Film „300 : bitva u Thermopyl“, zachycující jeden z nejsilnějších okamžiků evropských dějin lze označit za dílo spíše průměrné. Divák je až oslněn různými triky, kterých je zde až moc, takže celkově film působí spíše dojmem lacinosti. Přesto lze říci, že tento film má i své silné poselství.
Bitva u Thermopyl je zde prezentována do značné míry jako souboj nejen civilizací, ale i dvou zásadních principů. Na jedné straně skvělí Řekové, kteří se pyšní nejen skvěle vypracovanými břišními svaly, ale především svou výraznou osobností. Až na jednoho zrádce, který je vykreslen
opravdu mimořádně odpudivě, všichni představují jakýsi vzor mužnosti. Je pro ně typický nejen silný charakter a statečnost, ale i výrazná osobní integrita, určitý étos, dalo by se říci vyšší princip mravní. Právě ten jim zavelel stát a bojovat i proti nebývalé přesile – a za situace, kdy muselo být jasné, že bitva jako taková je prohraná. Právě svojí statečností, svojí osobnostní integritou ostatně dokáží i dnes oslovit.
Na straně druhé stojí perská vojska, vedená pyšným králem Xerxem, který jakoby si chtěl podmanit celý svět. Spolu s ním jakoby se valila nejen vojska, ale i celá jeho říše. A ta si v sobě naopak nese typickou východní, orientální rozmařilost. Vidíme tak panovníka obklopeného až neskutečným přepychem, množstvím otroků z různých končin světa a huriskami, jejichž vábivému podmanivému hlasu je až neskutečně obtížné odolat. Je přirozené, že tyto dva principy se střetnou – a tak v oné těsné soutěsce nedošlo jen k střetu vojáků, ale i dvou zcela odlišných světů.
Je to vlastně až neskutečně dávno – a pro mnohé je to už dávno mrtvá, zapomenutá historie. A přec právě dnes se zdá, jako by tato historie opět ožívala – vždyť ne nadarmo mnozí autoři hovoří o střetu civilizací. Ale zdá se, jako by se strany poněkud obrátily.
Dnešní Írán představuje mimořádně zajímavý stát. Často jej pod vlivem mediální masáže vnímáme jako jakousi novodobou říši zla – a děsíme se při pohledu na balistické rakety a jaderné zbraně, které jsou zde vyvíjeny. Skutečnost je poněkud jiná. Dnešní Írán zaznamenává výrazný růst – a to nejen svou ekonomickou a vojenskou silou. Díky dosud živému odkazu Chomejního, jeho důrazu na etičnost, morálku vycházející z Koránu představuje určitou alternativu dnešní západní, euroatlantické civilizaci. Ta proti tomu bojuje prostředky spíše silovými – hrozbami silou, různými embargy, politickými obstrukcemi. Není ale právě to spíše příznakem slabosti? Je Evropa schopna se této výzvě skutečně vyrovnat?
Dnešní Evropa nabízí pohled, který není zrovna vábný. Je až příliš ochromena svojí ekonomickou krizí, kterou stále není schopna překonat. Evropa výrazně oslabila politicky, ale i vojensky, což je v dnešních podmínkách vracející se studené války obzvláště špatné (bohužel, i v dnešním světě platí ona Stalinova tendence měřit sílu státu podle počtu divizí). Výrazně oslabila ekonomicky – celosvětová krize oslabila nejvíce právě Evropu dlouhodobě žijící na dluh, zatímco státy jako Írán oslabily jen nepatrně a v mnohém spíše posílily. Snad nejvíce ale Evropa oslabila myšlenkově, duchovně.
Příznaky vidíme kolem sebe prakticky každý den. Vidíme rozhádanou politickou scénu, která řeší převážně sama sebe, místo aby řešila skutečně zásadní problémy. Místo vytváření nějakých smysluplných, dlouhodobých koncepcí jsou pouze řešeny okamžité problémy, zcela chybí nějaká vizi, perspektivu. Dochází k oslabování fenoménu státu a národa – společnost tak ztrácí nejen svoji soudržnost, ale i svou vlastní identitu. Nebývale jsou prosazovány zájmy jednotlivých politickoekonomických uskupení na úkor zájmů celku. To se pochopitelně odráží na stavu společnosti. Její velká část upadá do apatie, vnitřního exilu – zájem o veřejný život ztrácejí ti, kteří by měli být jeho hybnou silou. Mnoho lidí, pronásledovaných ekonomickou krizí pak přechází do šedé či přímo černé ekonomiky. Drogy a podobné další úniky od reality se stávají čím dál běžnější součástí života, pro který je příznačná apatie, lhostejnost a odevzdanost osudu. Situace tak nápadně připomíná předválečnou Francii, která byla natolik zahleděna do své dekadence, že byla až neuvěřitelně snadno poražena dravým energickým hitlerovským Německem.
Má-li se Evropa z tohoto stavu vymanit, musí se vrátit ke svým kořenům. Je ostatně příznačné, že současná krize nejvíce postihla Řecko, které je označováno za kolébku evropské civilizace. Z odkazu starého Řecka i dnes můžeme čerpat třeba ideu demokracie – a to demokracie skutečně univerzální a nikoliv moderní neoliberalistické, která je ve skutečnosti demokracií pouze pro některé. Můžeme ale čerpat i ideu zodpovědnosti jedince vůči národu a státu, Platónovu ideu přirozené etičnosti a mravnosti. Spolu s ní pak i ideu přirozené sounáležitosti, svornosti a solidarity.
To je samozřejmě úkol velice obtížný. V dnešním světě nám ale v podstatě ani nic jiného nezbývá. Evropa tak možná nepotřebuje ani tak nové ekonomické zdroje, stále nová byrokratická uskupení, nepotřebuje halasné plány, které jsou pouhými prázdnými hesly bez skutečného obsahu.
Dnešní Evropa potřebuje – třeba právě oněch tři sta Lakedaimónských.
Autor: David Khol
