28. října 2012 to bylo již 94 let od vyhlášení Československé republiky, našeho svébytného státu. Vzhledem k současným okolnostem je to velmi důležitý mezník. Dává nám příležitost zamyslet se nad budoucností nás samých, našich blízkých, hlavně našich dětí a všech ostatních, celého našeho českého národa.
S příchodem do nového tisíciletí a do Evropské Unie jsme se ocitli na prahu nové doby, která ještě nikdy neměla obdoby. Každou chvíli se stáváme svědky nových změn, které převracejí dosavadní skutečnosti naruby. Svět se „sbližuje“. A to ve všech směrech.
Uchovají se i tak naše zvyky, jazyk, naše kultura, když se o to nebudeme snažit? Přemýšleli jsme někdy o tom, jak to bude na území českého státu vypadat za 50, 100, nebo 200 let?
A položím si otázku ještě jednou, přemýšleli jsme někdy o tom, že bychom se snažili podílet na tom, aby na nás vzpomínali naši děti, vnuci, pravnuci a další, jako my vzpomínáme na období první republiky? Jaké by bylo, pohlížet na potomky, platící dluhy „jejich rodičů“, které ve skutečnosti zavinili chamtiví a nekompetentní politici? Na potomky, kteří ztratí jak svoje ideály, tak schopnost aktivně měnit věci kolem sebe, protože již současní politici každou chvíli převádějí jednu naši suverénní pravomoc za druhou(bez náležitého referenda) do rukou evropských úředníků, kteří jsou často ještě daleko méně kompetentní řešit naše zájmy, než zvolení zástupci našeho státu?
Během poslední doby spousta z nás přemýšlí, kde se nalézáme a kam směřujeme. Musím zplna hrdla říci, že mě naše současná situace rozhodně neuspokojuje. Často se stačí dívat kolem sebe, protože tyto věci mluví za vše.
Vzpomenu si jen na poslední dobu:
1)Rozklad vládní koalice, která byla zvolená pro to, aby nás úspornými opatřeními vyvedla z dluhů. Místo, aby zmenšila např. byrokratický aparát, tak zavedla souhrn opatření, jež náš schodek rozpočtu a krizi ještě zvýšili.
2)Vedle nich vidím opozici, která si mne ruce a čeká na to, až současná vláda padne, aby mohla zavést opačný extrém – všechno rozdat ve snaze zalíbit se za účelem udržení se u koryta. S touto opozicí bychom se pravděpodobně přiblížili rozkladu ještě o něco rychleji, než s dnešní vládou.
3) Ostuda – v několika krajích zvítězili „bolševici“. Je to skutečně ostuda vzhledem k tomu, že tito lidé za 40 let u moci přetvořili prosperující a sebevědomý národ s morálkou v zakřiknutý národ se zničeným hospodářstvím ovlivnitelný falešnými sliby.
4) Současný kandidát na prezidenta s největšími preferencemi byl v letech 1980-1989 členem KSČ. Nedávno horlivě vyhlašoval, že KSČM je zločinecká strana.
5) Čím dál více pravomocí přechází do rukou evropských orgánů, vlivy v EU jsou často méně průhledné, než u nás, podle šetření samotné EU 80 % všech jejich nařízení, nebo směrnic ovlivňují nátlakové skupiny
Jak je vidět, jen při zběžném pohledu na naší politickou situaci máme opravdu co napravovat. Nejde jen o politickou situaci, ale o situaci morální. Potom, co jsme byli opakovaně zklamaní populistickými a nemorálními politiky jsme se přestali zajímat o náš stát. Ten se stal synonymem všeho špatného, co se nám přihodilo.
Myslíme si, že když se připojíme k většímu celku, když se staneme plnou součástí Evropské Unie, že naše problémy vymizí. Opravdu je to tak?
Již v současnosti Evropská Unie zasahuje do našich pravomocí čím dál více. Jsme však její plnohodnotnou součástí? Při všech důležitých jednáních mají hlavní slovo pouze Německo a Francie. Na nás nikdo nebere příliš ohled, protože jsme jen malá země s ještě menším hospodářským významem na okraji jejich Evropy. Tímto způsobem hrozí, že jménem evropské integrace se staneme nakonec ze svébytného státu pouhou periferní provincií ve stínu těchto mocných států, protože o věcech, které jsou v naší pravomoci, budou rozhodovat lidé v Bruselu.
A co evropské nařízení a směrnice? My jsme přesvědčeni, že naši zákonodárci vymýšlejí a schvalují jeden zákon horší, než druhý. Ano někdy to tak je. Ale je to v té Evropě lepší?
Evropská Unie, nebo-li dříve Evropské Společenství bylo založeno po druhé světové válce, aby zabránilo dalším konfliktům. Státy začaly spolupracovat ve vzájemném obchodě a posléze i měly společné celní sazby vůči nečlenským státům. Forma takovéto spolupráce v Evropě je účinná. Proč však vymýšlet Spojené Státy Evropské? S předáním vlády do rukou Bruselu, který vymýšlí jednu nesmyslnou směrnici za druhou?
Co například projednávací návrh EU o tom, že v představenstvech akciových společností s více než 250 zaměstnavateli má být plošně podle kvóty alespoň 40% žen do roku 2020? Zdá se to jako nesmysl?
A co například euro? Říkali nám, že budeme mít pevnou měnu, společnou měnu, která nám pomůže daleko lépe ustát krize, než naše vlastní národní měny. Jenže každý stát má jinou ekonomickou sílu a jinou rozpočtovou politiku. Podle toho se odvíjí i kurz měny, který se přizpůsobuje podle potřeb toho daného státu. Ale co se může stát, když mají tyto hospodářsky nesourodé státy stejnou centrálně řízenou měnu, jejíž kurz se odvíjí např. přesně opačným způsobem, než by ta daná země potřebovala? Výsledek vidíme již dnes. V současné krizi se dostává polovina Evropy na pokraj bankrotu! A ta druhá se kvůli tomu rychle zadlužuje. To vše kvůli jedné měně pro odlišné státy. Jeden z několika špatných rozhodnutí s hrozivým důsledkem.
Proč se vlastně nepřipojily k EU jedny z nejvyspělejších států Evropy – Švýcarsko a Norsko?
Již pociťujeme, že většina lidí z České republiky přestává souhlasit s tímto směřováním našeho státu. Jenže kam to až necháme dojít? Necháme si, jako už tolikrát v historii, vzít naší svobodu ve prospěch jiných? Slyšel jsem, že špatné věci triumfují, když dobří lidé nedělají nic.
Ale co dělat? Možná by stačilo, kdybychom se o okolní dění jen více zajímali. Nepropadali beznaději, ale snažili se naše problémy řešit. Řešit je konstruktivně a ne kritikou na všechny a na všechno.
Podívejme se na sebe. Jsme zatím svébytný stát s tisíciletou historií. To není málo.
Naši předkové bojovali již od dob přemyslovských králů za uchování naší kultury a jazyka!
Již tolikrát jsme byli jako český národ málem zapomenuti v dějinách. Před více než 200 lety českou řečí mluvili jen chudí lidé na venkově a žebráci ve městech. Mnozí nám prorokovali, že během několika desítek let „sprostý“ český jazyk zanikne. Lidé již nechtěli dále mluvit svojí rodnou řečí, zatracovali jí a považovali jí za hanbu. Málokdo by věřil, že se díky obětavé práci českých vlastenců během dalších 100 let staneme svébytným československým státem, jehož téměř 100 leté výročí dnes slavíme! Nebylo to ale zadarmo!
Vzpomeňme si na naše dědy a pradědy, kteří bojovali v první i druhé světové válce. Spousta z nich za to zaplatila cenou nejvyšší – vlastním životem. Zamýšleli jsme se nad tím, proč tak urputně bojovali? Bojovali za nás, abychom nemuseli žít pod útlakem, abychom mohli být vlastními pány. I díky všem našim předkům nám dnes naše děti říkají mami a tati, můžeme volit do českého parlamentu naše české lidi.
S oblibou se díváme na filmy z dob atentátu na Heydricha. Právě díky nesobeckému nasazení spousty slušných Čechů byla uznána spojenci našemu národu svébytnost. Zamýšlíme se nad tím, co by oni říkali na to, kdyby nás viděli v současné situaci? Když lehkovážně a s naivní důvěrou předáváme naše těžce uhájené pravomoci do rukou úředníků z Bruselu, kteří mnohdy ani neví, kde přesně ležíme?
Co proti tomu může udělat každý z nás? Jak je uvedeno výše, začít může každý z nás od sebe.
Zajímejme se o věci kolem sebe, o politiku. Pokud jsme přesvědčeni, že se v našem okolí stala nespravedlnost, dejme o tom vědět, informujme ostatní a navrhněme, jak konkrétní věci řešit. Již od svého okresu, přes svůj kraj až na nejvyšší místa. Musíme důrazně požadovat, aby z naší pravomoci rozhodovali pouze zodpovědní a poctiví lidé, kteří myslí na naši budoucnost!
Volme politiky, kteří jsou ochotni bojovat za tradiční hodnoty a za naše kořeny. Vstupme do sdružení, účastněme se demonstrací. My lidé nevíme, jakou máme moc. Jsme nejsilnější lobbing ve státě! Jsme nejsilnější mínění, jaké u nás může být. Máme největší vliv. Jen stačí chtít a vytvářet postupně lepší budoucnost pro naše děti!
Je stále šance uhájit si naší svébytnost a naší kulturu. V dravém proudu řeky ale musíme stát pevně a pospolu, jinak se rozmělníme a moc toho po nás nezbude. Pomysleme na naše předky, na nás a na naše děti. Přece si zaslouží lepší budoucnost!
Dole jsou vyobrazené odkazy webových stránek občanských sdružení, které se stále snaží uchovávat hodnoty českého národa. V jednom sdružení se angažuje i Alexandr Beer, vlastenec a válečný hrdina, který byl právě 28. října vyznamenán za hrdinství. Bylo velmi dojemné dívat se v tuto chvíli na něj, jak při znění státní hymny zvedl prsty na znamení přísahy a věrnosti České republice, odkazu prezidenta Masaryka a našeho národa!
Nechť nám je příkladem. Podívejme se na některou z vlasteneckých sdružení a zapojme se o jejich činnosti – stačí jen krátká chvíle v našem volném čase a věřte, že společně vykonáme mnohé, musíme se ale spojit a začít pomáhat této zemi. Ovlivníme tím budoucnost NÁS samých
Děkuji Vám
S úctou
Václav Lipský
