Jugoslávie byly zdůvodněny nutností zabránit humanitární katastrofě hrozící v Kosovu.
Otázka bombardování Jugoslávie přinesla velkou vlnu odporu u české společnosti, přes tři čtvrtě populace byly na straně napadených. Nezabránila tomu ani velká propagace zásahu v tehdejším tisku, z nichž nejaktivnějšími byly především Mladá fronta a Lidové noviny.
Z politických stran se na podporu angažovaly zejména KDU-ČSL, ODA a Unie svobody, mezi odpůrce pak patřili zejména strany z levého spektra naší politické scény a část ODS. Je paradoxem, že právě největší stoupenci „pravdy a lásky“ v tomto konfliktu nejvíce lomozili zbraněmi.
Mezi podporovateli ozbrojeného zásahu byl nejvýraznější osobností především tehdejší prezident republiky Václav Havel, jehož podpora NATO měla občas až servilní nádech a dodnes je nechvalně slavný jeho tehdejší výrok „humanitární bombardování“. Některé jeho projevy z roku 1999 byly v přímém rozporu s jeho běžně prezentovanými demokratickými a liberálními principy, mj. řekl do medií, že „jsou možnosti zasáhnout v případě ozbrojeného konfliktu i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, pokud k tomu zavazují humanitární důvody.“ (Právo 13.2.1999). Možnost zneužití nasazení síly bez mandátu OSN je více než reálné.
Dalším byl např. Petr Pithart, ohánějící se „plněním závazků“ vyplývajícími ze členství v NATO. Zapomněl ovšem poukázat na fakt, že v článku 1 severoatlantické smlouvy se vysloveně hovoří, že: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“ Dalším byl pak Jan Ruml, který svým přístupem úmyslně mařil zprostředkování jednání, které mohlo bombardování a obětem na civilním obyvatelstvu zabránit.
Pravým opakem servilních politiků byl Václav Klaus, tehdy zastávající funkci předsedy Sněmovny. Budoucí český prezident jasně deklaroval svůj nesouhlas s agresí. Tvrdě kritizoval zastánce zásahu a poukazoval, že tento útok není v žádném případě v zájmu České republiky. Sám několikrát navštívil Jugoslávskou ambasádu, kde mediálně prezentoval svou podporu Srbsku a jeho lidu.
Významnou osobností, která se také postavila proti bombardování byl i nedávno zesnulý Jiří Dienstbier, který problematice rozuměl skutečně do hloubky a nikoliv náhodou zastával funkci zpravodaje Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko v letech 1998–2001.
Připravil: Bc. Martin Smyczek
Zdroje: JUDr. Miroslav Polreich, CSc. – Terorismus část II.,
http://is.muni.cz/th/110141/ff_m/diplomova_prace__IS.pdf (str. 69-73),
http://www.rmv.cz/docs/tisk_cesko_srbsko.pdf (str. 63-66)
PS: JUDr. Miroslav Polreich, CSc. – V roce 1992 člen mise OBSE v Kosovu. Byl požádán kosovským představitelem Ibrahimem Rugovou a Srby o tajná zprostředkování dohody k předejití konfliktu. Jednání nebylo úspěšné pro negativní postoj tehdejšího prezidenta Václava Havla, stejně jako další snahy o jednání v letech 1995 – 98.
