Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126. Předvoj trestné říšské výpravy utrpěl v bitvě u Chlumce (nedaleko Ústí nad Labem) krutou porážku; Ota Olomoucký padl a Soběslav propustil krále Lothara a všechny zajatce, který se stal Soběslavovi přítelem do konce života a také mu propůjčil titul nejvyššího říšského číšníka s právem hlasu při volbě římskoněmeckého panovníka. Na tomto spojenectví začal Soběslav budovat novou českou zahraniční politiku. Český kníže opět dokázal ukázat, že chce žít v přátelských vztazích se zahraničím, ale do domácích záležitostí nám Germán nemá právo mluvit.
Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.
Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.
16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížně prodírat se bořícím se sněhem.
Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk. Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.
Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Na konec došlo ke smíru a Soběslav propustil Císaře, jeho velmože i ostatní zajatce.
Dobové záznamy o bitvě:
Kronika mnicha sázavského
… Kníže Soběslav tedy dostal zprávu, že král Lotar hrozí Čechům, strojí se k válce, zamýšlí zemi popleniti, jestliže oni co nejrychleji nevypudí Soběslava a nesvolí, aby jim byl dosazen Ota za knížete. … Když se však dověděl, že se král Lotar blíží se silným vojskem Sasů k hranicím Čech, pospíšil postaviti se mu vstříc u hradu, který se nazývá Chlumec. … Mezitím poslal kníže Soběslav posly Načerata, Miroslava, Smila a jiné ze svých předních ke králi s tímto vzkazem: „Toto praví Soběslav: »Moudrosti tvé, dobrý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby. Bez důvodu se pokoušíš spoutat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnouti, než poddati se nespravedlivým nálezům, a zajisté, neupustíš-li od tohoto pokusu, je nasnadě, že se soud všemohoucího Boha mezi tebou a mnou projeví divem, který bude do budoucna památný na věky«“. …
Tedy dne 18. února táhly v osudné bezstarostnosti zástupy saských tlup mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí, složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku, kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal. Tam padl kníže Ota, původce tohoto neštěstí, tam bylo pobito velmi mnoho nejlepších mužů saských, a stěží kdo mohl vyváznouti, leč snad ti, kdo zůstali opodál u zavazadel nebo po boku královu. Utrpěv tedy toho dne žalostnou porážku …
Letopis kanovníka vyšehradského
… Tu Lotar, král saský, byv sveden od Oty, knížete moravského, a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Čechům a dorazil k hradu jménem Chlumec. Tam kníže Soběslav s pomocí Boží a se svou družinou pobil dne 18. února pět set jejich šlechticů, štítonoše v to nečítaje; mezi nimi padl řečený kníže Ota. A v tak veliké bitvě zahynuli jen tři Slované; králi pak saskému s ostatními Soběslav odpustil a propustil ho v pokoji. A tak se pan Soběslav a Čechové s velikou ctí a slávou bez úrazu vrátili. …
Zdroj: www.moraviamagna.cz, www.palba.cz, Wikipedie
