K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až 12. února 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Město Praha mělo nadále společný orgán tj. magistrát, který se skládal z purkmistra, dvou zástupců a 28 magistrátních radů. Magistrát se rozdělil na tři senáty: politickohospodářský, civilně soudní a kriminálně soudní. Sídlem magistrátu se stala Staroměstská radnice. 30. dubna 1784 se zde konala volba prvního magistrátu, který se pak 9. srpna ujal své moci. Prvním purkmistrem se stal dr. B. A. Záhořanský z Orlíku.
Rozšíření Prahy o předměstí (tehdy Karlín a Smíchov) bylo jako cíl stanoveno již v pražském obecním řádu z roku 1849. Obě obce však o přípojení odmítly jednat. Vyšehrad požádal o připojení sám, avšak nejprve neúspěšně. V tomto období tak byl připojen pouze Josefov (1850). Další kolo jednání o připojení vyvolaly Královské Vinohrady, Smíchov, Karlín, Žižkov a Holešovice-Bubny v osmdesátých letech, když potřebovaly zavést vodu a plyn. Problémem se však ukázalo odlišné daňové zatížení i obava ze ztráty rozhodovacího vlivu, takže Královské Vinohrady si postavily vlastní vodárnu a připojeny byly jen Vyšehrad (1883) a Holešovice-Bubny (1884).
Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. V dalších letech projevily zájem například Dejvice a Košíře, ale to by bez připojení bližších měst bylo nereálné. Roku 1897 Praha opět vyzvala k jednání Karlín, Žižkov, Královské Vinohrady a Smíchov. Ty utvořily koalici a požadovaly zachování autonomie v rámci Prahy, zachování výše činžovní a potravní daně a odmítly, aby k Praze byly připojovány obce, které s ní nesousedí. Praha na tyto požadavky nepřistoupila, takže byla připojena jen Libeň (1901).
Zákonem č. 48 z. z. ze dne 16. srpna 1899 bylo zřízeno zvláštní společenství obcí Prahy, Karlína, Smíchova, Král. Vinohradů a Žižkova ke zřízení, vydržování a správě společné vodárny. Začátkem 20. století opět vstoupily do jednání Smíchov, Žižkov a Nusle. V letech 1907 a 1908 schválil pražský sbor obecních starších (rada města) připojení šesti obcí. Rozhodnutí však podléhalo schválení Zemským sněmem, a ten byl paralyzován spory mezi Čechy a Němci. V letech 1910–1914 připojení zablokovala okresní zastupitelstva. Válka jednání přerušila.
V letech 1918–1919 již byla o vytvoření Velké Prahy obecná shoda. Návrh zákona byl předložen Národnímu shromáždění v listopadu 1918, po konci první světové války, rozpadu Rakouska-Uherska a založení centralistického Československa, jehož hlavním městem se Praha stala. Během projednávání návrhu zákona o Velké Praze se seznam obcí, jichž se měl týkat, přičiněním regulační kanceláře městského stavebního úřadu i zájmem dalších obcí značně rozšířil. Štěrboholy, Měcholupy a Stodůlky byly však tehdy odmítnuty.
Velká Praha byla po více než sedmdesátiletých snahách realizována k 1. lednu 1922 zákonem o vytvoření Velké Prahy a dalšími navazujícími zákony, č. 114 až 117, z 6. února 1920, a nazvána hlavní město Praha.
Zdroj: www.libri.cz, Wikipedie
