V Praze se sešel generální sněm za účasti zástupců českých, moravských, slezských a lužických stavů, který kromě politických otázek řešil i otázku jazykovou. V politické rovině šlo o vytvoření konfederace stavů všech zemí Koruny české a o některé další s tím související ustanovení, jako např. vytvoření krajských sjezdů a obnovení smluv s některými evropskými panovníky. Všechny tyto návrhy nakonec nebyly přijaty, dílem díky působení emisarů císaře Matyáše a dílem kvůli rozporům mezi stavy samotnými.
Druhým, daleko významnějším rozhodnutím, bylo schválení artikulů „O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho“, někdy označovaného jako jazykový zákon z roku 1615, který si kladl za cíl zejména ochranu češtiny jako státního jazyka. Tyto artikuly byly skutečně aktivní obranou, rozsáhle a podrobně rozpracovanou, českého jazyka. Tento zákon byl reakcí na rostoucí počty cizinců, zejména Němců, kteří se za vlády Rudolfa II. usazovali v Čechách bez nejmenší znalosti domácího jazyka. Stanovil několik zásadních bodů:
- každý nový osídlenec musel dát své děti učit česky,
- osoba znalá češtiny měla přednostní právo dědické na nemovitosti,
- u soudů byla určena jako jednací řeč čeština,
- kdo se úmyslně vyhýbal češtině, měl být vyhoštěn ze země,
- bez znalosti češtiny nemohl šlechtic dostat tzv. inkolát (právo obyvatelské).
Sněm např. rozkázal, aby „v těch farách, kostelích a školách, kde se před deseti lety slovo Boží kázalo česky a děti se v témž jazyku vyučovaly, nebyli trpěni jiní faráři a správcové škol, než pouze Češi“. Bohužel nebyl tento jazykový zákon uveden plně do praxe.
Po porážce stavovského povstání a vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 se jazyková situace začala zhoršovat. Němčina byla připuštěna jako druhý jednací jazyk vedle češtiny, protože „následkem převratů ve vlastnictví zemských statků za posledních dob vstoupilo do stavu panského a rytířského mnoho cizinců neznalých jazyka českého“, prakticky však začala domácí jazyk vytěsňovat z veřejného života.
Jazykový zákon z roku 1615 byl zdrojem a inspirací pro další generace, zejména v období našeho národního obrození.
Autor: Patrik Eliáš
Zdroje: www.libri.cz; Kolektiv autorů: Kronika českých zemí, Fortuna print 2003; Alois Hlavinka: Bludy a lži v dějinách, Brno 1908
