Svátek svatého Václava, patrona české státnosti, bývá v současné době mnohými Čechy chápán jako den, kdy není nutné navštívit místo výkonu zaměstnání nebo školní povinnosti. Zeptáte-li se však, proč do práce 28. září nemusíme (někteří musejí), ne každý, s akcentem na slovíčko „ne,“ dokáže tomuto dni přiřknout správný význam.
Ti z nás, kteří si daný význam uvědomují v jeho závažnosti a významnosti, pokud mohou, sjíždějí se již pravidelně v tento den k jedné z nejvýznamnějších dominant Polabské nížiny, k hoře Říp.
Na parkovišti pod Řípem, v obci Rovné se letos postupně začali sjíždět členové a příznivci Svornosti kolem jedenácté hodiny dopolední (nutno podotknout, že Východočeši přijeli na místo jako první 
) a po příjezdu ostatních účastníků řípského setkání jsme se společně s dorazivšími Západočechy (samozřejmě jich bylo nejvíce ), Středočechy, Jihočechy a také ostatními, kterým se za nejmenování omlouvám, vydali ve stopách praotce Čecha na poslední etapu jeho daleké historické pouti, k vrcholu hory Říp.
Na tomto místě stojí za zmínění, že jsme byli příjemně překvapeni velmi hojným počtem lidí, kteří v tento den chtěli, podobně jako my, naši památnou horu navštívit. Dokonce parkoviště v Rovném určené pro cca padesát aut zdaleka nebylo schopné přijíždějící návštěvníky tohoto místa pojmout, a tak jste mohli vidět zaparkovaná auta po celé vsi, kde jen se dalo.
Počasí bylo ten den vpravdě letní, a tak jsme nahoru přišli příjemně oroseni, zvláště potom ti z nás, kteří na výlet s sebou vzali své rodiny a potomky, jejichž stáří jim dovolilo zúčastnit se pouze v dětském kočárku. Avšak na svítící slunce jsme se rozhodně nezlobili, vždyť nám právě ono umožňovalo překrásný panoramatický pohled do Polabí a nejen tam, dokonce byl k vidění i nejvyšší vrch Českého ráje, Kozákov.
Po krátkém vydýchání po výstupu byl jedním naším členem přednesen projev předsedy Svornosti, jenž se alespoň prostřednictvím psaného slova zúčastnil řípského setkání také. Poté již následoval návrat k parkovišti a vzhledem ke skutečnosti, že se již blížila druhá hodina odpolední, většina Svorných se rozhodla naobědvat se v nejbližší otevřené restauraci.
Avšak nalézt ten den v okolí otevřený podnik, kde byste mohli zakoupit oběd, nebylo nikterak jednoduché. Až poté, kdy jsme projezdili okolí Řípu v okruhu dvaceti až třiceti kilometrů a Říp si prohlédli ze všech světových stran, se nám otevřely dveře v obci Straškov.
Klidně bych od milých, zaskočených slečen – obsluhy místní restaurace – čekal citát z Hospody na mýtince: „Na takový návaly tady nejsem připravenej,“ ale poradily si s námi asi dvaceti hladovými krky s grácií a kolem čtvrté hodiny odjížděli ze Straškova poslední členové našeho sdružení s veselou myslí a těšící se na další společné počiny.
Jakub Hlávko
P.S. Nesmíme zapomenout na pravidelné účastníky naší akce – přátele z Rodné víry, díky a zase za rok .
