Během dne okupovala vojska nacistického Německa české země tzv. druhé republiky (na odpor se postavili vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku). Do 15. dubna byla výkonná moc svěřena vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem W. Brauchitschem. V Čechách byl výkonnou mocí pověřen generál J. Blaskowitz, šéfem civilní správy se stal K. Henlein. Na Moravě převzal výkonnou moc generál W. List, civilní správu J. Bürckel.
Čs. zpravodajská služba zaznamenávala německé přípravy na vojenské obsazení zbytku republiky už delší dobu. Před nebezpečím okupace varovala čs. kolegy i francouzská tajná služba. Některé z těchto znepokojivých pověstí o okupaci pronikly i na veřejnost. Čs. úřady se horlivě snažily je vyvrátit, aby nedošlo k nepředloženým činům a k náhlému zhoršení vztahů k Německu, které by se mohly stát záminkou k okupaci. Hrozba totální okupace vyplývala ze strohého německého vyjádření z 2. března 1939, kterým nacistická vláda reagovala na francouzskou nótu předanou do Berlína o měsíc dříve, vyzývající Německo, jako signatáře už aplikované mnichovské dohody, ke slíbenému společnému vyhlášení garance nových čs. hranic.
Dne 13. března svolal hlavní štáb poradu vyšších velitelů a pracovníků zpravodajské služby. Shromáždění předsedal ministr národní obrany armádní generál Jan Syrový. Přednosta II. (zpravodajského) odboru hlavního štábu plk. gšt. František Moravec seznámil přítomné se situací a zahrnující protiokupační opatření, které mj. navrhovalo i otevření vojenských skladů, rozdání co největšího počtu zbraní, zničení písemností a vybraného zbrojního materiálu. Většina přítomných považovala splnění těchto rámcově navržených opatření za nereálné, ale vyslovovala se v tom smyslu, že alespoň některá z nich je nutné vykonat.
Mezitím se na hlavním štábu v Praze scházeli další velitelé letectva a pluků pražské posádky. Postupně dojížděli i vyšší důstojníci z venkova. Horečně se projednávaly možnosti odporu, či alespoň rychlého ústupu mimo dosah okupantů, plány na ukrytí či zničení alespoň části zbraní, tajných písemností, rozdání zbraní a vojenského materiálu obyvatelstvu a odchod vybraných důstojníků do zahraničí. Marně bylo jednáno s vojenskými atašé spřátelených států. Nejaktivněji se projevovali plk. Heliodor Píka, plk. Chalupa, pplk. Mašín a plk. gšt. Sklenovský. Představitelé letectva, divizní generál Jaroslav Fajfr, brigádní generál Karel Janoušek a plk. Alois Vicherek se rozhodli ihned přešetřit možnosti odsunu letectva. Na rozdíl od názoru čs. vlády představitelé armády pevně předpokládali, že k obsazení Čech a Moravy dojde v nejbližších hodinách, a snažili se o úměrná a vojenské cti odpovídající opatření.
Všechny ubytovací prostory zbytků čs. armády v Čechách a na Moravě byly vzdáleny od hranic nejvýše několik hodin pěšího pochodu. Německé motorizované a obrněné jednotky jich mohly dosáhnout i v době kratší jedné hodiny. Nebyly ani k dispozici větší síly. Po propuštění předposledního vycvičeného ročníku sloužilo v celé čs. armádě včetně jednotek odříznutých na Slovensku a na Podkarpatské Rusi jen asi 117 000 vojáků prezenční služby, 6200 délesloužících poddůstojníků a 12 000 důstojníků.
Během horečných porad a příprav k alespoň pasivním protiokupačním opatřením oznámila čs. vláda MNO a hlavnímu štábu, že připravuje odjezd prezidenta dr. Háchy k přímému jednání s Hitlerem do Berlína. V této souvislosti nařídila čs. vláda vedení armády zastavení všech vojenských protiněmecky zaměřených protiokupačních akcí, které by mohly důležité jednání znesnadnit, nebo vyprovokovat Německo k zákroku. Tento jasný příkaz značně paralyzoval provádění protiokupačních opatření, která se už na vyšších velitelstvích rozbíhala. Další jejich pokračování bylo už činem proti vojenské kázni a ovlivňovalo je dilema mezi důstojnickou ctí a slepou poslušností kapitulačních rozkazů. Vyšší velitelé se museli sami rozhodnout, zda budou s ohledem na svou vojenskou čest jednat proti rozkazu, tak jako např. pplk. Mašín, nebo dají přednost nařízenému vyčkávání dalších událostí, což také převážná část důstojnického sboru nakonec učinila.
Pozdě odpoledne 14. března došly do Prahy nové znepokojivé zprávy potvrzující předešlé informace čs. zpravodajské služby. Vrcholem byla prvá hlášení velitelství 12. pěší divize o prudce se rozvíjejících bojích na Podkarpatské Rusi a hlavně zpráva velitelství pěšího pluku 8 „Slezský“ o tom, že hranice u Moravské Ostravy překročily říšskoněmecké jednotky. Předvoj VIII. německého armádního sboru generála Busche bez nejmenšího upozornění porušil čs. hranici a do 18,40 obsadil Moravskou Ostravu. První formací, která v 17,00 vstoupila na čs. území, byla 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS. Při rychlém postupu na jih narazila ve Frýdku-Místku na odloučenou 13. rotu III. praporu pěšího pluku 8 „Slezský“, ubytovanou v Čajankových kasárnách. Neinformovaná rota pod vedením kpt. pěch. Karla Pavlíka se dle předpisu postavila na odpor a úspěšně hájila své postavení a přilehlé komunikace, ač německý předvoj nasadil i minomety a protitankové kanony. Krátký palebný přepad byl na rozkaz vyššího německého velitele zastaven. Okupanti se obávali přílišné eskalace konfliktu, při zdůrazňovaném mírovém charakteru okupace neúnosné.
Zvláštní salonní vlak vezoucí Háchu do Berlína, který od 16,00 čekal na německé povolení k odjezdu, dojel nakonec do hlavního města velkoněmecké říše těsně před půlnocí. České představitele přijal Hitler až v 01,30 v noci na 15. března 1939. V 03,35 ráno podepsal český prezident dr. Emil Hácha Němci připravenou dohodu o převzetí českých zemí pod „ochranu“ německé říše. K podpisu došlo v rozporu s čs. ústavou, po velmi tvrdém psychickém nátlaku, při kterém bylo vyhrožováno okamžitým masovým bombardováním Prahy a vojenským tažením vedeným brutálními formami. Prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský neměli přitom možnost konzultovat Berlínem požadované okamžité podepsání neslýchané žádosti s ostatními členy vlády, představiteli armády a tím méně s parlamentem. Až po vynuceném podpisu se mohli spojit s Prahou, ale jen k vydání kapitulantských rozkazů.
První zprávy o nastávající okupaci vyplynuly z telefonátů prezidenta Háchy s ministrem národní obrany armádním generálem Syrovým, pohotově natočených odposlechovým oddělením hlavního štábu. Vyplývalo z nich, že do začátku vstupu okupantů zbývají asi dvě hodiny. Přestože už bylo vše ztraceno a již se nedalo v této krátké noční době nic zařídit, vydali někteří velitelé vyšších jednotek telefonické rozkazy ke zničení všech tajných dokumentů. U některých útvarů dosáhlo ničení tajných dokumentů značného stupně. Do akce se dokonce zapojovala i sborová, divizní a plukovní velitelství na Slovensku, hlavně v okolí Trenčína, Prešova a Banské Bystrice.
K překročení hranic došlo přesně v 06,00. V Čechách prováděla okupaci 3. skupina armád generála Blaskowitze, sestávající z VIII. as generála Busche a z IV. as generála Schwedlera, posílená 5. skupinou armád pod velením generála Lista. Na Moravě se k akci připravovaly divize generálů von Rundstedta a von Reichenaua. Nasazeným leteckým jednotkám veleli generálové Kesselring a Sperrle. Prvosledové německé jednotky většinou objížděly velké posádky a všechny výcvikové prostory, u nichž jen zablokovaly komunikace. V 08,35 dorazily prvé motorizované jednotky wehrmachtu na okraj Prahy ve Vysočanech, za půl hodiny vtrhly na kbelské a letňanské letiště čety motocyklistů a obrněná auta s protiletadlovými bateriemi zablokovala startovací dráhy.
Zvláštní komando německého abwehru obsadilo v Dejvicích budovu hlavního štábu, kde se snažilo zajistit všechny písemnosti. Avšak na úřadovnách II. oddělení našli většinou jen prázdné skříně a na dvoře a v kotelně celé svazky do hořívajících spisů. Pražský hrad, zprvu zablokovaný obrněnými vozidly, byl zcela obsazen v 11,00. K obsazení letišť pozemními sledy luftwaffe došlo kolem poledne, v Přerově až ve 13,00.
Teprve odpoledne, kdy se počasí místy zlepšilo, přistály na některých letištích první většinou jen spojovací německé letouny. Ve Kbelích se skupiny středních bombardérů Dornier 17 E objevily až 16. března. Postup okupantů nezastavila ani slovenská hranice. V průběhu 15. března oznámili Němci vládě den starého Slovenského štátu, že 2. pěší divize generála Engelberta obsadí celý prostor na západ od Váhu a vytvoří zde tzv. ochrannou zónu (Schutzzone), ze které se musí všechny jednotky slovenské armády ihned stáhnout a nadále zde nebudou kasernovány. Ve všech českých a moravských městech došlo během 15. března k za stavení práce, ke srocování lidu a k bouřlivým demonstracím, proti kterým se německé jednotky chovaly velmi zdrženlivě. Výjimku tvořily henleinovské bojůvky a zfanatizovaní němečtí výrostci.
V 19,46 dorazil na Pražský hrad Adolf Hitler s doprovodem vysokých funkcionářů 3. říše. Po vyhlášení tzv. protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) zavedli Němci na krátkou dobu okupační režim. V Čechách byl velitelem ustanoven generál pěchoty Blaskowitz. Morava byla rozdělena do tří oblastí, kterým veleli generálové von Rundstedt, List a Bürckel. Brzy nastoupila civilní správa a značná část německých jednotek se začala z českých zemí odsunovat.
Reakce na okupaci ve světě
Tiskové agentury na celém světě zaznamenaly prvé reakce na okupaci Čech a Moravy i na vytvoření Slovenského štátu od večera 15. března. Veškerý demokratický tisk označil tuto akci za vědomé a násilné porušení mnichovské smlouvy. Jedinou výjimkou byly některé polské a maďarské vládní listy a masmédia fašistické Itálie.
Francouzský ministr zahraničí Bonnet, jeden z hlavních tvůrců francouzského podpisu mnichovské smlouvy, oficiálně oznámil německému velvyslanci v Paříži, že francouzská vláda považuje okupaci Čech a Moravy za flagrantní porušení mnichovské dohody a neuznává v žádném případě situaci, která se vytvořila německou akcí v ČSR.V narychlo svolaném zasedání britské sněmovny premiér Chamberlain zprvu hájil názor, že osamostatněním Slovenska došlo k vnitřnímu zhroucení čs. státu, takže britský závazek na garanci jeho hranic zanikl. Bouřlivé námitky opozice a i značné části politiků z vlastní konzervativní strany Chamberlaina donutily, aby se britská vláda okamžitě připojila k francouzskému protestu. Došlo přitom i k velmi tvrdé kritice celé dosavadní Chamberlainovy politiky. 16. března podala francouzská i britská vláda v Berlíně ostrý protest proti vytvoření Slovenského štátu pod německou patronací. Oba státy současně odvolaly z Berlína své velvyslance. Byla vyhlášena i pohotovost francouzské armády. S menší prodlevou se k britsko-francouzskému protestu připojily i USA.
Po znatelném váhání podal 17.3. ostrý protest proti okupaci českých zemí i Sovětský svaz. Rýsující se obrat v sovětské zahraniční politice signalizovalo brzké uznání Slovenského štátu de facto. De iure uznal SSSR Slovenskou republiku v létě 1939. V prosinci přijel do Moskvy slovenský vyslanec Fraňo Tiso. Dosavadnímu čs. vyslanci Fierlingerovi, jehož činnost byla postupně omezována, SSSR nakonec zcela odepřel uznání diplomatického charakteru a budovu čs. vyslanectví zabrali slovenští diplomaté. Zřízení Slovenského štátu a protektorátu Čechy a Morava nakonec vedle SSSR a Itálie uznalo jen Maďarsko. Polská vláda se po tvrdé reakci na svou dosavadní politiku neodvážila k uznání oficiálně připojit.
Kapitulace československé armády byla chmurnou a bolestnou kapitolou novodobých českých a slovenských dějin, plnou pochybností. Bezesporu i jednou z bezprostředních příčin pronikavého úpadku morálních hodnot značné části národa v následujících desetiletích. Avšak Hitler a jeho pochlebovači se zklamali, když věřili, že Mnichovem a jeho přímým následkem – 15. březnem 1939, je republika pochována. Češi a Slováci pokračovali v boji za demokracii doma i za hranicemi. Již v květnu 1939, necelé dva měsíce po okupaci, zavlál na nádvoří bronovických kasáren u Krakova prapor první čs. vojenské jednotky organizované v cizině. A pak už následoval jen boj. Boj tvrdý a nesmlouvavý, ale především též boj obětiplný.
Zdroj: www.army.cz
