V sobotu 3. listopadu se v prostorách domu Lužického semináře na pražské Malé Straně konal Den kašubské kultury, kam zavítala i část Svornosti z RO Brdy. Program byl plánován kolem poledních hodin, z původně tříhodinového se však protáhl na téměř čtyřhodinový.
Budova Lužického semináře v těsné blízkosti Karlova mostu byla spjata již od 18. století s výukou studentů z Horní a Dolní Lužice. Prostory domu jsou dodnes – navzdory soudobému absolutnímu nezájmu ze strany českých porevolučních mocenských struktur o Lužici – využívány k občasným setkáním odborníků a zájemců na toto téma, zejména pak ze Společnosti přátel Lužice. Kromě toho se tu konají i příležitostná setkání zaměřená i na jiná slovanská etnika a jazyky, zejména západoslovanské. Jedním z takových etnik, potažmo jazyků, je kašubština a Kašubové, kteří mají své místo na severu Polska.
Na plánovanou sérii drobných přednášek se sešla více než třicítka posluchačů. Část z nich tvořili Češi (bohužel spíše pouze starší či střední generace), Poláci a samotní Kašubové, případně studenti těchto našich severních sousedů, jevící zájem o kašubskou kulturu. Přednášelo se jak v češtině, tak v polštině, k zaslechnutí byla ale i kašubština. Postupně přednášeli magistr Dariusz Szymikowski z univerzity v Gdaňsku, dále přední český odborník na toto téma, doktor Vladislav Knoll a konečně mladý a nadějný student Adam Hebel, opět z Gdaňsku. Ačkoliv velká část prezentací byla v polštině, byly k dispozici mj. zkrácené české překlady, no w ogóle nie bylo nawet dla cudzoziemców w audytoriu wielki problem zrozumieć. K diskuzi nadále přispívali jak studenti kašubistiky (ač ta stále jako zcela samostatný obor v Polsku neexistuje), tak i mnozí jiní zájemci.
Posluchači se nejprve dozvěděli o dějinách Kašubů, sahajících podle archeologických pramenů 1500 let nazpět, o oblasti, kterou obývají (západně a jihozápadně od tzv. Trojměstí – Gdaňsku, Gdyně a Sopotu u Baltu), o jejich počtech a znalosti jazyka. Dle společenskovědních výzkumů má dnes asi 500 000 osob kašubský původ, nicméně podle posledních sčítání z loňského roku je Kašubů jen cca. 229 000, zhruba polovina pak stále užívá svůj jazyk každodenně, ale jen 16 000 osob se však oficiálně hlásí ke kašubské národnosti – zbytek se pokládá jednoduše za Poláky.
Zajímavou částí diskuze byla jistě proměna „společného nepřítele“ Kašubů – zatímco před koncem 2. sv. války šlo hlavně o silné antigermánské tendence, po posunu polských hranic na západ a nástupu socialismu to byli samotní Poláci, kteří pod doktrínou internacionalismu na první pohled poněkud paradoxně jaksi neviděli a neslyšeli svou nejvýraznější historickou menšinu. Změnu přinesly až porevoluční doby a obrat k multikulturalismu, podporovaným ještě více po vstupu Polska do EU. Multikulturalismus je tak trochu dvousečnou zbraní a je jen na osobním názoru čtenáře stránek Svornosti, jak v tomto případě (svébytné slovanské etnikum s vlastní kulturou a velmi dlouhou historií na jednom území) na něj bude tentokrát nahlížet. Prozatím se zdá, že osud Kašubů a jejich jazyka je díky tomuto zachráněn – otevírají se základní, návazné, střední i vysoké školy, jazyk a kultura proniká do seznamů nezcizitelného kulturního dědictví, vyzdvihováni jsou doboví národní buditelé (např. Florian Ceynowa, Aleksander Majkowski) apod.
Dále se posluchač dozvěděl mnohé o jazyku tohoto etnika, o systému hlásek a samohlásek odlišných od polštiny a také o prokazatelných vazbách na již vymřelou polabštinu. Od velmi mladého a na svůj věk obdivuhodně sečtělého studenta kašubistiky v Gdaňsku, Adama Hebela, jsme se dozvěděli též něco o lidové kultuře, mytologii a krojích. Závěrem byl promítán krátký amatérský film pro podporu výuky jazyka. Samozřejmostí bylo též tématicky zvolené občerstvení za vskutku lidový peníz, či nabídka časopisů a publikací na téma jak Kašubů, tak Lužických Srbů.
Mgr. Michal Damek
