Z angolského průmyslového komplexu v Alto Catumbele bylo uneseno protivládní organizací UNITA 66 československých občanů (včetně rodinných příslušníků), kteří působili jako odborníci při zajišťování provozu v závodě na výrobu celulózy a papíru; museli ujít cestu dlouhou 1500 km. Po 111 dnech zadržování bylo 1. července za pomoci Mezinárodního červeného kříže propuštěno 45 občanů, zbytek (20 mužů, jeden ze zadržovaných zahynul) byl propuštěn 22. června 1984.
Angole se hned po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 rozhořela občanská válka mezi marxistickým Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA), které podporoval socialistický blok (Kuba poskytla i vojenský kontingent), a povstaleckým hnutím Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA), jež se opíralo o podporu Západu (a vojenských jednotek Jihoafrické republiky a Zairu).
Československo v zemi angažovalo na straně komunistického tábora ve prospěch MPLA a to vývozem nákladních automobilů Tatra a především vysláním několika desítek expertů (v polovině roku 1979 už jich bylo 41), kteří měli nahradit část odcházejících portugalských odborníků. Do provozu uvedli například celulózku v Alto Catumbela, o které se poté angolští představitelé ve vzájemných jednáních zmiňovali jako o příkladu úspěšného československého působení. Dále naši odborníci pracovali v energetice a ve zdravotnictví.
Hnutí UNITA se po letech bojů rozhodlo přitvrdit nátlak na získání mezinárodního uznání a 12. března 1983 zajalo 66 československých občanů, kteří v Angole pracovali v rámci hospodářské pomoci rozvojovým zemím. Skupina 66 Čechoslováků byla zadržena ve městě Alto Catumbela. Šlo o 28 expertů, lékařku, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí (z toho tři ve věku do pěti let a osm mezi šestým a desátým rokem), kteří pracovali na výstavbě tamní celulózky. Zajatce odvedli asi 27 kilometrů za město do hor, kde měli jednu základnu.
Tehdy panovalo na tuto událost tiskové embargo a Sovětský svaz hodlal únos řešit ozbrojenou cestou za pomocí v Angole operujících kubánských ozbrojených sil. Československé vedení se postavilo proti tomuto řešení a zvolilo diplomatické vyjednávání. Vůdce povstalců UNITA Jonas Savimbi hodlal využít vyjednávání s československými úřady k tomu, aby dosáhl od Československa mezinárodního uznání existence své organizace. Dalším jeho cílem bylo vybojovat si post prezidenta Angoly.
„Byla to hodně mimořádná situace v našich životech. Největší přestřelka propukla tak ve čtvrt na šest ráno, a protože to nebylo tehdy nic mimořádného, tak jsem ještě na chvíli usnul. Že je zle, jsem viděl, když jsem z okna koupelny spatřil jsem ozbrojence, jak vedou rodinu ředitele továrny,“ řekl unesený československý občan Lubomír Sazeček.
Čtyři dny později vyrazili zajatci na tříměsíční strastiplnou pouť na východ země, při které ušli pěšky 1500 kilometrů a přes 1000 kilometrů ujeli na korbách nákladních aut. Při pochodu zemřel 19. dubna sedmatřicetiletý Jaroslav Navrátil, což byla podle Sazečka nejtěžší chvíle, kterou zajatci za celou dobu zažili. Údajně spadl a zranil se na hlavě. Podařilo se sehnat skříň, vložit do ní jeho tělo a pochovat jej. Všichni tehdy zpívali československou hymnu. Unesení dorazili koncem dubna a v květnu na základnu UNITA Jamba u města Rivungo u zambijských hranic. První skupina 45 zadržovaných (zejména žen a dětí) byla propuštěna již 30. června, ale zbývajících 20 mužů čekalo na svobodu více než rok – do 21. června 1984.
„Nejdůležitější bylo doufat, že dojdeme na konec naší pouti, tedy na jihovýchod Angoly. Byl jsem tam třetí nejmladší expert, byli tam i lidé o dvacet let starší. Pro ně to muselo být opravdu těžké. Fyzická námaha byla enormní a navíc jsme nebyli nijak zvlášť stravovaní, trpěli jsme žízní a mnoha drobnými onemocněními. Vůle překonat to a vrátit se domů ale byla silnější,“ vzpomíná Lubomír Sazeček.
Československo tehdy v rámci „vývozu světové revoluce“ dodávalo vítězící MPLA zbraně, technologie, ale v zemi též stavělo různé hospodářské komplexy. Jedním z nich byl i kombinát v Alto Catumbele.
Československé úřady sestavily krizový štáb v čele s náměstkem ministra zahraničí Stanislavem Svobodou, který se pokoušel po několika liniích dosáhnout propuštění zadržovaných Čechů a Slováků. Diplomaté však narazili na angolskou neochotu souhlasit s výměnou rukojmí za příslušníky UNITA vězněné v Angole.
S představiteli UNITA jednal bývalý slovenský ministr zahraničí Eduard Kukan, jenž dostal jako ředitel afrického odboru ministerstva zahraničí striktní pokyn: „Spojte se i s čertem, ale doveďte je domů.“ Delegaci UNITA přijalo vedení státu i v Praze a podle Kukana byla československá strana ochotna přijmout veškeré jejich požadavky. UNITA měla pouze jeden požadavek: politické uznání svého boje, což „v praxi“ znamenalo článek v Rudém právu o jednání vlády ČSSR s UNITA a účast náměstka ministra zahraničí při předání zajatců. Nakonec se jeden z nejvyšších představitelů MZV sešel s Jonasem Savimbim na území, které UNITA kontrolovala, čímž fakticky uznal oprávněný boj hnutí v Angole.
Do vyjednávání se zapojilo mnoho organizací i osob. Prezident Gustáv Husák žádal o pomoc generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuellar, Mezinárodní výbor Červeného kříže či indickou premiérku Indiru Gándhíovou jako předsedkyni Hnutí nezúčastněných zemí.
V červnu 1983 se podařilo dohodnout předání sedmnácti žen, dvaceti jedna dětí a sedmi vážně nemocných mužů. Propuštění zbývajících zajatců ale bránila neochota vlády MPLA vyjednávat se Savimbim, na kterou československé úřady zareagovaly navázáním vlastních přímých kontaktů s UNITA. 27. února 1984 se Stanislav Svoboda setkal v Bruselu na základě zprostředkování novináře Jeana Wolfa se členem vedení UNITA Reubenem Chitacumbim a v květnu téhož roku přijela do Prahy delegace UNITA vedená Wilsonem dos Santosem. 20. června pak Stanislav Svoboda dorazil přímo do základny UNITA v Jambě, kde Savimbi rukojmí propustil.
Na rozloučenou přichystal Savimbi v Jambě honosnou recepci. Československá vláda se zavázala, že nebude do Angoly dodávat zbraně ani odborníky, a zajatci se dostali na svobodu. Po přestupu v jihoafrickém Johannesburgu odletěli po vstřícném gestu zairského maršála Mobutua z Kinshasy do Prahy.
Únosu, po kterém bylo 45 zajatým propůjčeno vyznamenání Za statečnost, využili i filmaři. Již v roce 1985 měl v televizi premiéru film Angolský deník lékařky, který s Janou Brejchovou v hlavní roli natočil režisér Vladimír Kavčiak. Události též mapuje kniha Josefa Klímy s názvem Angolská anabáze.
Zdroj: ww.ct24.cz, www.mzv.cz, www.libri.cz, www.blisty.cz
