Historické dokumenty: Úvod o povaze mezinárodního práva (1. část)

Před časem jsem byl osloven, abych osvětlil právní povahu a závaznost některých historických dokumentů a aktů, souvisejících s naší nedávnou minulostí. Jedná se zejména o období let 1938 až 1948, bez zajímavosti není ale ani období následující až cca do roku 1970. Pokusím se tedy v několika příspěvcích, zdůrazňuji, že populárně naučnou formou, vyjádřit svůj právní a právně-historicko-politicko-politologický pohled na věc. Současně však se budu snažit, aby v textu, který dělím pro přehlednost a alespoň nějakou čtivost do kratších příspěvků, nebyla žádná výraznější právní nepřesnost. Předtím, než se pustím do osvětlení povahy Mnichovské dohody, krátce vysvětlím, co to je mezinárodní právo.

Mezinárodní právo je samozřejmě (jako každé odvětví práva) tvořeno souborem právních norem, které upravují obdobné právní vztahy, zde „vztahy s mezinárodními prvky“. Mezinárodní prvek může vstupovat do vztahů nazíraných zevnitř státu, takovou problematiku upravuje mezinárodní právo soukromé – pro příklad: český subjekt dodává zboží do ciziny, následně dojde ke sporu o vady dodaného zboží, mezinárodní právo soukromé pak řeší otázku, jakým právem se řídí vztah mezi českým dodavatelem a cizím odběratelem. Normy mezinárodního práva soukromého si vydává každý stát sám a jde tedy vlastně o právo vnitrostátní.

Pro nás je však – pro účely tohoto článku – potřeba říci něco o povaze mezinárodního práva veřejného. Jedná se o soubor zvyklostí a smluv, kterými jednotlivé státy mezi sebou upravují určitou problematiku, zpravidla společnou více nebo mnohým státům světa (právo moří, právo válečné, právo mírové, právo týkající se vesmíru atd.). Z hlediska předmětu je pro „obyčejného smrtelníka“ mezinárodní právo veřejné poměrně málo zajímavé, neboť se na jednání konkrétní osoby vztahuje velmi výjimečně (je to možné v případě jednání představitelů států – prezidenta, předsedy vlády atp.), upravuje totiž to, jak se má chovat v té které situaci stát. Pojmy, které mohou přiblížit, o co se jedná, jsou například státní hranice, mezinárodní vody, konkordát, okupace atd. Jednotlivec se do vztahů, které založily tyto pojmy, nedostává (překročí státní hranici nebo ignoruje, že není v mezinárodních vodách, v pobřežních vodách, pak ale na něj dopadá právo státu, na jehož území se nachází, nebo jehož je občanem, nikoliv mezinárodní právo). Zmiňuji-li výše v tomto odstavci zvyklosti, je tím míněno zvyklostní právo (ve formě jinak typické pro anglosaské země), které může být (dlouho a opakovaně praktikované a všeobecně akceptované postupy) anebo nemusí být závazné (např. způsob uvádění konzulů a atašé do úřadů zastupitelských orgánů jiné země a možnost nesouhlasu s jejich vysláním či dokonce vyhoštění nežádoucích osob mezinárodní cestou). Pro časové dokreslení uvádím, že mezinárodní právo zažilo velký rozmach zejména na počátku 20. století a některé takto staré závěry donedávna platily či stále platí.

Pro mezinárodní právo byl zřejmě vždy typický princip reciprocity (vzájemnosti), zjednodušeně řečeno, princip „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Pokud jeden stát toleruje určité chování druhého státu ve vztahu ke svému území či právům, oprávněně očekává, že obdobně se zachová druhý stát v případě jednání státu prvního. Toto pravidlo je v hojné míře dodržováno dodnes. Na druhou stranu neuvědomuji si ani jediný princip, ať už psaný či zvyklostní, mezinárodního práva, který by nebyl v průběhu své tvrzené platnosti porušen. To je podstatné mít na paměti v dalších částech tohoto cyklu Historické dokumenty.

Pokud problematiku hodně zjednoduším, vývoj mezinárodního práva probíhal tak, že nejprve vládl jednoznačně „zákon silnějšího“, následně došlo k uzavírání separátních dvojstranných smluv mezi státy, pak k uzavírání vícestranných smluv mezi státy, následně ke vzniku mezinárodních organizací, které sdružovaly státy za účelem nalezení shody v určité problematice a šíření takového konsensu dále. Nicméně je nutné zvláště upozornit na to, že mnoho otázek střetu zájmů jednotlivých států není právem spolehlivě upraveno a v některých nevyjasněných otázkách stále platí, že silnější hráč si svou pravdu prosadí politickou cestou bez ohledu na právní relevanci. Někdy je obtížné posoudit, zda se jedná již o porušení mezinárodního práva či pouze jeho zkreslený výklad, nicméně nemusím zřejmě demonstrovat, že v případě malého státu může být jakékoliv porušení demonstrativně odsouzeno, v případě mocností tomu tak zřejmě nikdy nebylo. A ještě – mezinárodní právo je skutečně velmi těsně spjato s politikou. Předpoklad, že kde není žalobce, není ani soudce, se zde uplatňuje často. Pro demonstraci – pokud by kupříkladu USA a Čína svorně porušili nějaké dosud platné mezinárodní zvyky, je pravděpodobnější, že to mezinárodní společenství prohlásí za akt definitivně dokládající to, že se takové zvyky přežily a nejsou mezinárodně závazné, než aby žádalo nápravu. A propos – jaké sankce lze vlastně udělit státu, který je mocností typu USA nebo Číny, aby byly skutečně efektivní a měly dostatečný prevenční a reparační charakter?!

Autor: Bc. et Mgr. Tomáš Hodys