Československá republika podepsala spojeneckou smlouvu s Rumunským královstvím. Důvodem byl mj. i pokus o restauraci Habsburků na maďarském trůnu (pokus excísaře Karla I.) v březnu 1921. Obě země pohrozily vojenským zásahem a při druhém pokusu o restauraci, na podzim 1921, shodně vyhlásily částečnou mobilizaci. Smlouva obsahovala dva tajné dodatky. Oba signatáře spojoval i zájem o zachování svých územních zisků, Československo obnovilo svrchovanost nad původně slovanským územím „horních Uher“ a Rumunsko získalo většinu historického Sedmihradska.
Tato dohoda byla jedním z pilířů vznikající Malé dohody, obranného spojeneckého paktu Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 1929 Jugoslávie). Navazovala na spojeneckou smlouvu mezi ČSR a Královstvím SHS z 14. srpna 1920 a byla dovršena smlouvou mezi Královstvím SHS a Rumunskem ze 7. června 1921. Termín „Malá dohoda“ poprvé s výsměchem použil maďarský list Pesti Hirláp, parafrázoval tak „velkou dohodu“ Francie, Velké Británie a Ruska z doby 1. sv. války. Termín se nakonec ujal a velmi rychle ztratil svůj ironický nádech.
Cílem bylo zabránit zejména změnám hranic stanovených na základě versailleské a trianonské smlouvy a proti jakýmkoliv pokusům o obnovu Rakouska-Uherska či restaurováním Habsburků.
Klíčovou postavou uskupení byl Edvard Beneš (tehdy ministr zahraničí ČSR) a jeho rumunský kolega N. Titulský. Na vojenský charakter uskupení navázaly další dohody o spolupráci politické a hospodářské. Československo se jako nejvíce rozvinutá část Malé dohody podílela zejména na vyzbrojování rumunské a jugoslávské armády.
Malá dohoda byla součástí francouzského obranného systému. Zůstala přes všechny diplomatické snahy Francie (po roce 1924), zapojit do Malé dohody Polsko, omezena pouze na tři výše uvedené signatáře. Polsko se více nezapojilo zejména kvůli stále živému československo-polskému sporu o Těšínsko.
Malá dohoda měla vzhledem k meziválečné praxi a obtížné vymahatelnosti závazků pozitivní efekt, vytvářela přátelské zázemí jednotlivých členů proti jejich rivalům – ČSR proti Německu, Jugoslávii proti Itálii a Rumunsku proti SSSR. Přes omezenou politickou funkčnost se v kritických chvílích ukázalo spojenectví mezi těmito zeměmi silnější než všechny vazby na mocnosti. Jako příklad uveďme obrovskou podporu Srbů Československu po zářijové mobilizaci roku 1938 a desetitisíce dobrovolníků. Rumunsko zase podporovalo naše vojáky při bojích s jednotkami Maďarska na Podkarpatské Rusi v březnu 1939 a umožnilo jim i s výzbrojí ustoupit na své území.
Autor: Ing. Jan Šneberk
